Vrátit vodu tam, kde byla. V Česku vzniká síť lidí, kteří se učí tvořit tůně a mokřady 

Kolem ekologa Jiřího Malíka vznikla skupina Společně proti suchu, systematicky školící zájemce, kteří u sebe v regionech chtějí upravovat vyschlou krajinu. Mohla by tak začít proměna celého Česka.

Foto Živá voda

„Vidíte tamhle tu trávu uprostřed posekaného políčka? Tam jsem v Nedej se stál a řval: ‚Tady všude budou tůně!‘ A majitel pozemku o kopec vedle na mě řval zpátky, že mě zažaluje. Pak jsme si ale volali a dohodli se, že až pomine korona, tak mu to vysvětlím. Podle mě to bude první tady z těch vlastníků, který s tím bude souhlasit,“ vypráví Jiří Malík na polní cestě na Broumovsku asi třicítce smějících se účastníků školení iniciativy Společně proti suchu. Několik desítek lidí z různých koutů Česka se koncem léta sjelo, aby se od známého odborníka učili, jak se dá zadržovat voda v krajině. „Když to nedělá stát…“ odpovídá většina z nich. A tak v pohorkách a s chytrým telefonem v ruce poslouchají drobného, charismatického ekologa, který má plán, jak problém vysychající krajiny v Česku řešit.

Česká krajina umírá. Vystavujeme se tak riziku, že dojde k potravinové nesoběstačnosti – člověk v mrtvé krajině toho příliš nezmůže.

Náhodnému člověku se charakter tohoto výjezdu popisuje špatně. Ani na recepci v klášteře Broumov, kde mají na pár dní základnu, moc netuší, co přesně tu třicítka lidí, kterou mají v návštěvní knize zapsanou jako „Zádrž vody“, vlastně dělá. Vysvětlovat, že mají v plánu kompletně proměnit Česko, aniž byste zněli jako ezomystik nebo zakladatel politického hnutí, moc dobře nejde. Právě to mají ale Společně proti suchu v plánu. Trochu to připomíná první vlnu koronavirové epidemie, kdy si celý národ šil sám roušky, než byl stát schopný zareagovat. Proti suchu se ale žádná systémová opatření nechystají. Až na přehrady, se kterými nesouhlasí většina českých odborníků i běžných lidí, jimž stav krajiny leží na srdci. „Je to marný pokus ze středověku vodního hospodářství,“ myslí si Jiří Malík.

Foto Živá voda

Z krajiny udělat přehradu

„Svět je dávno jinde, země jako USA nebo Francie přehrady ruší,“ říká vystudovaný ekolog a geodet a přichází místo toho se svým know-how, které nazývá „živá krajina“. Podle Malíka je potřeba půdu upravit tak, aby byla schopná v sobě vodu zadržovat jako dřív, než ji průmyslové zemědělství, eroze a změna klimatu utužily a vysušily. „Musíme udělat přehradu z celé naší krajiny,“ říká. Budovat chce místo nich rybníčky, mokřady, meze, tůně, meandrovat potoky a obnovovat celkový hydrologický režim krajiny. Na Broumovsku už začal navrhováním a spolu se stejně uvažujícími pomocníky částečně i budováním systémů úprav, které pak můžou sloužit jako vzory k replikaci. V oblastech u obcí Zdoňov a Křinice, kde Malík zpracoval studii proveditelnosti celkové proměny, se plní vodou několik tůní. Ty jsou však jen viditelným symbolem celé práce na tzv. modelu Zdoňov. Díky němu se loni dostal dokonce mezi šest finalistů Stockholm Water Price známé jako „vodní Nobelovka“.

Městský člověk to na procházce možná nevnímá, ale lidé, kteří se v přírodě pohybují a její stav jsou schopni číst, vědí v jakém je stavu. Nejen ze zpráv, sami to vidí. Česká krajina umírá. Vystavujeme se tak nejen riziku, že dojde k potravinové nesoběstačnosti, člověk v mrtvé krajině toho příliš nezmůže. Lidé z menších obcí dopad klimatické změny už zažívají na vlastní kůži. Dochází jim voda ve studních, vysychají potoky nebo uklízí po bleskových povodních. Ačkoli tedy spojení „environmentální žal“ zatím příliš široce známé není, i u nás jím lidé trpí.

Pro Terezu Vohryzkovou proto setkání s Malíkem znamenalo možnost s tím něco dělat. Pražačka, která se věnuje fyzioterapii, má zkušenosti se systematickou prací v neziskovém sektoru i na vlastní pěst. Během první vlny epidemie sehnala více než stovce samoživitelek laptop, aby mohly dětem zajistit online výuku. Když zaslechla rozhovor s Jiřím Malíkem, rozhodla se za ním na Broumovsko zajet. Došlo jí totiž, že jeho plán by se při troše energie mohl být proveditelný. Při kopání tůně, ke kterému ji Malík přizval, tehdy nepomohla, protože, jak se dnes směje, neměla holínky, díky jejím organizačním schopnostem se ale povedlo zajistit, co si Jiří Malík už nějakou dobu přál. Možnost vyškolit si pomocníky.

Nový tým vtáhl do celé věci i bývalou ředitelku pobočky České inspekce životního prostředí Janu Moravcovou, která dnes řídí neziskovku Beleco a má zkušenosti s vedením projektů. Ta se s Malíkem setkala poprvé, když přednášel pro Zelený kruh. „Můj úřednický mozek tehdy napadalo jen to, jakým povolením jeho záměry odporují. Říkala jsem si, že je šílenej,“ směje se odbornice, která ale brzy změnila názor a díky níž dnes projekt funguje. Podařilo se na něj získat peníze z Open Society Fund a od jara Malík vyškolil už asi sedmdesátku lidí, o jejichž další organizaci se stará Jana s Terezou. Pokud skupina zvládne vyškolit dost takových, kteří budou umět mapovat krajinu ve svých lokalitách a navrhovat její úpravy, postupně by mohla pro každou oblast vzniknout studie proveditelnosti a jako puzzle postupně i výsledek celého snažení – tzv. krajinný plán, podklad pro komplexní celorepublikovou obnovu.

Pranostiky přestávají platit

Účastníci školení se rekrutují z početného zásobníku lidí, kteří Malíkovo sdružení Živá voda kontaktují poté, co někde narazí na rozhovor nebo přednášku čím dál známějšího ekologa. V těch vysvětluje, jak daleko už pokročilo globální oteplování, které v součinnosti s průmyslovým zemědělstvím a systémem odvodňovacích trubek pod zemí způsobuje sucho v Česku. V těch popisuje finální zlom, který podle něj nastal v roce 2009. „V tomto roce začíná klimagedon,“ říká nekompromisně. „Rozbila se původní distribuce tepla mezi oceánem a ovzduším, protože se arktická oblast narušila pod návalem teplého vzduchu. Od té doby tak datujeme zpomalení tzv. tryskových proudů, tím se narušil velký oběh vody.“ Konkrétní změny od té doby podle něj registrujeme různě po světě. „Jsme ve fázi, kdy se už zpomalil golfský proud, dostáváme se do srážkového stínu, a tak přicházíme o velký objem vláhy.“

Posluchačům vysvětluje proč už není jaro a podzim a místo toho nastávají rychlé střihy mezi výškami teplot. „I na dvou koncích republiky mohou být různé teploty, pranostiky přestávají platit. Všechno to ovlivňují zmíněné tryskové proudy, v médiích se to neřeší, ale já o tom psal už loni. I Guardian jsme předběhli,“ naráží na svůj článek zveřejněný na Alarmu, kde celý problém shrnuje, dělá si legraci z rosniček v televizi, které se usmívají a slibují hezké počasí, i z Klause, který by už v Davosu bez technického sněhu neměl na čem lyžovat, ale stále tvrdí, že člověk za nic nemůže. „Musíme si uvědomit, že zatím byla realita vždycky horší, než nejčernější klimatické předpovědi,“ nepřikrášluje nic Malík, po jehož úvodu posluchač ale překvapivě nemá pocit, že by se měl jít hned oběsit. Odborník nezní poraženecky, ale věcně a prakticky a vzápětí nabízí recept, jak se mohou Češi na změnu klimatu adaptovat. Když nefunguje velký oběh vody v krajině, svou činností by mohli obnovit alespoň ten malý – pokud zvládnou krajinu oživit tak, aby opět zadržovala vodu.

Celá země na trubkách

Školení zatím byla tři. Pokaždé se na ně do impozantního broumovského kláštera, který se po rekonstrukci stal centrem zapomenutého výběžku republiky, sjelo několik desítek lidí. U počítačů i v terénu poslouchali o základech mapování a pořizování návrhů na úpravu krajiny. Stěžejní součástí této práce je hledání melioračních (odvodňovacích) trubek, které se v původně promáčené české krajině zakopávaly od konce 19. století, aby odváděly vodu, a zvýšily tak její úrodnost. Aby byla dnes už vysušená půda znovu schopná v sobě vodu udržet, je potřeba z velké části vyřadit z provozu dílo našich předků, kteří neuvažovali nad životností odvodněné půdy, ale pouze nad její výtěžností. Trubky se musí (se souhlasem vlastníka pozemku) ucpat nebo odstranit.

Ne že by se po revoluci tento způsob uvažování změnil. Je všeobecně známo, že kolektivizace zemědělství ve druhé polovině 20. století akcelerovala nejen proces systematického odvodňování, ale také celkovou destrukci české zemědělské krajiny a po roce 89 se kvůli ziskům zemědělských společností kurz neobrátil. Doteď je zemědělská lobby tím hlavním důvodem, proč se s českou krajinou nezachází líp. „Mentální nastavení velké části politiků tomu jde naproti. Podle nich každý kus půdy musí něco produkovat. Spousta lidí má při pohledu na divokou louku pocit, že ‚není k ničemu‘. Divokou přírodu chtějí krotit, nezregulovaná krajina jim připadá nebezpečná. Nás mají pořád za magory, že ji chceme chránit,“ říká Jana Moravcová.

„Najít trubky je základ,“ vysvětluje Jiří Malík třetímu turnusu v poli na Broumovsku. Ačkoli povodí jednotlivých krajů disponují záznamy o tom, kde se meliorace nacházejí, bývají podle něho nepřesné. Každý vyškolený lokální koordinátor tedy musí vyrazit do terénu a nejprve je pečlivě zmapovat. „Nemůžete očekávat, že ti geodeti to tehdy pastelkami nakreslili přesně. Jako to třeba předpokládá Středočeský kraj, který si myslí, že vezme drony a díky nim vyřeší vodu v krajině. Přitom neví, kde přesně trubky jsou ani v jakém jsou stavu. I kdybyste neudělali nic jiného, než že byste objevili všechny trubky v Česku, tak je to naprostá revoluce,“ naznačuje Malík, kolik práce je potřeba udělat. „Teď nedávno psal do diskusní skupiny někdo ze druhého turnusu vtipnou zprávu: ‚Mám nový poznatek. Celá země je na trubkách‘,“ směje se něčemu, co sám ví už dlouho. Vzápětí bere skupinu na krátkou procházku krajinou, tu ukáže olši, která roste vždy tam, kde je podzemní voda, tu naznačí, kudy pod zemí vedou trubky, nebo upozorní na erozi.

„Já si všechno, co slyším, představuju na krajině u nás doma, okolo české Třebové,“ říká Iva Frühaufová, vystudovaná filoložka, na školení ji kromě celoživotního zájmu o přírodu přivedl pocit bezmoci, který zažívá ve své obci. „U nás v Rybníku se momentálně betonuje koryto potoka. Před dvaceti lety tu byla povodeň a teď na to Evropská unie poslala peníze. Děje se mi to přímo pod okny a nemůžu s tím nic dělat. Lidi ve vesnici s tím většinou souhlasí, i když se dnes už ví, že by se to mělo řešit jinak než betonem.“ Na školení se přihlásila, protože chtěla přispět alespoň někde jinde. „Slibuju si od toho, že půjdu do přírody a zkusím udělat něco málo jako jedinec anebo budu mít kolem sebe partu podobných lidí, kteří nevědí, co mají dělat, a já je můžu zorganizovat,“ říká účastnice, která si podobně jako další dělá během cesty terénem poznámky.

Plánovaná revoluce

„Poprosil bych vás, abyste se zkusili krajinou stát,“ vysvětluje Jiří Malík, že klíčové je umět se v přírodě pohybovat a číst ji. „Pokud se jí stanete a pochopíte ji v souvislostech, bude vám hned jasné, co je potřeba dělat. Budete muset něco načíst, něco vidět, umět si představit, kam například hodně pálí slunko, kde bývá vyšší a kde nižší teplota a tak dále.“ Teorie i praxe, která je třeba si osvojit, je poměrně hodně. Jak Malík, tak jeho kolegové ale během školení upozorňují na to, že každý účastník může nakonec být užitečný jinak. „Jirka si zpočátku myslel, že by bylo fajn, aby každý měl nějaký území, předal získaný objem dovedností několika lidem kolem sebe a společně do roka vyfikli studii proveditelnosti. Jenomže když jim tohle řeknete, tak se vyděsí. A ono to tak nemusí být,“ vysvětluje Jana Moravcová.

„Snažíme se jim říkat, že si v tom stačí najít svoji pozici. Nemusí všichni hned mapovat a projektovat, to samozřejmě zvládají líp ti, kteří s tím mají nějaké zkušenosti, ale pak jsou tam další úkoly. I kdyby o tom ti vyškolení lidé jen mluvili ve svém okolí, tak to má potenciál. Navíc potřebujeme lidi, kteří jsou schopni vyjednávat na obci nebo s vlastníky pozemků, ti musí samozřejmě souhlasit, bez nich se to nehne.“ Podle Jany Moravcové je školení navrženo tak, aby po něm byl každý účastník schopen si představit svoji roli. „Aby si uměli říct, kde by chtěli začít. Každé místo je na tom jinak. Někde jdete rovnou do terénu, někde je potřeba nejdřív sestavit tým, někde to obec chápe a chce a stačí se s nimi spojit, někde jim teprve musíte vysvětlit, co vůbec děláte a k čemu je to dobré.“

Jako organizátor a komunikační důstojník své skupinky se vidí například vystudovaný vodohospodář Jiří Fiala. Práce s vodou ho sice neživí, ale u sebe na Vysočině založil skupinu, v jejímž čele je odborník, který už mapovat umí. „Má to načtený, vidíte na něm, že jde krajinou a ví, co je špatně, podobně jako pan Malík. Chodíme tam u nás krajinou, mapujeme, a teď zakládáme neziskovku.“ Jejich cílem je zmapovat Jihlavské vrchy.

Foto Živá voda

Environmentální žal i vyhoření

Podle Jany Moravcové i Terezy Vohryzkové, která je hlavním komunikačním důstojníkem mezi týmem Společně proti suchu a všemi vyškolenými koordinátory, na školení vzniká atmosféra, kterou jinde nezažily. Lidé se většinou vidí poprvé v životě a pocházejí z různých prostředí. Mají ale společný vztah k přírodě a potřebu dělat něco, co má, jak říká většina z nich, konečně smysl. Třetího turnusu se účastní ekoložka nebo muž, který v devadesátých letech zakládal ekologické vesničky, a lidé z nedalekého soběstačného statku. Skupinu však zdaleka netvoří jen profese, které bychom očekávali. Je tu psychiatr, který ve své obci vede komunitní zahradu), architektka, lékárník, doktorka nebo filoložka, ale i věční hledači povolání.

Osazenstvo se dělí na ty, kteří se už účastní nějakého ekologického projektu a rádi by pokračovali s budováním něčeho významnějšího, a zbytek, který zatím žádné zkušenosti nemá. V čem se ale shodují téměř všichni, je deprese ze stavu české přírody, nečinnosti státu, a často i nespokojenost ve své původní profesi. Je znát, že kromě environmentálního žalu v Česku řádí ještě jeden syndrom. Ten samý, který v příbězích uveřejňovaných v časopisech o úspěšných lidech vede bývalé korporátní zaměstnance, administrátory a nákupčí k pečení barevných dortíků, šití z biobavlny nebo vaření domácího piva. Koordinátoři Společně proti suchu ale nechtěli dělat byznys s příběhem, hledali úkol, který by je přesahoval. A většina z nich pociťuje dopad klimatické změny na krajinu přímo ve své obci.

„Mnoho let se pohybuju v IT a po klasickém vyhoření po třicítce jsem přišel na to, že naše republika nepotřebuje další e-shopy na kolečkové brusle a webovky pro fitka, hledal sem něco smysluplnějšího, kde bych se mohl uplatnit,“ říká Jan Staroba, další člen týmu spolku Živá voda, který celému školení poskytuje technickou podporu. „Mám z těch lidí tady radost. Jsou tu nadšenci, co po večerech chodí po krajině a doma ji zakreslují, i podnikatelé, co už mají vyděláno a chtějí pomoct. Taky komunální politici, starostové..“ On sám se prý nedávno rozhodl spojit se s rodinou z nedalekého statku a začít taky mapovat. „Začneme tím, že půjdeme do terénu. Od pramene. Tam, kde teče voda, nebo tam, kde už neteče, ale měla by téct. Člověk prostě vletí do přírody a začne si všímat, co je špatně a co by mělo být jinak. Už samotné napojení na krajinu dává člověku nějaké zadostiučinění,“ myslí si.

Akční skupiny

O založení neziskovky uvažují dvojčata z Jihomoravského kraje Jana Juranová a Dana Konečná. Dvě třicátnice se přihlásily společně po intenzivním hledání někoho takového, jako je Jiří Malík. Zadržovat vodu v krajině si společně vytkly jako plán pro následující životní období. „Já jsem se věnovala administrativě na magistrátu a sestra boxu. Chceme teď ale dělat něco, co má smysl, nechat dětem po sobě hezkou krajinu, ne zničenou.“ Sestry jsou napojené na další koordinátory z okolí Brna, kteří se účastnili předchozích školení. Společně chtějí mapovat a upravovat okolí potoku Kuřimka. Věří, že někdo z místních politiků bude ochotný prosadit podporu jejich práci.

Alena Pivoňková, doktorka z Ostravy, která se nikdy ničím podobným nezabývala, má zatím o něco vágnější představu, jak může přispět. Malíkův plán jí ale po letech připadal jako nejsmysluplnější věc, o které slyšela, a ráda by informace o něm šířila a dala dohromady skupinu podobně naladěných lidí na Ostravsku. Dokonce přemýšlí o tom, že rozjede aktivistický profil na Facebooku, i když jí doteď byly sociální sítě se svým sklonem amplifikovat narcismus protivné. Na školení nejvíc oceňuje možnost potkat všechny ostatní. „Pro mě osobně je užitečný i čas strávený třeba u oběda nebo večer u piva. Během toho, co si všichni povídají, padá spousta důležitých věcí, které bych si jinak musela složitě googlovat. Takhle si udělám poznámky a všechno se dozvím díky kolektivnímu sdílení.“

Jak dostat krajinu do politiky?

V závěru procházky terénem Malík zavede účastníky k nově vykopaným tůním, které u obce Březová vykopali Broumováci ze spolku Julinka. Při pohledu na prohlubeň v trávě plnící se vodou si někteří v duchu představují sami sebe jak kopou tůň nebo navrhují úpravy v krajině a snaží se odhadnout, kolik času ještě zabere, než se k něčemu podobnému sami dostanou. Společně proti suchu má teď v plánu ve školení pokračovat dál. Během posledních měsíců se aktivita spolku sice utlumila kvůli koronaviru, připravuje ale žádost o další peníze, a také výzvu zájemcům, kteří by si školení zaplatili sami. Zároveň ale zůstává v kontaktu s už vyškolenými koordinátory, kteří potřebují kontinuální podporu, aby svoji práci dotáhli do konce. Všichni doufají, že budou pokračovat na jaře a další zájemce o školení prozatím odkazují na facebookový profil, kde se dají průběžně sledovat přednášky Jiřího Malíka. Nedávno své záměry shrnul ve videu pro Skautský institut.

Další kapitolou celého příběhu je pak snaha o prosazení plánu na celorepublikové politické úrovni, což se zatím nedaří. Podle Jany Moravcové politici zatím zareagovali především rétoricky.“ Zdá se, že mají nové píáristy, protože ministerstva zemědělství i životního prostředí teď působí jako největší fanoušci zadržování vody v krajině. Ve skutečnosti je mezi politiky ve sněmovně velmi málo lidí, kteří by to téma považovali za důležité, natož aby si ho chtěli vzít za své,“ říká bývalá inspektorka, která je poradkyni pirátské poslankyně Dany Balcarové. „V podstatě jsou to jen někteří Piráti, pár lidí ze STANu, možná pár topkařů, jinak se politici naučili toto téma spíš zneužívat. Když Faltýnek říká na zemědělském výboru, jak je potřeba hnojit organickým hnojivem a zadržovat vodu, tak to dělá proto, aby získal víc peněz do živočišné produkce. Ne proto, aby se udělalo něco pro krajinu. Mluví o tom pěkně, ty věty mají naučené dobře, ale ve skutečnosti se snaží blokovat reálné změny, které by něco zlepšily.“

Foto Živá voda

Jak začít změnu

Jiří Malík sice často mluví o nutnosti se vymanit z područí průmyslového zemědělství a celkové proměně legislativy, která u nás odporuje duchu pravidel unijní společné zemědělské politiky a nahrává velkopěstitelům místo malých farem. Protože je ale spíš praktik než utopista, plně se soustředí na svůj plán. „Pan ministr Brabec okomentoval v Ekolistu náš model Zdoňov s tím, že to prý není žádná novinka. Stát má údajně zpracovaný materiál, jehož výsledek můžete vidět na vodavkrajine.cz. To, co tam najdete, je sice správná, bohužel ale zanedbatelná záležitost. Nelze ji považovat za odpověď na změnu klimatu ani velikost problémů, které řešíme.“ Malík vysvětluje, že vodavkrajine.cz vymezuje celkem 250 bodů v České republice, kde hrozí povodeň. Stát na nich proto buduje opatření tak, aby se voda nedostala do kritického bodu. „To ale nestačí, v republice je třeba se věnovat desítkám, možná stovkám tisíc bodů, které vyžadují úpravu. Navíc jsme zjistili, že jednotlivá místní zastupitelstva často ani nevědí, že mají tento materiál k dispozici. Stát zkrátka dělá jen zlomek toho, co by měl.“

Malík si je jistý, že místní samosprávy budou mít o práci založenou na detailním mappingu krajiny z dílny vznikající celorepublikové sítě, zájem. „Máme obrovský potenciál v tom, že to vzniká zdola, místní lidi různě po republice to berou za své a odcházejí mapovat vlastní domovské krajiny. Pokud jsou šikovní, může skupina o třech čtyřech lidech, kteří projdou školením a mají nějakou následnou podporu, zmapovat během pár měsíců deset až patnáct kilometrů. Ke studiím proveditelnosti, které se chystáme pořídit, navíc nepotřebujeme ještě ani souhlas vlastníka.“

Podle odborníka navíc neexistuje jiná cesta než zapojení veřejnosti. „Není možné to zorganizovat jen s profesionály, projektanty, ti to dělají na zakázku a pouze pro území, kde je rozhodnuto, že se mají nějaké úpravy dělat. Je jich zoufale málo a řada z nich ustrnula na technokratických řešeních, které krajině spíš škodí. Naše práce je podkladem pro tu jejich, která může následovat. Podle mě je právě v tom zapojení lidí síla. My jdeme krajinou a víme. A právě začínáme.“

Autorka je redaktorka Alarmu.

Projekt Společně proti suchu podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit neziskových organizací. Program je financován z fondů EHP a Norska.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies