Výchova dívek v Čechách aneb Za všechno nemůže Uzel

Odsoudit stárnoucí legendu domácí sexuologie je jednoduché. Problém obtěžování a ponižování dívek a žen a podlamování jejich sebevědomí leží ale v celé společnosti a situace se mění pomalu.

Bára: Náš fyzikář označoval ženy za další vybavení kuchyně společně s ledničkou nebo myčkou. Pokud dívka uměla při zkoušení, označoval ji za cvičenou opičku a zároveň jí začal dávat další, výrazně těžší otázky nad rámec učiva, aby dokázal, že danou látku nechápe. Braly jsme toto chování učitele jako normu.

Kristýna: Při studiu psychologie v prvním ročníku po nás chtěl významný pan docent, abychom uvedli příklad experimentu. Nikdo se nehlásil, tak nás začal povzbuzovat: „Tak děvčata, budete mít manžela a budete mu vařit večeři. Bude to pravidelně párek, ale pak se jednou rozhodnete experimentovat. Co byste mohly zkusit? A jaký efekt by to mohlo mít?“ A u toho významně pomrkával.

Jitka: Když u nás ve třídě nějaká holka zvrtala něco v matice, tak jí učitel říkal: „Nic si z toho nedělejte, exponenciální rovnice na přepočítávání manželovy výplaty potřebovat nebudete. Důležitější je, jestli to na vás naroste. To je pak lepší než tři fabriky.“

Alice: Šly jsme za třídní, že nás učitel biologie obtěžuje, že na přihlášení vyzkouší jen ty holky, které se sexy oblečou, a pak jim nadržuje a že nám to vadí. Třídní řekla, že to určitě přeháníme.

Anonymní vyučující: Je to taková nezajímavá jedničkářka. Teď jí to ještě jde, všechno má splněno, ale podle mě je na limitu. Na střední ji půlka těch současných trojkařů předběhne.

Dívky nevychováváme tím, co jim říkáme, že mají dělat. Vychováváme je tím, jak se k nim chováme a jak je respektujeme.

Na tyto zkušenosti, které se mnou sdílely dívky a mladé ženy, jsem myslela, když jsem v DVTV slyšela Radima Uzla prohlašovat, že dívky musí být vychovávány k tomu, aby se uměly bránit. Ujišťuji vás, že dívky by se zcela jistě uměly bránit, pokud by vyrůstaly v prostředí, kde není donekonečna zpochybňován jejich intelekt, kde se jim věští budoucnost manželek a hospodyněk, na jejichž schopnostech nezáleží, i kdyby snad nakrásně nějaké měly, a kde jsou neustále sexualizovány a zároveň sexuálně dehonestovány. Uměly by se bránit, kdyby se alespoň mohly spolehnout na to, že když se ozvou, okolí je pochopí, postaví se za ně a neřekne: Ty seš nějaká citlivka, studený čumák, vždyť to byla pro tebe pochvala a lichotka.

Krásné princezny a poznámky sexuologů

V médiích to v posledních dnech vypadá, jako by za to všechno mohl v první řadě Radim Uzel. Tento sexuolog se stal mediálním Hitlerem patriarchátu a pobouřeně na něj ukazují i ti, kteří mají sami máslo na hlavě. Jako by stačilo odsoudit Uzla a tím jsem pro civilizované přitakání rovnosti učinil dost. Kdyby byl Uzel jediným, kdo kudy chodí, tudy trousí okoralé bonmoty o mužích, zvířatech a proteplování atmosféry poplácáváním zadečků podřízených, bylo by to dobře. Jenže to tak není. Je jedním z tisíců těch, kteří budují kulturu zlehčující dívčí i ženskou existenci. On je víc vidět a slyšet než fyzikář z gymplu nebo docent z katedry psychologie, ale tito všichni se podílí na tomtéž. Vytvářejí hostilní prostředí vůči dívkám a ženám, ve kterém může být kdykoli, i ve zcela absurdních situacích, jako je přednáška z psychologie nebo zkoušení z matematiky, obrácena pozornost k jejich tělu a sexualitě, k velikosti jejich poprsí a hloubce výstřihu, k jejich inferioritě.

Pokřiky na ulici a komentáře k velikosti našich poprsí od neznámých chlapíků můžou být nepříjemné, ale vězte, že mnohem zásadnější jsou každodenní situace, které zažíváme ve svém nejbližším okolí, ve škole, v práci, v rodině. Na maturitním plese mě jeden rodinný známý pozval na panáka. V jednu chvíli se na mě zahleděl, pohladil mě po stehnech a s přimhouřenýma očima řekl: „Ty chceš jít na výšku do Brna? Tam jezdím na veletrhy, tak doufám, že tě tam nepotkám v nějakém bordelu.“ Je to už hodně dávno, ale je to moje nejsilnější vzpomínka z onoho maturitního plesu.

Nepíšu to sem proto, že si myslím, že onen muž by měl být demonstrativně potrestán, nebo že bych z toho měla nepřekonatelné trauma, které mi vzalo chuť studovat či schopnost mít přiměřeně dobré partnerské vztahy. Je to příhoda, která ilustruje toxickou komplikovanost, která způsobuje, že není jednoduché, aby dospívající holky řekly pánům a chlápkům, co si s nimi pohrávají, jednoduše ne, aby se sebevědomě vymezily a postavily si hranici tam, kde by jim bylo příjemněji. Vnímala jsem vlastně pozitivně, že mě dospělý a úspěšný muž vzal na panáka. Přitom bylo zjevné, že mě tam nebere proto, že aspiruji na maturitu s vyznamenáním, ani proto, že chci jít studovat zajímavý obor na univerzitu. Bere mě tam z úplně jiných důvodů, které se potenciálně můžou stát příčinou mého ponížení a zatracení. Zároveň bylo obtížné aspirovat na to, že by se o mě snad někdo zajímal proto, že jsem třeba chytrá nebo vtipná. Vzorec „ženy jsou zajímavé a oceňované, pokud jsou krásné a přitažlivé, jinak po nich neštěkne pes“ jsem měla vypálený do mozku. Bude fajn, když budu chytrá a vtipná, ale to už je jen třešnička na dortu. Tenhle vzorec se holkám zadírá pod kůži s pohádkami o krásných princeznách, které by nikdo nezachránil, kdyby krásné nebyly, s poznámkami sexuologů o ksichtech, podle kterých se pozná, že tady nepoplácáš, s kulturou, která ignoruje ženy, pokud nejsou v roli profesionálních krasavic.

Čarodějky a čarodějnice

Několik let předtím, bylo mi patnáct, mi jiný rodinný známý lichotil, jaká jsem pěkná holka, dokonce mě asi chtěl povzbudit, že si můžu věřit, a řekl u toho: „Do třicíti krásná čarodějka, od třicíti hnusná čarodějnice.“ Spočítala jsem to a zjistila, že do mé sociální smrti mi zbývá necelých pět a půl tisíce dní. To mě vyděsilo. Ne třeba milion nebo dva, ale pár ubohých tisícovek. Představovala jsem si obří adventní kalendář, na kterém se odpočítávají dny, kdy jsem ještě hezká a přijímaná, a pak přijdou první vrásky a pád do nicoty. Pak si se svou chytrostí a dobrým vysvědčením můžu zalézt do komory a čekat na smrt své ovadlé fyzické schránky. Nevím proč, ale nepamatuju si ze svého dospívání, že bych třeba slyšela o nějaké zajímavé a úspěšné ženě v „nejlepších letech“, která je fakt velká borka a něčeho dosáhla. Takové příběhy žili jen muži. A tito muži si v těchto příbězích vybírali krásné (mladé) ženy, aby byly jejich múzami. Takové příběhy se asi o ženách nevyprávěly. Jen příběh „do třicítky čarodějka, po třicítce čarodějnice“. Snad alespoň tohle se přece jen změnilo.

Dívky by měly být vychovávány tak, aby si nenechaly sexuální obtěžování líbit a aby se za sebe uměly postavit. Jenže to neznamená, že se jim bude říkat, ať se brání, když se jim děje něco špatného. Naopak to znamená, že se toto chování nebude považovat za normální, nebo dokonce „proteplující“, vřelé a vstřícné. Že si tatínci jejich kamarádek, jejich učitelé a trenéři ani nikdo jiný nebude myslet, že vlastně dívce lichotí, když s ní jedná takhle, když jí věnuje sexuální pozornost a všemožně jí dává najevo, že právě proto má hodnotu, neboť její prsa nebo nohy jsou hezčí než spolužaččiny. Dívky nevychováváme tím, co jim říkáme, že mají dělat. Vychováváme je tím, jak se k nim chováme a jak je respektujeme. Jedině ve společnosti, kde jsou dívky a ženy brány jako komplexní bytosti, které mají všestranné schopnosti a nadání, a kde je zcela zřejmé, že pořvávání na ulici ani osahávání v nerovném vztahu není nic normálního, může mít dívka jistotu, že je na místě se ozvat.

Autorka je socioložka a vysokoškolská pedagožka.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies