„Vždycky jsem byl exot,“ říká Slowmotiondancer. Jeho gotické R&B je cvičením v empatii

Všechny příběhy na novém albu Empathy spojuje touha utéct od vnucených rolí, norem nebo nudy v kulisách pozdního kaptialismu.

Jsi obraz svých činů, falešná dokonalost, shoříš ve svém Lamborghini Aventador,“ zpívá zpomaleným a auto-tunem upraveným hlasem Slowmotiondancer na novém albu Empathy. Skladbu You’re an Image of Your Actions otevírá melancholické MIDI piano, později se přidává decentní violoncello a melodie na cembalo, která vzdáleně evokuje soundtrack k fantasy videohře. Jeden beat je dokonce postavený na zvucích mečových soubojů. Z hudby Slowmotiondancera to dělá jakési gotické R&B. Čtyřiatřicetiletý hudebník a umělec Dominik Gajarský tak přirozeně spojil svůj intimní pokojíkový pop se zájmem o evropskou vážnou hudbu a různá média – a na mnohovrstevnaté nahrávce důvtipně sešívá vysoké s nízkým. Přestože první EP Life is Fine vydal jako Slowmotiondancer už v roce 2014, album Empathy považuje za svůj skutečný debut a vydává jej rovnou u šanghajského labelu Genome 6.66Mbp.

„Vymyslel jsem si postavu uchváceného milionáře. Chtěl jsem se do něj vcítit, protože to je nejvíc privilegovaný člověk, ale taky oběť konzumní doby,“ vysvětluje Gajarský jednu z mnoha rozdílných postav, za něž na albu Empathy mluví. Dokonce se do byznysmena stylizuje na promofotkách k nahrávce, kde s prázdnou tváří sedí v obleku a stříbrných hodinkách za volantem luxusního sedanu. „To jsou fakt chudáci, možná nejosamělejší lidi na planetě. Nechci je dávat na roveň s někým, kdo má existenční problémy, ale zajímalo mě napsat píseň z pozice někoho takového. Překonat se a být empatický k někomu, kdo si to třeba ani nezaslouží.“

Opera z pokojíku

Depresivní hedonismus – tedy vyčerpání z luxusu a nekonečných možností, jak si užívat – je pro Gajarského produktem doby. V představách těch, kteří ho nikdy nezakusili, žije tento pocit prostřednictvím internetových memů. „Je temná noc a já letím ve svém private jet jako malá bílá kreveta v černé rybářské síti,“ zpívá Gajarský ve snad nejpopovějším tracku Pearl,až by se člověku chtělo k němu přidat ironický hashtag #suffering. Kryptické texty v sobě ale mají velkou dávku memového cynismu. Některé z nich visely na Gajarského dva roky staré výstavě Lyrics v Karlín Studios a platí, že jeho hudba je od videoinstalací a umělecké tvorby neoddělitelná. Fragmenty písní byly rozmístěné na černých barelech nebo zapalovačích, které si lidé mohli odnést z výstavy jako merch zakoupený po koncertu.

Na albu se Gajarský snaží vcítit také do teenagerky závislé na xanaxu, řeckořímské transgender zápasnice, blackmetalisty schovávajícího se za corpsepaint nebo emaře z malého města.

Gajarský tu taky pracoval s fotogramy spojenými hlavně s uměleckou avantgardou 20. století, ale do stínových obrazů vtiskoval svoje texty – jako by si představoval nejslavnějšího fotogramového umělce Man Raye procházejícího si „lyrics“ na serveru Genius a diskutujícího mezi hudebními nerdy. „Nejstarší písně na Empathy jsou staré asi šest let. Nechával jsem je uležet, něco jsem vymazal, upravil, předělal. Měl jsem hromadu textů a z toho jsem pořád vybíral. Fotogramy jsem bral jako deník, do kterého zaznamenávám pocity, nápady a někdy jen úryvky ze života na internetu. Vyzobal jsem si jich několik, co šly zhudebnit,“ vzpomíná Gajarský na dlouhý proces za albem Empathy.

Společně s deskou Gajarský dokončoval svoje libreto Exot jako součást disertační práce. Empatii tu neomezuje jenom na lidi, ale především ji rozšiřuje směrem k přírodnímu světu – libreto vypráví pohledem hmyzu. Představení mělo skromnou premiéru během prázdnin v pražském Studiu Hrdinů. V posledních letech se Gajarský zajímal o dějiny opery – sbližování archaických uměleckých forem s roztěkaností internetové generace a civilizačními problémy je ostatně jeho dlouholetým záměrem. „Opera propojuje divadlo, vizuální složku, kompozici, stejně jako já se zajímám o víc disciplín. Lákalo mě vzít tuhle velkolepou formu, ale udělat z ní něco bytostně intimního,“ říká Gajarský, který dialog mezi uměleckými obory prosazuje od letošního zimního semestru také jako vedoucí Ateliéru intermédií na pražské UMPRUM (a ve spolupráci s Michalem Pěchoučkem).

V Praze usazený hudebník tak opsal zajímavou dráhu od shoegazeové kapely na základní škole přes dřívější synthpopový projekt Palermo a písničkářství se Slowmotiondancerem až ke komponování pro více nástrojů. Odtažitá a opulentní opera, která střeží představu o krásném a vysokém aristokratickém umění, je opakem Gajarského „pokojíkové generace“, postavené na myšlence bezprahovosti – podle ní může hudbu dělat každý a okamžitě ji pověsit na Soundcloud. Podobně jako třeba londýnskou experimentální scénu v čele se skladatelkou Micachu, hudebníkem a performerem Deanem Bluntem nebo skladatelkou Klein baví také Gajarského takové paradoxy vyhledávat, pohrávat si s nimi a překonávat propasti.

Stávání se jiným

„Na začátku jsem přemýšlel, co bude hlavní téma. Se všemi privilegii bílého Evropana je těžké mluvit o skutečných problémech. Si říkáš, jaký já mám problémy? Tak jsem se zkusil vcítit do pozice někoho jinýho…“ Nejsou to ale jen milionáři, na albu se Gajarský snaží vcítit také do teenagerky závislé na xanaxu, řeckořímské transgender zápasnice, blackmetalisty schovávajícího se za corpsepaint nebo emaře z malého města, na kterého spolužáci na ulici křičí, že je zrůda. Všechno jsou to příběhy, k nimž přišel na Youtube a přes sociální sítě nebo je slyšel od svých studentů a studentek. Tklivý track Gentle Reminder je zas o úzkostech a osamění tanečnice rozdávající radost v přeplněném nočním klubu: „Nazouvám svoje jehly, hudba hraje nahlas do lidí, ale já neslyším ani zvuk. Šaty ze mě padají jako slzy, které se snažím udržet.“

Foto Iryna Drahun

Aby podtrhl, že zpívá za druhé, zpomalil si Gajarský hlas a zmutoval ho auto-tunem. Funguje to jako zcizovací prvek. Také důvěrně známé tóny tu zní cize, podobně jako zmiňované cembalo. Už prý nechtěl hrát jen hrát na kytaru jako na předchozích nahrávkách Slowmotiondancera, a tak přišel s novým trikem: samply historického cembala namapoval na MIDI piáno a propojil je s kytarovými strunami. V podobné době, kdy si Gajarský vymyslel zvuk nástroje, experimentoval s cembalem americký producent Oneohtrix Point Never na desce Age Of (2018). „Když jsem to slyšel, utvrdilo mě to v tom, že jdu správným směrem,“ komentuje nahrávku Gajarský, který má blízko k syrovému a „divnému“ R&B minnesotského zpěváka Corbina.

Všechny příběhy na albu spojuje touha utéct od vnucených rolí, norem nebo nudy v kulisách pozdního kaptialismu a nese se na vlně nálad čím dál smutnějšího popu posledních let. „Pocit vyloučenosti známe v různé míře všichni, akorát k němu přicházíme z různých tříd a zázemí. Sám jsem byl vždycky exot, ale spíš kvůli zájmu o okrajovou kulturu. Když jsem na základce jako DJ na lyžáku pustil Trickyho, tak mě spolužáci vypískali. Na pohoršené pohledy sousedů z maloměsta, kde jsem se procházel po zhlédnutí Matrixu v kyberpunkovém outfitu, jsem si zvykl. Zároveň jsem nikdy nebyl exotem do té míry, aby mě to ohrožovalo,“ svěřuje se Gajarský, který „exotství“ na albu Empathy oslavuje. Dělá z něj přednost, ne slabinu.

O „stávání se jiným“ si přečetl u francouzského postmoderního filozofa Gillese Deleuze v knihách Anti-oidipus nebo Tisíc plošin. Deleuze převrací celou ontologii, existence už nestojí na „bytí“, ale na „stávání se“ – a jde taky o způsob, jak se chovat empatičtěji ke svému okolí. Deleuze říká, že stávání se jiným nás může obohatit, vytrhnout ze společenských stereotypů, osvobodit od disciplinující výchovy a odhalit nám radikálně odlišnou realitu. Otevřít brány do jiného světa, i kdyby to mělo znamenat jen vykročení ze sociální bubliny. „Zajímaly mě tyhle pozitivní pocity jinakosti a zvláštnosti, jsou to obohacující momenty,“ uzavírá s nadsázkou Gajarský. „Jako když v tramvaji potkáš gotika a tomu na rameni sedí havran. To ti otevře oči a představuje to výzvu pro tvou realitu.“

Autor je hudební publicista.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies