Vzpomínky vojáků první světové války ukazují, že život na frontě byla ubíjející nuda

Jaký byl život na frontě a v zázemí první světové války? Jaký obraz českého vojáka vyvstává z dostupných vzpomínek? O nové edici vzpomínek účastníků první světové války jsme mluvili s historikem Vojtěchem Kesslerem.

Foto Muzeum východních Čech v Hradci Králové

Před dvěma lety jsme si připomněli sto let od konce první světové války. Byl to jeden z mála momentů, kdy se s trochu větším mediálním zájmem vzpomínalo na tuto klíčovou událost, která zásadně ovlivnila další průběh 20. století. I tak se ale vzpomínání na první světovou válku většinou točí jen okolo významných vojenských a politických osobností, klíčových bitev a počtu obětí. Částečně to může být i tím, že na první světovou válku už nemáme živou paměť a chybí její přímí účastníci. Nová publikace historiků Vojtěcha Kesslera a Josefa Šrámka s názvem Tváře války. Velká válka 1914–1918 očima českých účastníků se snaží tento nedostatek napravit. Jako součást dlouhodobého mezinárodního projektu Databáze dějin všedního dne přináší edici vzpomínek přímých účastníků války, z nichž se můžeme dozvědět, jak tuto dobu prožívali lidé z různých sociálních vrstev, kteří se buď účastnili bojů na frontě jako řadoví vojáci nebo důstojníci nebo prožili válku v zázemí. Vzpomínky v mnohém problematizují obraz o první světové válce, který čerpáme převážně z vojensko-politických dějin tohoto konfliktu. V čem všem má česká historiografie mezery? Co nového nám při přemýšlení nad minulostí přinášejí takzvané egodokumenty? A do jaké míry změnilo válečné násilí první světové války další chod dějin 20. století? Přečtěte si rozhovor s historikem Vojtěchem Kesslerem, který je jedním z editorů Tváře války.

Vaše nová kniha Tváře války, kterou jste vydali společně s Josefem Šrámkem, je založena na zkoumání ego-dokumentů účastníků první světové války – tedy dopisů, deníkových zápisů, nebo pamětí. Chtěli jste tím pamětníky vrátit do vzpomínání na tuto událost?

Jde o obecný přístup k historické vědě. Buď si vyberete tvrdá data, jako různé soupisy, výkazy a podobně, ze kterých chcete historii rekonstruovat, nebo se na dějiny podíváte „lidským“ pohledem. Za situace, kdy nemáte už žádné žijící pamětníky dané události a nemůžete provádět orální historii, musíte sáhnout k ego-dokumentům. Když se dnes objeví nějaké komentáře voleb, nebo nějaké události ve světě, pořád má člověk pocit, že je všechno hodně relativní a existuje spousta různých pohledů na danou událost. A my chceme po dějinách, aby byly objektivní, ale to nejde. Egodokumenty nám odkrývají minulost tak, jak se jevila těm, kteří ji prožívali jako svoji současnost.

Jak pamětníci vzpomínali na vyhlášení války? Převládala spíše euforie a pocit povinnosti hájit císaře a Rakousko-Uhersko, nebo odpor k válce?

V knize jsme zpracovávali prožitky a paměti českých účastníků války, a ten prožitek vyhlášení války a mobilizace je poměrně odlišný, než jak ho známe ze západní historiografie, kde se téma nadšení z války často objevuje. To u českých vojáků nevidíme. Žádné masové nadšení z toho, že se budou účastnit válečného konfliktu, v egodokumentech nenajdeme.

Válka byla pro řadové vojáky především obrovská, ubíjející nuda. Byly tam strašně dlouhé pasáže, kdy se vůbec nic nedělo a pořád se na něco čekalo. Člověk na frontě se v podstatě neustále snažil nějakým způsobem zabít čas.

Na druhou stranu ale také nevidíme žádný masivní odpor k válce. V těch textech je znát hlavně odevzdanost, lhostejnost a přijetí situace, i když tam samozřejmě nacházíme i obavy a strach z budoucnosti. Vnímali to prostě jako povinnost, ať už si o tom mysleli cokoliv. Tehdejší armádní velitelé byli překvapeni, jak spořádaně a bez odkladů vojáci nastoupili do svých útvarů.

Není to i tím, že se válečný konflikt už nějakou dobu očekával?

Určitě ano, rakouský historik Manfried Rauchensteiner napsal skvělou knihu o první světové válce a první kapitolu nazval Vysvobození válkou. Dalo by se to popsat jako čekání na bouři. Zkrátka, ať už to máme za sebou! Přesně tento motiv tam figuruje.

V případě první světové války se často debatuje o „českém vojákovi“. Jedna strana zmiňuje chrabrost a odvahu, která se často váže k českým legionářům. Jiní poukazují na nezájem českých vojáků o válku a jejich častou dezerci, což je zřejmě ovlivněno i knihou Osudy dobrého vojáka Švejka od Jaroslava Haška. Jaký obraz o českém vojákovi během první světové války vyvstává z dostupných egodokumentů?

To, co jste tady nastínil – tedy na jedné straně uvědomělý legionář a na druhé straně Švejk, který se válkou hodlá prosimulovat a proflákat – jsou extrémní případy. Každý pamětník patří někam na škálu od uvědomění po lhostejnost, ale nikdy to není úplný Švejk, ani legionář. Když si pročítám egodokumenty, je patrné, že pohled na válku se mění v čase. Měsíc po vyhlášení války je pohled na válku jiný než pohled vojáka, který si prožil tři roky v zákopech. Co se týče dezerce, nikde v egodokumentech jsem nenašel, že by se jednalo o nějaký dlouhodobě promýšlený kalkul. Dezerce tam je, ale vždy přichází v momentě bezvýchodné situace. Z těch zápisků je vidět, že dotyčný chce dezertovat v momentě, kdy je úplně na dně, docházejí mu zásoby munice a nepřítel je všude kolem. Je to pro něj jediné vysvobození.

Vaření na frontě v Itálii. Foto Vojenský historický ústav Praha

Jaký byl vlastně život na frontě během první světové války?

Tohle téma pro mě bylo velkým překvapením. Když jsem si pročetl stovky vzpomínek, bylo pro mě šokující, že se vůbec neshodují s představou, kterou jsem o životě na frontě měl z četby literatury a zhlédnutých dokumentů a filmů. Představoval jsem si, že frontová válka byla akční, pořád se něco dělo. Ze vzpomínek však vychází, že válka byla pro řadové vojáky především obrovská, ubíjející nuda. Byly tam strašně dlouhé pasáže, kdy se vůbec nic nedělo a pořád se na něco čekalo. Člověk na frontě se v podstatě neustále snažil nějakým způsobem zabít čas. Měl tedy hodně času na přemýšlení, a pokud měl tu možnost, napsal svoje myšlenky i na papír. Vymýšleli se různé volnočasové aktivity. K boji docházelo jednou za čas a nemusel se ani týkat všech vojáků na konkrétním úseku fronty. Útok se často koncentroval třeba jenom na jednu pozici, zatímco sousední pozice se do bojů nezapojila.

Hned se mi vybavil známý příběh o tom, jak armády Britů a Němců přestaly na Vánoce 1914 bojovat a zahrály si proti sobě fotbal.

Tohle je jev, který zaznamenáváme běžně. Ve chvíli, kdy byly zákopy kousek od sebe, dělo se běžně, že si vojáci mezi sebou vyměňovali cigarety, hudební nástroje nebo potraviny. Ve chvíli, kdy se schyluje k boji, tohle samozřejmě odpadá a střílíte po nepříteli, abyste nebyli sami zastřeleni.

Jak spolu v zákopech vycházeli vojáci různých národností?

Vidím tam jeden zajímavý jev. Když v egodokumentech například Čech mluví v různých stereotypech o jiném etniku, například o Němcích, hovoří vždy o Němcích, kteří nejsou v jeho dosahu. Svoje kolegy v útvaru v drtivé většině případů neškatulkuje podle etnicity, ale vnímá je podle toho, jací jsou to lidé.

Často se hovoří o antisemitismu, který se výrazně projevoval i na válečné frontě. Jak velký problém to byl?

Četnost a míra nenávisti vůči Židům je naprosto zarážející. Četl jsem vzpomínky například vysokoškolsky vzdělaného, národně uvědomělého Čecha, kterého bychom označili za dobrého člověka, a ten byl schopný oddělit násilí, které je pácháno na člověku, což považoval za zavrženíhodné, a násilí páchané na Židech, které považoval za přijatelné a v některých případech ho dokonce přijímal i pozitivně. Tenhle jev je patrný všude a je poměrně silný.

To mi připomíná knihu Budování státu bez antisemitismu? od Michala Franka, ve které se autor věnuje československému antisemitskému násilí před vznikem republiky. Zmiňuje v ní, že se násilí stupňovalo zejména ke konci války, což spojuje s tím, že se v tu dobu formovala představa toho, kdo patří a nepatří do těla českého a slovenského národa. Židy z něho spíš vylučovali. Je to něco, co se dělo i v ostatních zemích?

Nejsem expert na Francii, ale v rakouské, německé i ruské armádě byl antisemitismus přítomný zcela běžně. Na Židy je nahlíženo negativně i jako na vojáky. Přitom my nevidíme, že by Židé bojovali s menším zápalem než nežidovští vojáci. Funguje tam to, co jste zmínil. Začíná se utvářet předfinální podoba národa. V takto extrémní situaci, jakou je válka, kdy padá celá řada morálních bariér, byli Židé z národního těla prostě vyloučeni. To se týká českého národa, ale i těch ostatních.

Bylo násilí na frontě během první světové války jiné oproti válečným konfliktům, které se odehrály před tím?

Například ve válkách v 19. století proti sobě bojovaly menší armády profesionálních vojáků, pro které bylo násilí součástí jejich práce. V první světové válce narukovaly do války celé národy. Najednou se s válečným násilím potkával velký segment národa. Pokud se válka táhne čtyři roky, vojáci si na frontě na násilí zvyknou. Ten proces „zhrubnutí“ člověka na frontě můžeme vyčíst i ze vzpomínek. Když je dotyčný voják první měsíc na frontě, vidíme, že násilnou smrt na bojišti, kterou spatří na vlastní oči, popisuje na půl stránky a je zřejmé, že to je pro něj šokující záležitost. Když se ale podíváme na vzpomínky stejného člověka o rok nebo dva později, rozepíše se spíš o tom, že mu vystydlo kafe, než že mu před zákopem granát roztrhal na kusy jeho kolegy z útvaru. Je to pro něj už běžný jev, kterému nevěnuje příliš pozornosti.

Skvělá kniha italského historika Enza Traversa Fire and Blood popisuje válečné násilí první světové války jako jeden z hlavních momentů, kdy bylo násilí legitimizováno a mohlo se přesunout z fronty do zázemí, do ulic měst. Hovoří dokonce o evropské občanské válce, která trvá až do konce druhé světové války.

To souvisí s různými formami násilí, které se netýkají výhradně samotného boje, ale třeba i veřejného diskurzu, který začal být daleko agresivnější. Veřejný prostor byl najednou plný násilí. Samozřejmě, že vraždy a znásilňování se dostávaly do veřejného prostoru i před tím, ale byly brány jako krajní události, které se nemají dít. Po čtyřech letech války se z toho ale stává něco, co už je běžnou součástí života a nikoho to moc nevzruší. Po skončení války to násilí z lidí jen tak nevyprchá. Političtí oponenti, kteří svoje rozpory před válkou řešili v rámci relativně přijatelných mantinelů, se v meziválečném období nezdráhají řešit konflikty brachiálním násilím či vraždami.

Jaký byl každodenní život v zázemí?

V Rakousku-Uhersku se po roce 1915 objevuje zajímavý fenomén, kdy se erár snaží z posledních sil udržet komfort pro vojáky. Na frontu se dostávají takové produkty jako káva a cigarety, které jsou v zázemí už v podstatě luxusním a nedostupným zbožím. Od roku 1916 se situace v zázemí může paradoxně jevit strastiplnější než život na frontě. Když se vojáci vraceli z fronty domů a viděli, jaká je v zázemí situace, podléhali při návratu na frontu mnohem větší skepsi a depresi z vlastního počínání ve válce. Viděli, že oni sice na frontě za něco bojují, ale ve výsledku to vede k tomu, že doma jsou děti na kost vyhublé. Ve chvíli, kdy se zhroutila představa, že zázemí je pořád schopné posílat na frontu mladé muže a zásobovat frontu potravinami, celá rakousko-uherská armáda se rozložila. Zásadní pro porážku Rakouska-Uherska nebyly ani tak prohry na frontě jako rozplynutí představy, že tu válku lze vůbec vést.

V úvodu knihy reflektujete válku i z pohledu žen a dětí, ale ve výběru samotných egodokumentů žádná žena zahrnuta není. Skutečně jste na žádné relevantní vzpomínky žen na válku nenarazili?

Bohužel jsme narazili na balík vzpomínek od žen za první světové války až poté, co jsme měli už publikaci rozpracovanou v závěrečné fázi. Budeme vydávat díl, který se bude věnovat ženám za války. Ovšem vzhledem k aktuální koronavirové situaci to vypadá, že k vydání dojde tak za dva až tři roky.

Téma žen a války se hodně probírá v zahraniční historiografii. Můžete říct, do jaké míry válka přispěla k větší emancipaci žen ve společnosti?

Ženy musely zastoupit místo mužů v domácnosti i na pracovištích. Válka přinutila společnost k tomu, aby odhodila spoustu mentálních bariér, a tudíž ženy mohly nastoupit i na pracovní pozice, které byly do té doby pro ženu naprosto nemyslitelné. Téma ženy za války je nicméně v české historiografii stále upozaďováno. Věnuje se mu profesorka Milena Lenderová a její žáci a kolegové, ale stále je to u nás velmi opomíjené téma. Paradoxně nejzajímavější prací v rámci české historiografie z hlediska genderové analýzy je kniha docenta Jiřího Hutečky, který se ovšem zaměřil na tu druhou stranu genderového problému – na maskulinitu.

Zmiňoval jste, že v průběhu války odpadlo hodně mentálních bariér, ale nebylo to často pouze dočasné? Vybavil se mi příklad ženské fotbalové ligy v Anglii, která byla během války velmi populární, ale po skončení války ji zakázali…

Ano, ale to byl přirozený jev. Muži se vrátili zpět z fronty a najednou ta jejich místa a byla obsazena ženami… Oni vlastně už při odchodu na frontu přišli o svůj sociální status a během svého návratu se chtěli minimálně vrátit na svou předchozí pozici. Ten protitlak proti větší ženské emancipaci ve společnosti, například ve zmíněné Velké Británii, je naprosto evidentní.

V knize je zmíněno i téma dětí za války. S čím jako historik pracujete, když zkoumáte dějiny dětí?

Mluvili jsme o dluhu české historiografie vůči tematice žen, ale u dětí je to ještě mnohem hlubší problém. Samozřejmě, že k dispozici nemáme paměti, které by psalo desetileté dítě a popisovalo v nich, jak se mu žije za války, a podobně. K dispozici ale máme řadu vzpomínek dospělých pamětníků, kteří vzpomínají i na to, jak jako malé děti prožívali válku. Když jsem to zkoumal, zarážející byla míra diskomfortu, které děti za války zažívaly. Dnes bychom z toho byly zděšení – jak je možné, že dítě může být v tak hrozném stavu? Vzpomínající ale tu situaci tímto pohledem vůbec nehodnotí. Na dětství má většina z nás příjemné vzpomínky. Je to období, kdy se člověk utvářel a poznával nové věci. V těch vzpomínkách se proto období války objevuje jako nějaké „dobrodružství“… Tohle je věc, která by se dala vysledovat i v jiných oblastech historiografie. Běžný člověk dějinami spíše proplouvá, snaží se je přežít a hlavně prožít. Na velké události, které se dějí kolem něho, má zkrátka jiný pohled než zpětně, když je třeba na konci života hodnotí při psaní pamětí a vzpomínek. A stejně tak se velmi často prožitky dějin vůbec neshodují s tím, jak dějiny popisujeme my, historikové, a jak si je potom představují čtenáři.

Na co je třeba myslet, když jako historik zpracováváte egodokument?

Když jsem viděl u některých svých kolegů, jak zpracovávali egodokumenty, často mě zarážela snaha dotyčného svědka opravovat, hledat, kde dělá chyby. To je špatná cesta. My máme samozřejmě s odstupem času mnohem lepší pozici než současníci a můžeme dělat analýzy a strukturální pohledy na danou věc, ale pro toho člověka to byla jeho žitá současnost a jeho pohled byl subjektivní. Z našeho pohledu slovo „subjektivní“ však rozhodně není dehonestující adjektivum pro historický pramen. Právě naopak.

Měli bychom egodokument prostě respektovat v té podobě, v jaké je, a konfrontovat ho s archivním výzkumem?

Přesně tak, konfrontace s tvrdými daty je nutná. Když máme velké množství vzpomínek na nějakou událost, kde si vzpomínající událost vybavují zcela odlišně, než jak vypadá v historiografii, není to výzva k přepracování historiografie, ale ke srovnání těchto zdrojů. Musíme si uvědomit, proč na to nahlíželi zrovna takhle. V takovém případě bychom měli tu danou historickou matérii znovu promýšlet.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies