Foto Petr Zewlakk Vrabec
Centrum sociálních služeb Praha vydalo v říjnu minulého roku rozsáhlou zprávu o situaci bezdomovectví v Praze. Analýza nabízí velké množství informací pohromadě a je jedinou podobnou analýzou za uplynulých deset let. Publikace navíc přináší data za období první vlny koronavirové pandemie a ukazuje, jaký měla na situaci lidí bez domova dopad.
Data prozrazují, že bezdomovectví a bytová nouze se týká zhruba 20 600 obyvatel Prahy, z toho 3900–4900 osob je zcela bez střechy, zhruba 8700 osob pobývá v různých institucích a 7000 obyvatel je ohroženo ztrátou bydlení. Pouze čtvrtina z nich má však trvalé bydliště v Praze, další čtvrtinu tvoří cizinci, nejčastěji Slováci. V populaci převažují muži nad ženami. Většinu tvoří osoby ve věku 31–60 let.
Problémy se zdravím a dluhy
Analýza se nesoustředí pouze na demografické charakteristiky. Dotazníky zjišťovaly zdravotní stav osob bez domova, z nichž velká část uváděla středně vážné i vážné zdravotní potíže. Zjišťovala také, ve kterých oblastech se jednotlivci pohybují, dotazovala se na potřeby spjaté s nocováním, na sociální i ekonomický kapitál a na využívání sociálních služeb.
Z hloubkových rozhovorů vyplývá, že necelá polovina osob je bez bydlení více než čtyři roky, 22 procent dotazovaných pak dokonce více než 12 let. Většina populace bez domova má dluhy, z čehož velká část je vůči dopravnímu podniku (60 procent) a za zdravotní pojištění (56 procent). Polovina zadlužených je v exekuci (58 procent) a dluží více než sto tisíc Kč (54 procent).
Vedle rozhovorů s lidmi bez domova vycházejí data také z dotazníkového šetření samotných zařízení sociálních služeb. Díky tomu publikace nabízí přehled o tom, jaké formy pomoci jsou nejvíce využívané, ale poskytuje také zhodnocení situace a identifikuje místa v systému, která by byla třeba vylepšit.
Nedostatek služeb
Dlouhodobým problémem je podfinancovanost a nedostatek kapacit. Vytížení kapacit způsobuje, že se zařízení soustředí na uspokojení základních potřeb (jako je hygiena, poskytnutí stravy a základního sociálního poradenství), ale již nemá kapacity na aktivizační a terapeutické služby, kulturní aktivity a programy pro trávení volného času. Existují pouze dvě komunitní centra, která se kulturnímu vyžití věnují, ta jsou ale zaměřená na ženy, zatímco podobná nabídka pro muže neexistuje.
V důsledků přísných pravidel jednotlivých azylových domů, nocleháren a denních center neexistuje nabídka služeb pro osoby se zdravotními potížemi, osoby závislé na návykových látkách, psychicky nemocné, pro seniory bez domova a cizince. Systémové problémy, jako je nedostupnost zdravotní péče a sociálních dávek či zpoplatněná zubařská a gynekologická péče, se na populaci lidí bez domova odrážejí nejsilněji. Pracovníci v sociálních službách zmiňují potřebu vzniku tzv. doléčovacích kapacit ve zdravotnictví, protože se často setkávají s příliš brzkým propouštěním pacientů z nemocnic. Ti se následně nemají kam vrátit a dokončit léčbu.
Nejvíce využívanou formou služeb je potravinová pomoc, dále jsou to nízkoprahová denní centra a jako třetí se umístily charitativní šatníky. Téměř polovina osob bez domova využila pomoc terénního sociálního pracovníka. Ti, kdo služby nevyužívají, buď nemají zájem, vadí jim kontakt s ostatními klienty, nemají dostatek peněz nebo dostatek informací. Roli hraje také předchozí špatná zkušenost nebo nevyhovující nastavení služby.
V roce 2020 přišlo o bydlení 23 procent lidí z celkového počtu lidí bez domova. Část z nich označila koronavirovou pandemii jako přímou příčinu ztráty bydlení. Za období koronavirové pandemie došlo k nárůstu uživatelů služeb nízkoprahových center. Během nouzového stavu vzniklo také několik humanitárních hotelů, kde bylo v době sčítání ubytováno 225 osob. Poskytovatelé služeb si však stěžují na chaotická nařízení, omezování kapacit, nedostatek ochranných prostředků a potravinových zásob. Dotazovaní pracovníci také uvedli, že u některých klientů došlo ke zhoršení jejich psychického stavu.