Foto 20th Television
Když v roce 1997 americká stanice WB odvysílala první díl nového seriálu Buffy, přemožitelka upírů, nikdo si od něho moc nesliboval. Buffy byla do vysílání nasazena uprostřed televizní sezóny jako náhrada za divácky neúspěšný pořad Savannah (1996). Vystřídat temné vztahové drama plné intrik odlehčeným hororem z prosluněné kalifornské střední školy se zdálo jako podivná volba. Toto rozhodnutí nicméně odstartovalo sedm sezón úspěšného seriálu. Buffy si vytvořila neobyčejně silnou fanouškovskou základnu, získala pozornost akademiků, vyvolala nebývalý zájem o upíry a rozjela kariéru Josse Whedona, který je autorem i úspěšného spin-offu Angel.
Muži po zhlédnutí obsahu s aktivními hrdinkami vykazovali pozitivnější vztah k ženám, než když sledovali poddajné ženské figury.
Whedon dostal jedinečnou šanci napravit to, co v roce 1992 skončilo fiaskem. Tehdy byl jeho ceněný scénář o středoškolačce s posláním zabíjet upíry přetaven v nevkusný celovečerní film Buffy, zabíječka upírů, který propadl jak u kritiky, tak u diváků. Po pěti letech se mohl ke své oblíbené látce vrátit, a navíc se dostal do čela kreativního procesu.
Převracet stereotypy naruby
Producentům prodával Buffy jako „horor ze střední školy“, ale jeho hlavní myšlenka se od dob nepodařeného filmu nezměnila. Šlo mu o to, vzít stereotyp bezbranné krásné blondýny, která se v popkultuře zas a znovu stává obětí vrahů, násilníků a všelijakých monster, a převrátit ho naruby. Na pohled bezbranná dívka vejde do temné uličky a my očekáváme, že to s ní špatně dopadne. Ale ona se o sebe zvládne výborně postarat, a dokonce se ukáže, že je hlavní hrdinkou.
Příznačné bylo, že ve stejný rok, kdy na obrazovkách odstartovala neohrožená Buffy, se její představitelka – Sarah Michelle Gellar – objevila hned ve dvou filmech v roli přesně odpovídající stereotypnímu vzorci „slashers prefer blondes“. V Tajemství loňského léta a Vřískotu 2 jsme ji tak mohli vidět bezbranně klopýtat vstříc jisté smrti, zatímco po večerech na televizní obrazovce se odehrával úplně jiný příběh. Subtilní středoškolačka tu byla fyzicky nejsilnější postavou, zabíjela jednoho upíra a démona za druhým, chrlila ironické hlášky a vedle toho bojovala s každodenními nástrahami života dospívání: řešila vztah s rodiči, písemky, přátele, první lásku nebo první sex. A později přišla i mnohem vážnější témata: deprese, vyrovnávání se s úmrtím blízkého člověka, sebeobětování a hledání smyslu života.
Buffy nebyla první silnou hrdinkou na televizních obrazovkách, ale rozhodně byla hrdinkou výjimečnou. O dva roky dřív vznikla Xena (1995), ve stejný rok Brutální Nikita (1997) a od roku 1993 jsme v Aktech X sledovali agentku Scullyovou. Zatímco každá z těchto postav nějak konfrontovala patriarchální status quo, pouze Buffy přinášela skutečnou hloubku. Možná na rozdíl od nás ostatních nemusí držet klíčky mezi prsty v jedné ruce a pepřák v druhé, když jde v noci sama domů, ale jinak se s ní dá na mnoha úrovních ztotožnit: puberťačka se zálibou v módě, srdečná, v mnoha ohledech zranitelná, hledající si své místo ve světě, v němž si spoustu věcí nevybrala. Nikdy ji nedefinuje vztah k mužským protagonistům, je sama o sobě plnohodnotnou a mnohovrstevnatou postavou, a navíc není izolovaná od ostatních silných žen, což je často u podobných hrdinek televizní tvorby normou (platí to pro Nikitu, Scullyovou, Katniss v Hunger Games nebo Carrie v Homelandu).
Silné hrdinky jsou dobré pro všechny
Whedon opakovaně zmiňuje svou inspiraci kultovním seriálem Tak tohle je můj život (1994), subtilní realistickou studií dospívání s tehdy patnáctiletou Claire Danes v hlavní roli. A je to právě podobně působivá kombinace něhy a bolestivosti, která dohromady se superhrdinským étosem vytvořila z Buffy fenomén, jenž pomáhá generacím mladých lidí – a zdaleka ne pouze dívkám – přežít střední školu.
Hororové prvky v Buffy fungují jako ozvláštnění, ale také symbolizují společenské hrozby či předsudky: upíři představují sexuální predátory, vlkodlaci tělesné změny, které nemůžeme ovlivnit, a čarodějnice strach ze ženské síly a sexuality. A uprostřed toho všeho stojí Buffy – neohrožená hrdinka, která sexuální útočníky rozpráší na prach a svým přátelům, často outsiderům, nikdy neváhá podat pomocnou ruku.
V roce 2012 vznikla vědecká studie, která hovoří o „Buffy efektu“ – pozitivním vlivu existence takové popkulturní hrdinky. Ukazuje, že dopad násilného obsahu na naše prožívání je významně určen tím, jak v něm jsou zobrazeny ženy. Pokud jde o submisivní oběti, divačky zažívají úzkost. Ta se ale neobjevuje, jakmile je v násilném výjevu žena aktivní a dokáže se o sebe postarat. Muži po zhlédnutí obsahu s aktivními hrdinkami vykazovali pozitivnější vztah k ženám, než když sledovali poddajné ženské figury. Silné hrdinky jsou zkrátka dobré pro všechny. Buffy koneckonců dalece přesáhla cílovou skupinu náctiletých dívek a stala se seriálem oblíbeným u širokého spektra diváků různého věku a genderu.
V epizodě Halloween je Buffy otrávená ze svých povinností, které jí nedovolí například obyčejně randit, a tak se převlékne do šatů komtesy z 18. století, aby si užila roli pasivní romantické hrdinky. Kouzlo ji pak v takovou submisivní hrdinku skutečně promění: při prvním pohledu na násilí omdlí; požaduje, aby nastalý problém vyřešili muži, protože od toho tady ona není; diví se, když muž přijímá rozkaz od ženy. Když je nakonec z kletby vysvobozena a upíři od ní dostanou pořádnou nakládačku, s úlevou poznamenává, že je „dobré být sebou“. Je dobré mít Buffy, která se vzpouzí patriarchálním klišé už téměř 25 let, mezi námi. Všechno nejlepší ke čtyřicátinám, Buffy Summers!
Autorka je filmová publicistka.