„Celou dobu jsme šli pěšky, takže jsme měli dost času ty místa pozorovat a nasávat genia loci,“ vybavuje si toulky po severozápadním pohraničí David Vála, kytarista a člen noise-punkových Vole. Zapůsobila na něj duchařina čišící z míst jako Rolava nebo Jelení, učarovala mu tísnivost ruiny mlýna v obci Königsmühle a zasáhla ho procházka po vesnici Měděnec, kde v roce 1984 vyhořel Ústav sociální péče a mnoho dívek z tohoto zařízení zemřelo. Tyto zážitky se společně se zvukovým deníkem z vandrů staly základem pro desku Liebe jeho kapely Tábor, která je jednou z nejvýraznějších nahrávek loňského roku. „Album je plné obrazů krajin. Jsou snad už i zapomenuté, možná jsme v nich nikdy ani nebyli. Anebo byli, ale ty krajiny si pamatujeme úplně jinak, než jaké ve skutečnosti jsou a jaké byly,“ komentuje desku tajemně Vála.
Ztrácení se v krajině však není lákavé jen pro sestavu Táboru. Jestli se v aktuální domácí nezávislé hudbě dá vysledovat nějaká společná nálada nebo motiv, je to obrat k přírodě a krajině. Uplynulý divný rok přivedl mnoho z nás do lesů za město. Hvozdy, louky, úbočiny, řečiště, údolí byly našimi pevnými body v období otřesů. Jako by připomínaly něco stálého a trvalého, když se nejistota rozprostírala všude kolem. A chůze dodávala rytmus světu, který se rozpadal. Toulali jsme se po místech blízkých i vzdálených, protože se zkrátka nedalo dělat nic jiného. A stejně potulná byla i hudba, do níž se vepsaly zdolané kilometry a poutní příběhy.
Snové krajiny
„Já osobně trávil dlouhé týdny v různých dětských ozdravovnách a táborech. Byla to místa, kde jsem poprvé vnímal věci jako stesk, separaci, ale i krásu přírody a kamarádství,“ možná mimoděk odkrývá třicátník Vála i něco o názvu jeho kapely. Nad albem Liebe se doslova rozprostírá mystická aura, ale není to jen atmosférou navštívených míst: krajina a příroda tu jsou téměř prostředkem pro hlubinnou psychologii a slouží k přemítání nad lidskými pocity, jako jsou ztráta, smutek nebo láska. „Spousta těch krajin je až snových. Kdysi dávno jsi tam byl, ale vlastně je to už tak dávno, že ani nevíš, jestli se to skutečně stalo,“ pokračuje psychoanalyticky Vála o albu, které vznikalo pět let a v průběhu měnilo svou podobu. „Ty vzpomínky jsou pokřivené a nějak zarámované současností, takže ten obraz nikdy není odpovídající.“
Chůze lesem pro mě představuje jakousi kontemplaci, čas, kdy duchem i zrakem nahlížíš skryté a vztahuješ se naopak k něčemu za světem. Z toho často vznikají moje písničky, z krajiny vyjevující člověku nepopsatelné.
Tábor se nakonec ustálil jako čtveřice. Potkali se tu lidé převážně z hardcorové scény a skupin jako Unkilled Worker Machine, Lvmen nebo Or. Je to další připomínka toho, že za zběsilými riffy a agresivním tempem se často skrývá silný cit pro písničkářství – ostatně deska sklidila náležitý ohlas a objevila se ve výročních žebříčcích. Sehraní hudebníci totiž umějí zapůsobit skutečně strhující intenzitou, jaká v českém písničkářství nemá obdoby. Pomocí opakujících se kytarových motivů nebo mnohohlasů navozují bezmála trans – jako kdyby někdo spojil zvuk dronemetalových Earth s folkem Oldřicha Janoty. Albem Liebe nás navíc provází zvuk starého harmonia, který posluchače přenáší někam do období romantismu, kdy lidé začali esteticky prožívat přírodní krajinu.
Tábor mají nejblíž k autentickému romantismu Karla Hynka Máchy, chudého básníka a cestovatele, který se rád toulal a přespával v přírodě pod širákem. Ani členové kapely nejsou žádní aristokratičtí turisté, ale skuteční poutníci. Ve své hudbě vytvářejí krajiny nevlídné i konejšivé. Přecházejí z hlučných pasáží k tišším, jako když kraj ve dne působí až pohádkově idylicky, ale teprve v noci ho můžete skutečně poznat. Tehdy se začíná rýsovat i všechna jeho hrůza a vy ho můžete přijmout se všemi stíny. Nahrávka vyjadřuje moc něčeho tak těžko uchopitelného, jako je genius loci, který jen nezdůrazňuje osobnost a duši krajiny, ale pomáhá vyjevit také něco o jejích návštěvnících. Krajina tak dotváří a odhaluje své návštěvníky.
Kronikář venkova
Ať už je to důsledek stresující práce, environmentálního žalu nebo koronakrize, lidé se v posledních letech přesidlují na venkov, nebo tam alespoň hledají přechodná, byť třeba jen víkendová útočiště. Šestadvacetiletý písničkář Jan Senft venkov ale nikdy pořádně neopustil a s rodným Posázavím je pevně spjatý dodnes. Nouzový stav jeho životním režimem nijak zásadně neotřásl, protože v přírodě trávil dost času i před ním. Příběhy i paměť krajiny jsou hlavním inspiračním zdrojem pro jeho projekt Člověk krve, se kterým loni vydal skvěle přijatou desku V kuchyni. Senft má místní historii kostelů, statků a lesů v malíku: „Od mala prožívám venkov. Celý mý dětství i dospívání je spjatý s rodnou hroudou. Do lesů, k rybníkům či na vrcholy chodím a už od pradávna jsem tam chodil hledat útěchu, radost, pokoj i blahodárnej smutek. Vždycky mi přišlo, že ke krajině podstatně patřím.“
Ke krajinomalbě v hudbě ho prý nasměrovali „muzikanti srostlí se zemí“ od Čechomoru přes Greenhorns, Druhou trávu, zemité DG 307 až k Petru Linhartovi, Bohdanu Mikoláškovi a Vlastovi Třešňákovi. Sám se hlásí k proudu naturalistické písně. První hudební pokusy vydával už od devatenácti let na Soundcloudu a nejvíc o sobě dal vědět o něco později vydařeným koncertem na pražské Klinice v roce 2016. Vedlo to až k seznámení se s producentem Tomášem Tkáčem, u jehož labelu Divnosti vydal v roce 2017 první EP Krajina Koster i loňskou desku V kuchyni. Díky tomu dostává tradiční písničkářská forma Člověka krve trochu novou tvář – kromě kytary a kostelních varhan ve Stříbrné Skalici je na loňské desce slyšet i nenápadná elektronika, což Senftovu hudbu posouvá blíž k současnému indie folku.
„Zajímá mě kraj jako celek. Člověk je součástí toho celku. Patří k přírodě a nelze ho z ní jen tak vyrvat. Jsme přeci hlína a zase s hlínou splyneme, vlastně se znovu staneme krajinou. Tak k tomu přistupuju i v tvorbě,“ odhaluje Senft, co stojí za jeho hudbou, kde vystupují proroci rozmlouvající se záduším, kohouti na plotě nebo mrtví vojáci. Příběhy objevuje a nasává při toulkách po okolí: „Chůze lesem pro mě představuje jakousi kontemplaci, čas, kdy duchem i zrakem nahlížíš skryté a vztahuješ se naopak k něčemu za světem. Z toho často vznikají moje písničky, z krajiny vyjevující člověku nepopsatelné.“
Přestože je v tvorbě Člověka krve hodně spirituálního, počíná si víc jako kronikář než mystik. „Z podlahy se natahují ruce vojáků a dětí. Stromy se zahalily suknem, když jejich duše letí. Oči tě pozorují skrze neprostupné stěny. Opilý Oto chodí zdí, je sto let mrtvý a je němý,“ zpívá v písni Pension na věčnosti. Nepůsobí to děsivě, ale spíš přívětivě a zcela obyčejně. Jde mu především o to všechny příběhy zaznamenat a předat dál. Jeho hudba je postavená na pevném vztahu s rodným krajem, ale také na strachu z možné ztráty takového pouta. Nebo spíš na obavě, že by se v důsledku suburbanizace a postupující modernizace mohlo z kraje vytratit jisté kouzlo. Novotu ale zároveň nezavrhuje.
„Já zjevuji se na místech a hledám zatoulané,“ zpívá Senft v písní Vlakem a možná nevědomky vyjadřuje svoje poslání. Vlastně spoléhá na to, že paměť krajiny dokáže oživovat minulost, jako to popsal biolog Jiří Sádlo ve své loňské knize Krajina. „Mít paměť znamená být schopen vládnout svými konzervativními strukturami. Stejně jako u živáčků a u názorů, udržovací role ducha a paměti neznamená pokoušet se nic neměnit, bát se změn co hrozby poškození a bránit se jim. Spíš to znamená držet si svůj styl proměn. Nepřináší to neměnnost, ale stabilitu, která umí ovládnout sama sebe,“ píše Sádlo. Člověk krve tomu svým moderním folkem napomáhá.
Kapitán Korporát
Začalo to procházkou na sklonku roku 2016. Sešla se hrstka kamarádů a vyrazila na túru kolem koryta Botiče. Trasa vedla z Vršovic až na Výtoň, dál přes železniční most a skončila ve zvláštním prázdném prostoru u smíchovského nádraží. Pod nápisem Severní nástupiště se zformovala stejnojmenná devítičlenná countryfolková kapela. Tato první společná toulka nezačala jen hezkou tradici, ale dostala se hned do několika starších písní jako Smíchov nebo O krysách a o vlcích z prvního krátkého EP vydaného v zimě 2018. V sestavě má Severní nástupiště housle, mandolínu, akordeon, kytary, flétnu, kontrabas, valchu, foukací harmoniku a banjo. Z jejich koncertů si často člověk odnese šaty nasáklé táborákovým ohněm, které rozdělávají různě po Praze i jinde. Na prvních vystoupeních hráli především covery bratrů Ryvolů a jejich Hoboes a několik si jich nechali v repertoáru dodnes. Snad proto si je lidé nejčastěji spojují s trampskou písní.
„Lidé za námi chodí s nostalgií a dojímají se. Často jim to připomíná dětství s dědou u ohně. My si z trampství bereme především společné zpívání a sezení u ohně, nikdo z nás tramp ve smyslu subkultury není,“ vysvětluje zpěvák a textař velké části písní Michael, který sám zprvu viděl Severní nástupiště blíž k anarcho-folku, ale postupem času se nechal unést na společně kapelní vlně. „Vždycky jsem se víc toulal ve městě než za ním.“ Také skladby Severního nástupiště jsou jako mapa proměnlivé krajiny města a předvádějí, jak může táboráková píseň přežívat v dnešní době a ještě odpovídat na nejsoučasnější dění. V ucelené podobě se to projevuje na okouzlující debutové desce Rostli jsme spolu z loňského prosince. Nepotřebují si domýšlet divoký Západ jako jejich trampští předchůdci a už vůbec si ho neidealizují. Prériemi jsou tu totiž brownfieldy, western tu připomíná tak akorát plukovník Sanders z řetězce KFC a jedinou skutečnou kovbojkou je kapitalismus s rostoucími nájmy a špatně placenými „bullshit jobs“. Nástupiště ovšem ctí country tradici a na album skupina umístila i jeden cover Hoboes, který si trochu poupravili: „A tak vždy zůstaneš sám, nikdo ti nepoví, jak máš žít, abys byl milován. A tak vždy zůstaneš sám a koláč medový za tebe sní kapitán Korporát.“
Místem nemístem
Osadou Severního nástupiště byl svého času squat Klinika. Dokonce mu věnovali název svého debutu: „Na Klinice jsme zkoušeli a bez ní by to nikdy vzniknout nemohlo. Rostli jsme všichni spolu a zpívali tam stejnojmenný cover kapely Burriers. Tu písničku lidi kolem Kliniky přijali za svou,“ vysvětluje zpěvačka Majka. „Klinika byla základna k rozrůstání,“ dodává. Atmosféra takových posledních svobodných míst ve městě je pro skupinu důležitá už proto, že dotváří samotné písně. „Původní tramping byl o tom najít si místo, kde si můžeš dělat, co chceš. Ve městě jich ubývá – když se třeba podíváš, jak se mění parky nebo zastavují louky. Pseudoveřejné prostory okolo kancelářských budov mají své parky, ale zkus tam začít třeba zpívat – ochranka tě hned vyvede. Město už nemá moc míst, kde může člověk být sám nebo s partou a rozdělat si oheň,“ navazuje na trampskou linku zpěvák a akordeonista Honza. Tohle trampství je ve skutečnosti jen převlečeným právem na město.
V Praze rostou spíš „nemísta“, která jsou určená pro zrychlený průtok lidí nebo peněz – dopravní uzly, parkoviště, nákupní centra, kancelářské budovy, fast foody. Ubývá přírody ve městě, ale i skutečných míst, kde je možné budovat komunitu nebo porozumění jeden druhému. To je vlastně sdílený pocit všech zmíněných kapel, které oprašují folk, country nebo trampství. Přitom se nedá mluvit o únicích. Hudebníci se ocitli v krajině a s poznáváním okolí přichází uvědomění si toho, že něco mizí – ať už jsou to vzpomínky spojené s uplynulým časem, příběhy kraje, které se přestávají tradovat, nebo poslední místa setkávání a sounáležitosti uprostřed města. Přejí si, aby duchové míst zůstali a něco se z genia loci zachovalo. Nejsou to eskapisté, ale ochranáři.
Dobrou zprávou je, že společná místa mohou stále vznikat spontánně, od centra po periferii. „Někdy třeba po koncertě někam dojedeme a vybalíme si nástroje,“ trochu zasněně vzpomíná Honza ze Severního nástupiště: „Takhle neplánovaně vznikne osada v městském plenéru – jako kdysi uprostřed sídliště ve Vršovicích, kde se připojili lidi z balkónů paneláků. Poslouchali a fandili.“
Autor je hudební publicista.