Foto Anders Hellberg, Wikimedia Commons (CC BY-SA 4.0)
V podkresu jedné z mnohých jízd vlakem, které Greta Thunberg se svým otcem Svantem během stominutového dokumentu Greta podnikne, zní song The End of the World v podání Billie Eilish. Jde o příhodnou volbu nejen kvůli textu, v němž se zpívá o přípravě na globální katastrofu, ale také s ohledem na osobnost americké zpěvačky.
Eilish patří společně s Thunberg k nejvýraznějším a celosvětově zřejmě nejvlivnějším příslušnicím generace Z. Obě dvě sdělují nepopulární, skličující pravdy a vzpírají se rolím, jejichž přijetí společnost od teenagerů očekává. Navíc jde o dívky, což je ještě zesiluje nutkání druhých lidí radit jim, jak by se měly správně oblékat nebo stravovat. Primárně by je přece měla zajímat móda, škola a kluci, nikoli vymírání druhů, úzkosti a deprese.
Grossman ukazuje sebevědomou, inteligentní a také zranitelnou, úzkostlivou a stydlivou mladou ženu, která zjevně nestávkuje proto, že by ji to bavilo víc než sedět ve školní lavici.
Obě teenagerky narušují řád už tím, že se nechovají podle omezených představ patriarchátu. Greta Thunberg nadto důrazně žádá omezení konzumního způsobu života. Útoky na mladou švédskou aktivistku, symbolizující v očích velké části společnosti změnu zavedených pořádků, jsou často projevem podvědomého strachu z konce neomezené spotřeby.
Greta vs. ČSFD
Obyvatelé západního světa jsou ale převážně spokojeni a své návyky měnit nehodlají. Thunberg v jejích očích není člověkem, kterému záleží na budoucnosti, ale někým, kdo jim chce vzít jejich přítomnost. Svými aktivitami zviditelňuje nečinnost mnohých z nás a bez chlácholení, jež je vlastní populistickým politikům, nám připomíná, že status quo je pouze dočasně platný konstrukt, a ne něco trvalého.
Výmluvný vzorek kritických názorů na Gretu Thunberg nabízí Česko-Slovenská filmová databáze, která se v posledních letech proměnila v nikým nemoderovanou platformu ke sdílení nenávistného, často krajně pravicového obsahu. Komentáře k dokumentu Greta se k filmu samotnému prakticky nevyjadřují, zato jsou plné poznámek o levičácké lobby, duševní nemoci a vzhledu a siláckých výkřiků typu „Ve staré Spartě by letěla ze skály“.
Gretu Thunberg se uživatelé databáze snaží z diskuse o budoucnosti planety diskvalifikovat poukázáním na její věk, pohlaví a autismus. V jejich myšlenkových světech, často zřetelně vyhraničených dezinformačními weby a facebookovými hoaxy, je nemyslitelné, aby donedávna nezletilá žena s Aspergerovým syndromem na základě vlastního přesvědčení a všem dostupných vědeckých analýz apelovala na světové lídry.
Nikdo na ČSFD ovšem nepolemizuje s tím, co Thunberg říká. Hejtři nenapadají fakta, proti nimž jsou se svými omezenými vědomostmi bezmocní, ale člověka, kterého vidí jako hrozbu, protože právě díky faktům na rozdíl od nich určitou mocí disponuje. Komentáře založené na osobních urážkách a konspiračních teoriích jen stvrzují bezradnost internetových trollů, kterým chybí věcné argumenty. Kdyby se na film Nathana Grossmana podívali, zjistili by, jak směšné jejich počínání připadá samotné Gretě.
O mě nejde
Když si Thunberg v jednu chvíli na zahradě čte jedovaté kritické výpady, vyvolávají u ní smích, který je tím hlasitější, oč jsou komentáře nenávistnější. Rozhodit ji v jiné scéně nedokáže ani výsměch ze strany Trumpa, Putina nebo Bolsonara. Tváře politiků, které její jednání vyvedlo z míry, sleduje ve velké prázdné knihovně. Na displeji jejího telefonu jsou muži maličcí a v kontrastu s rozlehlou místností a dívčinou klidnou tváří vypadají směšně a bezvýznamně.
Zdá se, že jejich slova nemůžou švédskou studentku rozhodit. A skutečně, když mobil odloží, neprojeví smutek, vztek nebo odpor, jak bychom očekávali. Vstává od stolu a za doprovodu klavíru předvádí ladné baletní pohyby. Na rozdíl od světových lídrů se nezdá být zatížená vlastním egem. Z mimoobrazového deníkového komentáře, v němž popisuje své dojmy a pocity, je patrné její vědomí faktu, že problém, na který se rozhodla upozorňovat, je větší a důležitější než ona sama. Nezáleží jí na popularitě nebo na tom, zda ji ostatní budou přijímat, ale na klimatické změně, a Grossman si dává záležet, aby to bylo z dokumentu patrné.
Reakce Thunberg na kritiku je možná nečekaná, ale jednání nenaplňující očekávání ji vystihuje po celý film, který je podle tohoto charakterového znaku také vystavěn. Již prolog ze srpna 2019, který zachycuje jednu z krušných chvil Gretiny třináctidenní plavby přes oceán, ji atypicky staví do pozice hrdinky, která se vydala na dobrodružnou cestu, aby čelila mnohem mocnějším silám. Tato úloha, v popkultuře častěji vyhrazená mužům, ale není jedinou rolí, ve které ji film sleduje.
Progres v nedohlednu
Plavba do New Yorku, kde se předloni konal klimatický summit Organice spojených národů, představuje prozatímní završení odysey, která započala o rok dřív ve Stockholmu. Grossman, kterému o Gretě řekl přítel jejích rodičů, byl s kamerou přítomen okamžiku, kdy poprvé odešla ze školy a s vlastnoručně napsanou cedulí se posadila před budovu švédského parlamentu. Zavázala se v této formě protestu pokračovat, dokud švédská vláda neprosadí omezení emisí skleníkových plynů, na němž se světoví vůdci dohodli v roce 2015 v Paříži.
Její aktivistická kariéra ve skutečnosti započala o tři měsíce dříve, když vyhrála soutěž o nejlepší esej věnovaný klimatické krizi, kterou vyhlásil švédský deník Svenska Dagbladet. V psaní textů o nečinnosti vlád a velkých firem se mohla zdokonalit, když zaujala světová média, stala se tváří studentských stávek za klima a začala být jako řečnice zvána na konference konané po celé Evropě.
Zatímco v srpnu 2018 ji prakticky nikdo neznal, již v prosinci téhož roku se k ní hlásilo přes dvacet tisíc studentů z celého světa. Její proměnu z neznámé patnáctileté dívky sedící se zachmuřeným výrazem na stockholmské ulici v přední figuru milionového globálního hnutí sledujeme díky stálé přítomnosti Grossmanovy pohotové kamery měsíc po měsíci.
Ve svém komentáři Thunberg vzpomíná, jak se u ní po zhlédnutí videa s ohroženými ledními medvědy spustily deprese a úzkosti. Dětství protagonistky připomínají také krátké úryvky z domácích videí. Hlavní náplní dokumentu jsou nicméně záběry z posledních dvou let, jež ji zachycují v domácím prostředí i během četných cest, demonstrací a veřejných proslovů.
Přestože je Greta stále známější a setkává se s čím dál vlivnějšími osobnostmi, snížení uhlíkové stopy a omezení investic do fosilních paliv se jí urychlit nedaří. Tuto frustraci a beznaděj možná nezáměrně odráží i repetitivní prostřední část filmu, ve které dochází k mnoha setkáním a vystoupením, ale jen k minimálnímu narativnímu progresu.
Zakrýt Gretou realitu
Byť film koncipovaný jako časosběrný portrét neusiluje o komplexní pohled na globální oteplování, širší kontext krize v něm nechybí. Pouze je do vyprávění vpašováván méně okatými způsoby. Příkladem výmluvné vizuální zkratky je dlouhatánský nákladní vlak s novými automobily, který mimoděk projíždí v pozadí záběru Grety čekající na nádraží.
Observační kamera protagonistku skoro nikdy neztrácí ze zřetele. Zpravidla se u ní drží na dosah ruky a zaznamenává její bezprostřední reakce na úspěchy a zklamání. Dívčino vnímání reflektuje i situování kamery na její úroveň, tedy níž, než je ve filmech obvyklé. Zřetelněji si tak uvědomujeme, jak se ve světě dospělých cítí a jak vysilující je pro ni vzhledem k její zvýšené citlivosti pohybovat se neustále v hlučném a přelidněném prostředí.
Cizí lidé svůj obdiv nebo podporu navíc dávají najevo velmi taktilně. Protagonistka dokumentu se někdy ztrácí mezi těly těch, kdo ji obklopují, protlačují davem, otcovsky poplácávají po ramenou nebo se s ní bez jakéhokoli respektu k její osobní zóně objímají a pořizují si s ní selfíčka, aby sbírali lajky. Pro druhé je modlou i příležitostí ke zviditelnění.
Státníci vytvářejí iluzi, že jim environmentální katastrofa leží na srdci a hodlají ji řešit. Greta Thunberg si ale stále jasněji uvědomuje – a její slova ani mimika to nijak nezastírají –, že je to přetvářka a že Macronovi, Junckerovi i Guterresovi ve skutečnosti víc záleží na vlastní popularitě. Její přítomnosti v Elysejském paláci a na různých fórech využívají k vytvoření zdání, že se něco děje. Ve skutečnosti jsou pro ně tato setkání pouhá zástěrka, která má zakrýt jejich nečinnost.
Na pokraji vyhoření
Zohlednění ambivalentní protagonistčiny pozice brání tomu, aby film sklouznul ke stejnému mesianismu, s jakým ke Gretě Thunberg vzhlížejí lidé, kteří v ní spatřují spasitelku světa. Grossman sice kvůli zúžené perspektivě chvílemi navozuje zdání, že Thunberg sama dokázala mobilizovat masy a že z klimatické nouze neexistuje žádné alternativní východisko (například takové, jež by nezahrnovalo spolupráci s reprezentanty stávajících struktur), ale v souhrnu mladou aktivistku tolik neidealizuje.
Lépe než během akcí sledovaných médii celého světa ji poznáváme v soukromí, kde byl přítomný jen Grossman, který ve většině případů zastoupil celý štáb. Pohledy do zákulisí vyprávějí paralelní příběh o tom, jak vzestup ke slávě dopadá na Gretinu psychiku. Prvotní radost z toho, že jí někdo začal naslouchat, střídají projevy stresu a vyhoření. Občas ji přemůže únava a potřebuje být sama ve svém vlastním světě. Ani mnohadenní plavba do New Yorku není heroickým završením epického dobrodružství. Vydána napospas přírodě, kterou chce zachránit, nijak neskrývá vysílení, strach a touhu být raději doma se svými milovanými psy.
Jakkoli se její kritici navzájem utvrzují v tom, že je manipulována rodiči, ve filmu naopak vidíme, jak má Svante problém přimět vzdorovitou teenagerku, aby si na chvíli dala pauzu a něco snědla nebo perfekcionisticky neřešila interpunkci v projevu, který bude stejně číst. Díky tomu, že ji zachycuje zblízka v různých situacích a rozpoloženích, daří se dokumentu účinně vyvrátit karikaturu zneužívané autistky, na niž bývá Greta Thunberg mnohdy redukována.
Grossman ukazuje sebevědomou, inteligentní a také zranitelnou, úzkostlivou a stydlivou mladou ženu, která zjevně nestávkuje proto, že by ji to bavilo víc než sedět ve školní lavici. Enormní stresové zátěži se Thunberg nevystavuje kvůli slávě. Věří, že stále není pozdě předejít kolapsu ekosystému a rozkladu civilizace. Žebříček jejích priorit je velmi přehledný a logický. Pakliže vinou nadprodukce směřujeme ke své zkáze, vše ostatní jsou podružnosti.
Autismus jako superschopnost
Poruchy autistického spektra jsou některými lidmi považovány za duševní onemocnění znemožňující dotyčné/mu postarat se o sebe a komunikovat s okolím. Greta Thunberg dokládá, o jak pomýlený předsudek se jedná. Autismus vnímá jako svou superschopnost, která jí umožňuje vidět některé skutečnosti jasněji. Dokáže díky němu uzávorkovat druhořadé problémy a koncentrovat svou pozornost na nejpodstatnější úkol.
Pronikavost jejího uvažování vystihuje hned první dialog, který ve filmu proběhne. Když se dívky sedící na ulici jedna kolemjdoucí žena ptá, proč není ve škole jako ostatní děti, bez zaváhání odvětí, že nemá význam se vzdělávat pro budoucnost, pokud není jisté, že se vůbec nějakých zítřků dočkáme. Sama Greta Thunberg v měsících, jež následovaly po této slovní výměně, přispěla k šíření osvěty i zásluhou školních stávek víc než tázající se paní, mnozí učitelé a většina politiků.
Samotný švédský dokument se zřejmě nestane tím, čím bylo pro Gretu video s ledními medvědy. Není strhující a naléhavý jako Nepříjemná pravda Ala Gorea nebo emotivní netflixovský dokument Život na naší planetě. S velkou empatií ale přibližuje významnou etapu cesty, na jejímž konci nevyhnutelně nastanou změny. Doufejme, že půjde o důsledek vládních opatření a omezení konzumu, a ne o konec světa, o němž zpívá Billie Eilish.
Autor je filmový publicista.
Film je součástí přehlídky skandinávských filmů SCANDI ( 25.–31. 1. 2021).