Foto degrowth.info
Před necelými dvěma týdny publikovala Evropská agentura pro životní prostředí zprávu nazvanou Růst bez ekonomického růstu. Cituje studie vyvracející představu, že ekonomický růst je možný bez zvyšující spotřeby přírodních materiálů, a volá po hledání alternativ k růstu. Opravdu už nemůžeme dále růst? Co to znamená pro řešení současné recese, pro Zelenou dohodu pro Evropu nebo pro kapitalismus jako takový?
Zelený růst je jen iluze řešení
Poslední dekády byly globální environmentální snahy postavené na myšlenkách udržitelného rozvoje, který měl za to, že můžeme ekonomicky růst a zároveň chránit životní prostředí. Tento přístup byl postaven na víře, že je možné dosáhnout tzv. decouplingu, tedy že jsme schopni zbavit ekonomický růst jeho materiálové náročnosti. Hlavním sdělením zprávy EU však je, že na globální úrovni k decouplingu nedochází.
Je šokující, že deseti nejbohatším mužům světa se jejich bohatství od začátku pandemie zvýšilo o půl bilionu dolarů.
Pokud ekonomický růst musí stát na spotřebě přírodních zdrojů, je možné rozšířit využití materiálu, který je už v oběhu? Bohužel, i cirkulární ekonomika, která je jednou z hlavních strategií k dosažení zeleného růstu, má své limity. Zatím i na úrovni bohaté Evropy, která je jedním z lídrů cirkulární ekonomiky, se v roce 2019 zrecyklovalo pouhých dvanáct procent použitých materiálů. Prostor pro technologické inovace v odpadovém hospodářství je zde obrovský a rozhodně žádoucí, ale technologie samotné problém environmentálního kolapsu nevyřeší, protože nekonečný růst není možný ani na teoretické rovině. Bez ohledu na technologické inovace materiály podléhají termodynamickým zákonům a opakovaným využíváním se znehodnocují, tedy nejsou recyklovatelné donekonečna.
V reportu se píše, že místo růstu kvantity materiální spotřeby bychom jako společnost měli růst v kvalitě, tedy rozvíjet smysl, empatii a solidaritu. Přístupy, které nás mohou inspirovat, jsou například nerůst, postrůst nebo donutová ekonomika. „Výzvou nadcházejících let bude přinášet tyto vhledy do mainstreamových politických opatření a zvážit, jak je můžeme efektivně implementovat a podpořit Evropské cíle udržitelnosti.“
Zatímco hlavním argumentem dokumentu je, že růst nemůže pokračovat donekonečna, protože k němu není dostatek přírodních zdrojů, kritika ekonomického růstu, s kterou přichází nerůstové hnutí už více než patnáct let, je mnohem širší.
Společnost bez růstu? Ale jaká?
Jedním z dalších klíčových argumentů proti ekonomickému růstu je boj s klimatickou změnou. Oddělit ekonomický růstu od emisí skleníkových plynů je teoreticky možné, ale z výzkumů vyplývá, že k současná míra decouplingu se ani zdaleka neblíží hodnotě, jakou bychom potřebovali na odvrácení klimatického kolapsu.
Přestože jsme za posledních padesát let prošli obrovskými inovacemi v oblasti zelených technologií, nedošlo ke snížení emisí skleníkových plynů. Může za to, jak obrovské zvyšování populace, tak i ještě rychlejší ekonomický růst. Obnovitelné zdroje energie zatím nedokážou nenahradit fosilní paliva, jak si často lidé myslí, ale jen pokrývají novou, stále se zvyšující poptávku po energii. Za mírou decouplingu, kterou slaví Evropská unie, je do velké míry přesun výroby do zemí globálního Jihu, nikoli snížení spotřeby Evropanů a Evropanek.
Pandemie, podobně jako recese z roku 2008 nebo Velká deprese v USA ve třicátých letech, nám dokazují, že razantního snížení emisí skleníkových plynů jsme schopni dosáhnout jedině snížením globální ekonomické aktivity. „Tak tady máte ten nerůst, už jste spokojeni?“ říkají zastánci současného kapitalistického systému v reakci na důsledky pandemie. Zde je samozřejmě důležité rozlišit mezi plánovaným a spravedlivým nerůstem a současnou ekonomickou recesí, která je kolapsem růstově nastavené ekonomiky.
Víra v ekonomický růst je dokonce tak silná, že ani jeden ze 116 scénářů Mezivládního panelu pro změny klimatu (IPCC) ji nezpochybňuje – všechny počítají s různými mírami růstu až do samotného konce jejich predikčního období, tedy do roku 2100. Růst je ale exponenciální. Současný růst globálního HDP o tři procenta ročně znamená zdvojnásobení ekonomické aktivity za pouhých dvacet let a zdesetinásobení do roku 2100. Otázka, jestli desetkrát větší ekonomika než ta dnešní může být zelená, je zde tedy spíše řečnická.
IPCC však možnost zmenšení ekonomické aktivity ve svých scénářích nereflektuje. Raději spoléhá na decoupling realizovaný v míře, která je zatím nemožná, a také na problematická řešení, jako je nukleární energetika nebo technologie na ukládání uhlíku ze spalování stromů, které jsou ve velmi počáteční fázi vývoje a nesou s sebou mnoho rizik. Jedním z nich je fakt, že plocha potřebná pro vysázení dostatečného množství stromů by musela být dvakrát až třikrát větší než rozloha Indie, což by mělo negativní důsledky na cenu půdy, potažmo potravin.
Důvody selhání ekonomického růstu
O konci ekonomického růstu nemluví již jen nerůstové hnutí a environmentalisté, ale také mainstreamoví ekonomové. Na straně nabídky už růst HDP dosáhl svého vrcholu, protože ekonomika maximalizovala využití dostupných vstupů a produktivní kapacity.
Populace se v Evropské unii už nezvyšuje a obrovský nárůst produktivity související s rozvojem technologií se také zpomaluje. Dalším velkým limitem pro pokračování růstu je nedostupnost levné energie. K získání jednotky energie z obnovitelných zdrojů potřebujeme spotřebovat více energie, než tomu bylo dříve, když byla ropa, uhlí či zemní plyn lehce dostupnou komoditou. Nižší energetická návratnost znamená menší produktivitu, a tedy menší růst.
Jinými slovy, ekonomický růst vyžaduje neustálou expanzi ekonomického systému, tedy proměnu přírody na energii a produkty a proměnu lidských vztahů a potřeb na služby. Prostor k další komodifikaci a expanzi ale rychle zaniká.
To je vidět i na straně poptávky. Kritické ekonomické směry tvrdí, že naše potřeby nejsou nekonečné, jak tvrdí mainstreamová ekonomie, a také proto musejí dnes firmy vynakládat stále větší prostředky na reklamu, díky které lidem vnucují produkty či služby, které ve skutečnosti nepotřebují. To potvrzují i investice do marketingu, které rostou raketovým tempem. Ze 400 miliard dolarů v roce 2010 na 560 miliard dolarů v roce 2019.
Konec růstu je nevyhnutelný a žádoucí
Ekonomický růst si lidé spojují s bojem proti chudobě a se zvyšováním životní spokojenosti. „Pokud bude ekonomika růst, všem nám bude lépe. Není potřeba bohatství přerozdělovat, to by růst jen zpomalilo“.
Tento příběh o ekonomickém růstu jako vlně, která zvedá všechny lodě, ale výzkumy vyvracejí. Kvalita života v mnoha bohatých zemích, například v Německu či USA, již několik let nestoupá, přestože se jejich ekonomika více než zdvojnásobila a nerovnosti pořád narůstají, a to jak mezi státy, tak na vnitrostátních úrovních. Zašlo to až tak daleko, že 2153 jednotlivců má dnes větší majetek než šedesát procent světové populace.
I když report na jedné straně přiznává, že ekonomický systém způsobuje nerovnosti, zároveň tvrdí, že právě ekonomický růst globálně snížil počet lidí žijících pod hranicí extrémní chudoby (1,9 dolaru na den) z šestatřiceti procent v roce 1990 na deset procent v roce 2015. Rámuje tak kapitalismus jako úspěšný projekt, který je potřeba pouze reformovat.
Z nerůstové perspektivy má takováto argumentace hned několik háčků. Prvním z nich je vůbec předpoklad, že víc dolarů na den uspokojí více základních potřeb. Pokud dochází ke komodifikaci a uzavírání občin, tomu, kdo přišel o zemědělskou půdu v důsledku privatizace a najednou musí platit například i za školu nebo zdravotní péči, dva až tři dolary navíc nepomůžou.
Pokud bychom ale na hru čísel přistoupili, současná hranice 1,9 dolaru na den neodpovídá žité realitě ani v těch nejchudších zemích. Reálnější by podle řady ekonomů bylo stanovit globální hranici chudoby na pět dolarů na osobu na den, což by znamenalo, že v extrémní chudobě se dnes nachází 4,3 miliardy lidí, tedy více než polovina světové populace. A příběh o úspěchu kapitalismu jako vlny, která zvedla všechny lodě, se rázem rozpadá.
Nejnovější report Oxfamu navíc varuje, že v důsledku pandemie se ekonomické nerovnosti mohou prohloubit ve všech zemích. Je šokující, že deseti nejbohatším mužům světa se jejich bohatství od začátku pandemie zvýšilo o půl bilionu dolarů – to je více, než je potřeba na zaplacení vakcíny pro celý svět a na odvrácení chudoby, která v důsledku pandemie hrozí další obrovské části populace.
Znamená to konec kapitalismu?
Nerůstové hnutí nereaguje pouze na environmentální a klimatickou krizi, ale také na ekonomické nerovnosti, která jsou dnes až dechberoucí. Čtenáře asi nepřekvapí, že zpráva evropské instituce, která označuje nerůst za inspirativní, jeho konkrétní politické návrhy dále nerozvádí. Cílem těchto opatření je totiž přerozdělit existující bohatství, a to například progresivním zdaněním příjmů i kapitálu nejbohatších, politikou maximálního příjmu či odpuštěním dluhů nejchudším částem společnosti. Právě tato redistribuce může snižovat nerovnosti ve společnosti a financovat například nepodmíněný základní příjem, který podle reportu podporuje až šedesát procent Evropanů a Evropanek nebo potřebnou transformaci k obnovitelné energetice či regenerativnímu zemědělství.
Kritika příběhu o žádoucnosti ekonomického růstu byla doteď součástí především menšinových akademických a aktivistických debat. Tento report naznačuje, že dochází k důležitému milníku: příběh o ekonomickém růstu začíná bořit i na institucionální úrovni.
Nepřiznává však, že ekonomický růst je závislý na neustálé komodifikaci, expanzi a soukromé akumulaci zdrojů, na kterých stojí samotné základy kapitalismu, ani že nerůstová ekonomika propaguje přesný opak, tedy dekomodifikaci, smršťování ekonomické aktivity a mnohem větší podporu veřejných služeb a vlastnictví. Pokud se nám opravdu podaří zbavit ekonomiku růstového imperativu, už jen těžko budeme moci označit nově vzniklý systém za kapitalistický.
Je otázka, do jaké míry budou v nejbližších letech evropští politici vycházet z vědeckých dat a závěrů Evropské agentury pro životní prostředí. Největší evropskou snahu o řešení klimatické krize zatím představuje Zelená dohoda, která je ale rámována pouze jako reforma současného systému, směřující k dalšímu zelenému růstu. Obrovské investice do rozšíření obnovitelných zdrojů energie nebo do inovací v cirkulární ekonomice jsou rozhodně namístě, pokud se však nezbavíme závislosti na ekonomickém růstu, současné krize nevyřešíme.
Autor je environmentalista.