Iluze rozvojové pomoci: Bílý spasitelský komplex aneb postav ekologickou vesnici pro Bejrút

Aktuální snahy o pomoc v několika katastrofami zasaženém Libanonu ukazují na nedostatky a nesystémovost dnešní rozvojové pomoci.

Někdy v půlce srpna, pár týdnů po výbuchu v Bejrútu, se ve facebookové skupině Volunteering in Lebanon objevila fundraisingová výzva francouzské skupiny, která si říká Humanitarian Pirates. Zveřejnili video, ve kterém popisují svůj záměr dovézt do Libanonu lodí z Francie solární panely a postavit ekologickou vesnici pro obyvatele Bejrútu, kterým výbuch zbořil obydlí. Skupině se nepodařilo vybrat ani zlomek částky, kterou potřebovali. Nemohli tedy nakoupit solární panely ani jiný stavební materiál. Přesto je to neodradilo od toho, aby se na konci října do Libanonu skutečně vydali. Ve vesnici v horách, hodinu a půl autem od Bejrútu, kam nejezdí žádná veřejná doprava, začali z plastových lahví a písku stavět domečky o velikosti maximálně devíti metrů čtvrtečních.

Když jsem je na začátku listopadu byla navštívit, zjistila jsem, že jde o partu Francouzů kolem třicítky, kteří nic předtím podobného nedělali. Veškeré know-how čerpali z YouTube tutoriálů. O existenci Libanonu slyšeli až v souvislosti s explozí. Dohromady je dala původní fundraisingová výzva, ale v rámci týmu se už rozhádali, což vedlo k rozštěpení týmu, a ti, kteří zůstali, si jako organizace změnili jméno. Posléze se spojili s místní ekologickou organizací Go Green, což se dá považovat za krok správným směrem.

Rozvojová pomoc vstupuje do dlouhodobě budovaného systému závislostních vztahů, ve kterém západní země dominují. Rozvojový sektor je svým způsobem prodlouženou rukou této hegemonie a často nenabízí konstruktivní řešení.

Termín „bílý spasitelský komplex“ odkazuje k lidem pocházejícím ze západních zemí, kteří se vydávají „zachránit“ situaci lidí ze zemí globálního jihu bez porozumění jejich historii, potřebám nebo současné situaci. Vychází z podivné kombinace pocitu bílé nadřazenosti a altruismu. Sexy nápad postavit udržitelnou ekovesnici uprostřed ničeho pro lidi zasažené bejrútským výbuchem představuje učebnicový příklad podobného chování. Jestli se zmíněné skupině někdy podaří projekt dotáhnout, životní úroveň ve vesnici by pravděpodobně byla horší než v uprchlických táborech, kterých je libanonské údolí Bekka plné. Zároveň je místo, které si zvolili, příliš odlehlé od Bejrútu nebo jiného potenciálního zdroje obživy, takže je značně nevhodné pro lidi z nízkopříjmové vrstvy. Nebylo by fér srovnávat podobné hurá nápady motivované spasitelským syndromem se systematickou rozvojovou pomocí, ale protože to není úplně výjimečné chovaní, je důležité upozornit na nepromyšlenost takových akcí, které vedou k plýtvání energií a penězi.

Svět neziskovek a práce snů v OSN

V Libanonu neziskový sektor kvete. Je totiž v zájmu Evropy udržet v zemi co největší část ze zhruba milionu a půl syrských uprchlíků, kteří tu žijí (podobně jako tomu je v Turecku). Dohoda EU s Tureckem byla uzavřena v roce 2016 a zavedla několik mechanismů, jakými Turecko za finanční kompenzaci zabraňuje Syřanům vydat se evropským směrem. V rámci dohody měl začít fungovat přesídlovací mechanismus, kdy by za každého uprchlíka, který by byl z Evropy do Turecka vrácen, měla Unie poskytnout domov jednomu člověku vybranému přímo v Turecku. Ani procesy vrácení lidí, ani procesy přesidlování však nefungují, jak by měly. Turecko na své jižní hranici se Sýrií začalo stavět nedlouho po uzavření dohody zeď zabraňující opustit válečnou oblast dalším lidem.

Proto také spousta institucí a organizací směřuje do Libanonu svoje finance. Krátký průlet nabídkami práce v neziskových organizacích, aktivních v neziskovém sektoru v Libanonu, vám ukáže, že do manažerských pozic se vesměs verbují zejména absolventi prestižních západních univerzit, často bez přílišné znalosti místního kontextu. Typický kolektiv v neziskových organizacích má na manažerské pozici bílou osobu z Evropy nebo Spojených států a teprve tým, který má na povel, je složen z místních.

Dalším problematickým prvkem je platová nerovnost, kterou organizace vytváří mezi zaměstnanci a lokálními rezidenty. Relativně vysoké platy umožňují expatům zesilovat gentrifikaci Bejrútu a Libanonu obecně. Majitelé bytů preferují nájemníky platící v dolarech, ve kterých jsou platy v neziskových organizacích většinou vypláceny. Pro Libanonce to je v současné ekonomické krizi utopie a po sociálních sítích v Libanonu dokonce kolují zvěsti o případech, kdy se libanonské rodiny musely odstěhovat na úkor cizinců, protože nájemci preferovali dostávat peníze v dolarech. Gentrifikačnímu fenoménu v rozvojovém sektoru dominují instituce OSN. Plat jejich zaměstnanců v přepočtu na koruny se průměrně pohybuje okolo sto padesáti tisíc, přičemž aktuální průměrný plat v Libanonu je okolo osmi tisíc korun a důstojně žít může z mé zkušenosti jeden dospělý člověk za deset tisíc korun měsíčně. Neziskový sektor se tak podepisuje na vytváření několika naprosto odlišných životních realit a způsobuje nerovnosti mezi rezidenty daného území. A mimoto je efektivita jeho aktivit přinejmenším sporná.

Neokolonialismus a dluhy

K udržitelnému rozvoji nepomůže pár organizací, které vzdělávají procento dětí nebo se snaží podporovat pár drobných podnikatelů v zemích, které se od politické dekolonizace často potácejí v diktátorských režimech, občanských válkách nebo se potýkají s dopady změn klimatu. Současně jsou v globálním kapitalistickém systému tyto země stále drženy v podřadné pozici. Západní země z nich těží především levné suroviny a levnou pracovní sílu – bez náznaku toho, aby se Západ k desetiletím nebo stovkám let vykořisťování během kolonialismu samotného postavil zodpovědně, ať už po stránce morální (například tím, že by se tyto zločiny ve veřejných debatách realisticky reflektovaly) nebo po stránce praktické (v nějaké formě reparací). Naopak například Haiti bylo nuceno na začátku devatenáctého století zaplatit Francii reparace za to, že místní povstání dokázalo porazit Napoleonovu armádu a vydobýt si nezávislost. Částka byla stanovena, pro představu nominální hodnoty, desetkrát výše než suma, za kterou Napoleon prodal Spojeným státům Louisianu. Jiné bývalé francouzské kolonie byly donedávna natolik provázány s francouzskou ekonomikou, že měly polovinu svých rezerv uloženou ve francouzských bankách.

Kromě toho představa rovných podmínek soutěže na globálním kapitalistickém trhu je zcela mylná, protože neokoloniální systém je v podstatě zabudován v současných mezinárodních finančních institucích. Volební právo v rámci Mezinárodního měnového fondu je stanoveno podle hrubého domácího příjmu jednotlivých zemí, takže bohaté země mohou disproporčně ovlivňovat pravidla mezinárodního obchodu ve svůj prospěch.

Většina rozvojových zemí se také topí v nesplatitelných dluzích. Jak píše Tomáš Tožička v knize Perspektivy rozvoje v kapitole Dluhové krize a nepoučitelnost, v roce 2010 činily dluhy všech rozvojových zemí dohromady přes čtyři tisíce miliard dolarů. Důvodů obrovského zadlužení je několik. Velmi zjednodušeně si čerstvě politicky dekolonizované země půjčily částky, které v průběhu doby narůstaly v důsledku ekonomických krizí. Některé země jsou zadlužené také v důsledku tzv. nelegitimních dluhů neboli úvěrů poskytnutý představitelům despotickému režimu k udržení jeho moci – tento dluh by měl být proto vymáhán na tomto představiteli, a ne na státu. Vliv na špatnou ekonomickou situaci zemí globálního jihu mají také takzvané programy strukturálního přizpůsobení (SAP – Structural Adjustment Programs) Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Jedná se o sérii neoliberálních reforem, které měly – omezováním veřejných výdajů, zvyšováním úroků, reformami na trhu práce, devalvací domácí měny a podobně – přitáhnout zahraniční kapitál, bojovat s inflací a podpořit export. Tožička hodnotí programy SAP jako neúspěšné, protože škrty výdajů ve školství a zdravotnictví způsobují větší sociální nerovnosti a menší rozvojový potenciál země. Místo diverzifikace hospodářství zůstávají tyto země lapeny ve vývozu surovin, což také podporují daňové bariéry rozvojových zemí, které znevýhodňují dovoz hotových výrobků.

Libanon je třetí nejzadluženější zemí na světě. Po občanské válce, která trvala patnáct let, si vláda v čele s Rafikem Hararim v devadesátých letech půjčila velké částky a pomocí neoliberálních reforem, na něž byly dané půjčky navázány, se snažila stimulovat ekonomiku. Celá odvětví dodávky vody, elektřiny i telekomunikace byla privatizována. Ekonomická situace se nezlepšovala a půjčky přibývaly. Důležitým faktorem zadluženosti je také demokratický deficit v zemi, ukotvený v sektářském systému a silných klientelistických vazbách, které se projevují velkou mírou korupce. Za poslední rok se libanonská ekonomika smrskla o dvacet procent a víc než půlka populace dostala se pod hranici chudoby. Z patové situace má Libanon dostat další půjčka od Mezinárodního měnového fondu nebo podpora z Francie. Půjčky jsou podmíněné auditem libanonské centrální banky, který už byl už dvakrát neúspěšný. Aktuálně Libanon nemá vládu a jejího sestavení se má ujmout Saad Harírí, který byl na podzim 2019 svržen vlnou protestů, ale před několika měsíci byl z nedostatku jiných kandidátů znovu nominován na premiéra. Až se vláda vytvoří, očekávají se další rozhovory s Mezinárodním měnovým fondem a také s Francií.

Mým cílem není znevažovat práci rozvojových organizací –každý člověk, který neumře hlady, se počítá. Věřit ale v to, že díky práci neziskových organizací dojdou země globálního jihu k udržitelné budoucnosti v rámci kapitalistického a neokoloniálního systému, je naivní. Kromě toho rozvojová pomoc vstupuje do dlouhodobě budovaného systému závislostních vztahů, ve kterém západní země dominují, a rozvojový sektor, který je svým způsobem prodlouženou rukou této hegemonie, nenabízí konstruktivní řešení. Často je jeho motivací reálpolitika, jako je tomu v případě zmíněné evropsko-turecké dohody. Rozvojový sektor tedy země třetího světa rozhodně nespasí. V lepším případě jen hasí maličkou část obrovského požáru, do kterého současné světové rozložení sil stále přikládá.

Autorka studuje sociologii a momentálně pobývá v Libanonu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies