Milník liberální demokracie. Třicet let systému vlastníků a spotřebitelů

Z aktuálního čísla čtrnáctideníku A2 vybíráme článek, který se vrací na počátek devadesátých let a klade si otázku, jak je možné, že se původní nedůvěra v ekonomický liberalismus zvrátila v jeho nadšené přijetí.

Na rozdíl od nedávných třicátých narozenin sametové revoluce se výročí počátku demokratického kapitalismu, které připadá na první dva měsíce roku 2021, obešlo bez výrazných oslav či pamětních akcí. Je přitom co připomínat: prvního ledna 1991 byla v Československu liberalizována většina cen, které byly po několik desetiletí určovány státními úřady, a ve stejný den byla zavedena volná směnitelnost koruny za cizí měny. Na konci února pak federální shromáždění schválilo takzvaný velký privatizační zákon a zákon o mimosoudních rehabilitacích, čímž dalo zelenou k přesunu mnohamiliardového majetku ze státních do soukromých rukou. Zatímco sametová revoluce na ­konci roku 1989 smetla diktaturu jedné strany a zba­vila politické moci komunistickou stranickou elitu, série zákonů z konce roku 1990 a počátku 1991 vyplnila vzniklé institucionální ­va­kuum novým obsahem a přeměnila dosavadní demokratickou revoluci v revoluci nastolující liberální ekonomický pořádek.

Otevřený konec

Navzdory tomu, že naše dnešní vzpomínání je často strukturováno jako vyprávění o tom, proč byl nástup hospodářského liberalismu více či méně nevyhnutelným důsledkem konce diktatury, při pohledu na politické diskuse v klíčových letech 1990 a 1991 se před námi objevuje obraz, v němž dominují pocity všeobecné nervozity a nejistoty ohledně toho, kterým směrem se bude československá ekonomická reforma ubírat. Člověk nemusí trávit večery nad archivními dokumenty, aby se přesvědčil, že pocit jistoty ohledně budoucnosti a jejího uspořádání je jednou z mála věcí, kterou doboví aktéři na počátku devadesátých let opravdu nevyjadřovali. Třicet let po počátku československé privatizace tak před námi stojí úkol vyprávět příběh porevolučních počátků československého kapitalismu jako děj s otevřeným koncem, bez teleologického směřování k nejlepšímu z možných světů. Jedině tak budeme moci sami sobě nabídnout uvěřitelnější popis této kapitoly našich nejnovějších dějin, než je ve společenských vědách často tradovaná „tranzice“ od jednoho předdefinovaného „modelu“ k druhému, z níž jako by vypadli skuteční lidé se svými vlastními představami o tom, v jaké společnosti chtějí žít.

V jistém smyslu představuje liberální revoluce let 1991 a 1992, kterou si nyní připomínáme, výraznější předěl než listopad 1989.

Bližší pohled na tehdejší spory může zpětně korigovat i naše představy o tom, nakolik společnost před rokem 1989 podporovala některé z pilířů komunistické diktatury, například poválečné znárodnění či omezení soukromého podnikání. Průzkumy veřejného mínění z prvních porevolučních měsíců ukazují, že většina obyvatel se stavěla proti vracení znárodněného majetku původním vlastníkům a ideální poměr státního a soukromého vlastnictví podniků byl podle ní maximálně jedna ku jedné, zhruba polovina dotazovaných pak v lednu 1990 souhlasila s omezením soukromého podnikání množstvím maximálně padesáti zaměstnanců. Posledně jmenovaný údaj naznačuje, že polovina Čechů a Slováků se obávala toho, že soukromé podnikání s sebou nese nebezpečí přílišné koncentrace ekonomické moci, a souhlasila s tím, aby mu byla postavena bariéra způsobem, který je dnes těžko představitelný.

Shazovat tyto údaje ze stolu tvrzením, že většina obyvatel měla mozky vymyté čtyřicetiletou propagandou vykreslující kapitalismus v těch nejčernějších barvách, by bylo laciné a protiřečilo by to všemu, co o období normalizace víme. Kolikrát již pamětníci z nejrůznějších společenských skupin vzpomínali, že oficiální hesla, novinové proklamace a zprávy o zahnívajícím Západu v osmdesátých letech nebral nikdo vážně? Kolik lidí poslouchalo zahraniční rozhlas, sledovalo rakouskou televizi nebo mělo přímou či zprostředkovanou zkušenost s návštěvou některého supermarketu za železnou oponou? Chápání postojů tehdejších aktérů jen jako otisku komunistické propagandy nemá oporu v žádných dostupných pramenech a je spíše reprodukcí postoje některých dobových expertů ze Západu, kteří přistupovali ke společnostem postkomunistické Evropy primárně jako k „materiálu“ pro reformní kúru směřující ke kapitalismu.

Zaměstnanci, stát a volný trh

Mnohem logičtější je chápat tyto postoje jako projev dlouhodobého přesvědčení velké části společnosti o nutnosti silného státu při regulaci tržních sil, a tedy odmítnutí ekonomického liberalismu. Životnost tohoto přesvědčení se nevyčerpala s pádem diktatury. Jak ukazují například kapitoly o československých třicátých a čtyřicátých letech v knize Milníky moderních českých dějin (2018), mělo kořeny sahající daleko před únor 1948. Staré i nové politické elity na přelomu osmdesátých a devadesátých let o této intuitivní nedůvěře velké části Čechů a Slováků vůči volné hře tržních sil věděly, případně ji alespoň tušily. Všimněme si, jak opatrně se programové prohlášení první porevoluční vlády Mariána Čalfy z prosince 1989 vyjadřuje o tak citlivých otázkách, jako jsou privatizace nebo nezaměstnanost, a namísto nich používá obraty jako „dlouhodobá ekonomická zainteresovanost pracujících“ a „plná a efektivní zaměstnanost“. Všimněme si také, jak razantně odmítají na jaře 1990 i budoucí autoři restitučních zákonů jakoukoli myšlenku na vracení znárodněného majetku původním majitelům jako nerealistickou. Obezřetnost budoucích privatizačních a restitučních jestřábů a jejich holubičí jazyk, kterým mluvili nejméně do prvních svobodných voleb v červnu 1990, ukazují, že představy o státem garantované zaměstnanosti, legitimitě poválečného znárodnění a státně či kolektivně vlastněných a řízených podnicích přežily pád diktatury KSČ. Jakkoli lze polemizovat o tom, zda by uklízečka ze Žďáru nad Sázavou před rokem 1989 radši jela na dovolenou do Alp než na Vranovskou přehradu, můžeme předpokládat, že příliš nestála o možnost stát se prosperující podnikatelkou se stovkou podřízených a že ji nepobuřoval ani fakt, že podnik, v němž vytírá podlahu, nevlastní soukromník, nýbrž stát.

Tyto hodnoty ostatně nezpochybňovala ani Charta 77, která naopak vyjadřovala podporu zaměstnanecké samosprávě a sama byla na hony vzdálená ekonomickému liberalismu, který později v porevoluční hospodářské politice převládl. V tomto bodě navíc Charta mohla navázat na bohatou tradici domácího dělnického hnutí a levicové politiky, pro něž představovala zaměstnanecká samospráva jeden z ústředních programových bodů během celého 20. století. Minimálně třikrát jsme byli svědky pokusů o prosazení výrazného vlivu zaměstnanců na řízení podniků: bezprostředně po první světové válce, kdy tyto pokusy ukončilo potlačení prosincové stávky v roce 1920, hned po druhé světové válce, a v roce 1968, kdy zastavil samosprávné hnutí tlak vládnoucí KSČ. Poslední dějství se však odehrálo právě na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy pracovníci řady podniků, v nichž byly v posledních dvou letech komunistické diktatury zkusmo instalovány tzv. orgány socialistické samosprávy, využili těchto institucí (někdy i za pomoci podnikových buněk Občanského fóra) k odstavení normalizačního vedení podniků. Jakkoli měla existence zaměstnaneckých samospráv po sametové revoluci jepičí život a byla ukončena zásahem vlády a parlamentu již v květnu 1990, dostupné prameny ukazují, že jejich podpora mezi zaměstnanci průmyslových podniků rozhodně nebyla zanedbatelná. I v případě zaměstnaneckého řízení podniků jsme tedy svědky další myšlenkové kontinuity, jejíž trvání i význam přesahují období komunistické diktatury.

Radikálně liberální balík

Jak tedy mohlo dojít v raných devadesátých letech k tak radikálnímu a rychlému přerámování politické debaty o ekonomické reformě a ke smršti liberálních reforem od legalizace libovolně rozsáhlého soukromého podnikání až po privatizaci a restituci znárodněného majetku? Odpověď není jednoduchá. Významnou roli sehrál spontánní odpor veřejnosti proti živelnému rozkrádání majetku státních podniků jejich manažery, který se vzedmul v létě 1990 a který vytvořil poptávku po dostatečně rychlém a radikálním opatření, jež by zabránilo tomu, aby si výsledky nedávné revoluce pro sebe ukradli bývalí příslušníci hospodářské byrokracie. V této situaci se liberálům z řad ekonomických expertů podařilo předstoupit před veřejnost s programem radikální privatizace, který žádal rychlou hospodářskou prosperitu pro ty, již chtějí zabránit kořistnictví bývalých „nomenklaturních bratrstev“. Součástí balíku liberálních reforem byla i unikátní kuponová privatizace, která oslovovala veřejnost nikoli coby zaměstnance, jak to dříve činila samosprávná agitace, ale jako potenciální akcionáře, tedy vlastníky. Vládou propagovanou přeměnu velké části obyvatelstva na akciové vlastníky posléze obohatily investiční fondy svou reklamní kampaní, v níž nabídly možnost vyměnit svůj podíl za hotovost, a zvýšit tak své spotřebitelské možnosti. Právě tento apel nakonec přiměl velkou část z osmi a půl milionu Čechů a Slováků, aby si vystáli frontu na kuponovou knížku a spolupodíleli se na zrodu ekonomického liberalismu, ačkoli ještě o dva roky dříve se řada liberálních ekonomů domnívala, že pokusy o jeho vytvoření musí narazit na odpor obyvatelstva.

Reformní zákony, od jejichž přijetí právě uplynulo třicet let, si tak můžeme připomenout jako milník značící konec společenského konsenzu na odmítnutí ekonomického liberalismu, jehož počátek sahá až do časů meziválečné hospodářské krize a o nějž se mohla dlouhá desetiletí opírat i komunistická diktatura. Od tohoto okamžiku už nápad omezovat svobodu podnikání počtem zaměstnanců působí jako hlas z doby mnohem vzdálenější než pouhých čtyřiadvacet měsíců, které od sebe dělí citovaný průzkum politických preferencí z ledna 1990 a fronty na kuponové knížky z ledna 1992. V novém konsenzu jsme všichni především spotřebiteli a někteří i vlastníky a jsme zvyklí být takto oslovováni v reklamě i politickém marketingu. Naopak myšlenka řízení firem jejich zaměstnanci nebo zavádění různých prvků „ekonomické demokracie“ by dnes zněly většině lidí nejspíše cize a možná i nebezpečně, přestože je to teprve třicet let, kdy i ony byly zcela vážně diskutovány. V jistém smyslu tak představuje liberální revoluce let 1991 a 1992, kterou si nyní připomínáme, výraznější předěl než listopad 1989, jehož požadavky byly často formulovány ještě „starým“ jazykem, v němž mohly pojmy jako nenásilí, humanita a socialismus fungovat vedle sebe, aniž by to vzbuzovalo výrazný veřejný odpor.

Autor je historik a učitel.

Text byl publikován v A2 č. 2/2021.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies