Nadávat na Orbána nestačí. Za erozi demokracie může nerovnost i nekritické kopírování Západu

Východoevropské společnosti se od nadšeného budování demokracie a kapitalismu v devadesátých letech posunuly k autoritářství a nacionalismu. Příčin je celá řada.

Foto Fortepan/tm, Wikimedia Commons (CC BY-SA 3.0)

Historička Anne Applebaumová a duo politologů Ivan Krastev a Stephen Holmes se ve svých loňských knihách zamýšlejí nad příčinami únavy z demokracie ve střední a východní Evropě. Docházejí přitom k rozdílným názorům: zatímco americko-polská novinářka Applebaumová vysvětluje demokratickou erozi obratem elit k autoritářské ideologii a revolucí v mediálním prostoru, Bulhar Krastev s Američanem Holmesem vyzdvihují únavu z napodobování Západu a ekonomickou nerovnost. Jaký z těchto pohledů přesvědčivěji vysvětluje antidemokratické tendence v našem regionu?

Když jsem v roce 2016 vyrážela na sólovou cestu Ukrajinou, kniha Mezi východem a západem Anne Applebaumové patřila do mé základní výbavy. Novinářka a historička v ní barvitě vypráví o své cestě z Kaliningradu do Oděsy krátce po rozpadu Sovětského svazu, přičemž v knize nešetří rozhovory s místními a ponory do pohnuté historie východoevropských měst. Ač byla Applebaumová během své cesty na východ zhruba stejně stará jako já při té své, nemohla se moje výprava co do počtu zážitků a postřehů té Applebaumové vůbec rovnat.

Ve Středo- a Východoevropanech klíčilo přesvědčení, že jako napodobovatelé Západu budou v demokratických ukazatelích i prosperitě vždy horší než jejich vzor.

Kyjev i v roce 2016 dýchal příběhem devadesátých let, který Applebaumová se svou polskou transformační zkušeností vždy přesvědčeně propagovala. Dva roky po Euromajdanu bylo ukrajinské hlavní město plné památníků hrdinům tehdejších protestů a vlajek Evropské unie a NATO. Tyto symboly vyjadřovaly naději, že se Ukrajině konečně podaří zpřetrhat vazby se svou minulostí i agresivním východním sousedem a vydá se – podobně jako Polsko nebo Česká republika – na pochod směrem k demokratizaci, prosperitě a politické a ekonomické integraci s příslovečným Západem. Naději, že svět se i nadále bude měnit „k lepšímu“, jako tomu tak bylo už 25 let od rozpadu Sovětského svazu.

Zatímco však prozápadní Ukrajinci snili o svém „konci dějin“, voliči v Británii, USA a dalších západních zemích se proti dominantnímu narativu z devadesátých let začínali bouřit. Brexit, zvolení Donalda Trumpa prezidentem, ale i triumf Práva a spravedlnosti v Polsku nebo relativní úspěch Marine Le Pen ve francouzských prezidentských volbách dokazovaly vzrůstající nespokojenost občanů Západu s globalizací, liberalismem a kapitalismem. Tento vývoj přiměl liberální intelektuály k rozsáhlejší analýze eroze demokracie a právního státu v euroatlantickém prostoru, včetně zemí střední a východní Evropy. Jednou z nich byla i Anne Applebaumová, která se tomuto tématu věnuje ve své loňské knize Soumrak demokracie.

Zrada pravicových vzdělanců

Applebaumová, která je mimo jiné manželkou vlivného člena středo-pravicové Občanské platformy Radoslawa Sikorského, knihu uvádí osobní vzpomínkou na silvestrovský večírek, jejž s manželem uspořádali na přelomu milénia. Své tehdejší hosty Applebaumová popisuje jako „liberály volného trhu, thatcherovce, antikomunisty, kteří věřili v demokracii, právní stát, v Polsko, které bylo členem NATO a mířilo do EU“. Celá skupina prý měla poměrně jednotnou představu o tom, co je třeba dělat, aby Polsko a celý svět došly k demokracii a prosperitě. O dvacet let později Applebaumová raději přechází na druhou stranu ulice, než aby některé hosty z tohoto večírku potkala. Zatímco ona a její manžel i po dvaceti letech podporují „proevropský a protržní pravicový střed“, někteří návštěvníci pracují pro současnou klerikální, autoritářskou a xenofobní vládní stranu Právo a spravedlnost a Applebaumovou se Sikorským nemohou vystát.

V knize Soumrak demokracie se Applebaumová snaží tomuto obratu svých dřívějších spojenců porozumět. Lidi, jako je maďarská historička a Orbánova poradkyně Mária Schmidtová, vykresluje na základě osobní známosti z večírků, studií, think-tanků nebo médií. Přiznává jim intelektuální schopnosti a ukazuje také porozumění jejich obavám a nostalgii. Zároveň je však označuje za hlavní viníky probíhající eroze demokracie. Využívajíce trvalé predispozice části populace k rigidním autoritářským režimům a nacionalistické nostalgie, tito „vzdělanci“ se podle Applebaumové snaží zničit meritokracii, ve které by sami nemuseli uspět a zabetonovat se trvale u moci pomocí destrukce nezávislých médií a soudů.

Ekonomické nerovnosti přikládá Applebaumová při vysvětlování eroze demokracie jenom malou roli. „V západním světě většina lidí nehladoví. Mají co jíst a mají kde bydlet. Pokud je označujeme za chudé, je to často proto, že postrádají věci, o kterých se lidem před sto lety ani nesnilo, jako je klimatizace nebo wi-fi. Je možné, že v novém světě nebudou velké ideologické změny vyvolány nedostatkem chleba, ale poruchami nového typu,“ zamýšlí se. Poruchou nového typu označuje zejména komunikační revoluci posledních let, která sebrala autoritu tradičním zdrojům informací a autoritářům umožnila pomocí různých polopravd a memů odvracet pozornost od probíhající destrukce demokracie. Jak poukazuje maďarský historik Ferenc László, Applebaumová tak v knize sice umě popisuje ideologickou proměnu svých starých přátel i změnu informačního prostředí, není však připravena kriticky zhodnotit, jak neoliberální konzervatismus, který ona sama prosazuje, přispěl k nespokojenosti lidí s demokracií a k nástupu autoritářské pravice.

Únava z napodobování

Bulharský politolog Ivan Krastev se svým americkým kolegou Stephenem Holmesem v knize Světlo, které pohaslo úpadek demokracie ve střední a východní Evropě nevysvětlují chováním elit ani revolucí v oblasti komunikace, ale všeobecnou únavou z napodobování mnohdy arogantního Západu. Jenom tak se podle nich dá vysvětlit, proč autoritářské elity Applebaumové získaly ve svých zemích tak velkou popularitu. Autoři poukazují na to, že revoluce roku 1989 nebo Euromajdan byly samy o sobě revolucemi napodobování: jejich vůdci včetně Václava Havla neměli žádnou unikátní ideologii, žádné nové myšlenky a nechtěli stavět nic, co by už neexistovalo: Chtěli pouze přenést „unesený Západ“ zpět na Západ, přejmout všechny jeho vzorce chování a vrátit se k „normálnosti“.

Tři porevoluční dekády však obyvatelům regionu vyjevily chyby mytického Západu v podobě těžko ospravedlnitelných blízkovýchodních intervencí, ekonomických krizí a nestability. Ukázalo se, že kopírovací experiment nefunguje: Aplikace privatizačních receptů Margaret Thatcherové do střední Evropy v devadesátých letech vedla ke korupci, obohacení starých komunistických kádrů, ztrátě veřejné kontroly nad nezbytnou infrastrukturou a v delším horizontu i k nedůvěře obyvatel ve vlastní představitele i v dříve vzývaný Západ. Ve Středo- a Východoevropanech zároveň klíčilo přesvědčení, že jako napodobovatelé Západu budou v demokratických ukazatelích i prosperitě vždy horší než jejich vzor. I pokud se vzdají svých způsobů a identity, zůstanou Evropou B, „novými zeměmi Evropské unie“. I z tohoto důvodu statisíce Východoevropanů raději za západoevropskými standardy emigrovaly, místo aby čekali na jejich vznik u sebe doma. Příklon obyvatel postkomunistických zemí k „neliberální demokracii“ Viktora Orbána či Jaroslawa Kaczynského se podle Krasteva a Holmese dá vysvětlit snahou znovuzískat sebevědomí a vlastní autonomii a zároveň odmítnout neustálé mentorování a hodnocení našeho regionu Západem. Že tento antiliberální obrat míří právě směrem k nacionalismu, rovněž není překvapující: těžko chtít od střední a východní Evropy pohřbívat nacionalismus po německém vzoru hned poté, co se vymanily ze závislosti na ruské říši.

Srovnávání s poválečným Německem, které postkomunistickým zemím bývá často dáváno jako vzor transformace, však podle Krasteva a Holmese pokulhává i z jiných důvodů. Patří k nim i fakt, že země střední a východní Evropy navzdory přičinlivému kopírování západních modelů v devadesátých letech nevybudovaly sociální stát se silnou rolí odborů, jako má Německo. To autoři vysvětlují zájmem západního průmyslu vytvořit v tomto regionu příznivé a levné investiční podmínky a také neoliberálním smýšlením, které převládalo na konci osmdesátých let: „Obecné odmítání silně investovat do politické stability nových členských států podporou ekonomického významu odborů bylo naprosto v souladu s thatcherovským zeitgeistem, ale výrazně se odchylovalo od zásadně pro-odborové politiky Spojenců v Německu po druhé světové válce,“ poukazují autoři knihy Světlo, které pohaslo.

Za sebevědomou střední a východní Evropu

Poslední citovaná věta demonstruje, že podoba „západních“ politik, které se středoevropský region rozhodl po roce 1989 importovat, nikdy nebyla samozřejmá. Kdyby komunistický režim padl o dvacet let dříve, možná jsme do ekonomiky svých zemí zaváděli keynesiánské poučky. Diskuse o tom, že i západní model může mít mnoho podob – od Rooseveltova poválečného New Dealu po neoliberalismus Thatcherové a Reagana –, se však v našem regionu nevedla. Cokoli po pádu komunismu přicházelo ze Západu, bylo objektivně dobré a bylo to třeba podporovat a poslouchat, ať už šlo o unijní Kodaňská kritéria nebo o žádost USA, abychom se přidali k vojenské intervenci v Iráku.

Je nepřekvapivé, že pravicoví liberálové typu Anne Applebaumové na devadesátá léta nostalgicky vzpomínají jako na dobu, kdy jejich názory byly chápány jako univerzálně přínosné a kdy existoval zdánlivě jednoduchý recept na dosažení demokracie a prosperity. Sama autorka ostatně dvacet let po silvestrovském večírku sama připouští, že „neexistuje žádná teorie, která vše vysvětlí, žádný plán pro lepší společnost, žádný soubor pravidel“. Jako recept proti autoritářství doporučuje, abychom si našli dobré spojence, se kterými odoláme mocenským pokušením a promyslíme, jak by měla vypadat demokracie v digitálním věku. 

Domnívám se však, že to samo o sobě k odvrácení autoritářských a nacionalistických tendencí nejen v našem regionu stačit nebude. Důležitějším úkolem bude kriticky popsat dopady postkomunistického přechodu, globalizace, liberalizace, ale i automatizace, dekarbonizace a dalších trendů současnosti na chudé lidi a chudé regiony. Příliš často jsme se z Prahy pohoršovali nad voliči Zemana a Babiše nebo nad lidmi, kteří nedostatečně odsuzují komunismus či málo rozumí výhodám Evropské unie. Pokud ale v severních Čechách vinou privatizace a vstupu do EU zkrachovaly podniky s dlouhou historickou tradicí, nesmíme na ně a jejich zaměstnance zapomínat pod rouškou oslav Díky, že můžem!. Toto ostatně platí pro celý svět od Ukrajiny přes ČR až do USA – pokud chceme pochopit antidemokratické tendence, nesmíme jako Applebaumová opomínat jejich sociální podhoubí, často způsobené překotnými společenskými změnami posledních tří dekád. Naopak bychom chudým regionům a jejich obyvatelům měli věnovat stejnou pozornost a podobně citlivé zpracování, jakých se dostalo Minsku či Kamenci Podolskému v autorčině knize Mezi východem a západem.

Konkrétně střední a východní Evropa by si zároveň měly definovat svoji vlastní, sebevědomou identitu, která nebude nekriticky přejímat všechny vzory ze Západu, ale ani se nebude odvracet od problémů současnosti a nostalgicky vzpomínat na „lepší časy“. Pocit nízkého sebevědomí, popsaný Krastevem a Holmesem, nedávno v českém prostředí mistrně reflektoval projekt Zrozeni a zrazeni svobodou Kateřiny Smejkalové, který poukázal na to, že se i mladí Češi a východní Němci na Západě cítí jako chudí příbuzní. Právě tento často nepřiznaný pocit méněcennosti ve Východoevropanech živí nevraživost k západním sousedům a často i jejich chvályhodným politickým iniciativám, jako je například dosažení uhlíkové neutrality či volání po dodržování principů právního státu. Pokud jsou demokracie, právní stát či péče o životní prostředí v našem regionu chápáno jako importovaný artikl, bude vždy jednoduché v rámci vzdoru proti namyšlenému Západu tento dovoz odmítnout.

Demokracie a právní stát by proto měly být naše – něco, co jsme si vybudovali právě s přihlédnutím k naší unikátní historické zkušenosti a našim potřebám, nikoli proti nim. Věřím, že právě sebevědomé uchopení a popsání trvajících nerovností mezi východem a západem Evropy, ale i mezi „vítězí a poraženými“ globalizace v rámci jedné země nám pomůže erozi demokracii nejenom vysvětlit, ale ideálně ji i zvrátit. Naopak narativ o tom, že se stačí zbavit reziduí komunistických režimů, přebrat vzorce vládnutí bohatších západních zemí a pak „všechno bude fajn“, bychom už jednou provždy měli nechat na smetišti devadesátých let.

Autorka vystudovala evropská studia.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies