Národní galerie není svatyní „českého národa“, ale místem porozumění pro všechny

Jediný den Alicje Knast ve funkci generální ředitelky Národní galerie stačil neokonzervativcům k tomu, aby její směr vedení prohlásili za ideologický. Pro koho tu instituce je a jaké hodnoty má zastávat?

K prvnímu lednu tohoto roku nastoupila do funkce nová generální ředitelka Národní galerie v Praze Alicja Knast. Následující den vyšel na webu České pozice Lidových novin text Národní galerie: Místo umění ideologie maskovaná empatií.

Pro koho je umění?

Jeho autorka Vilma Prázná totiž kritizuje snahy muzejní politiky o inkluzi a považuje je za ideologické, a tedy nedůstojné diváka. Ten dle jejího názoru nepotřebuje nic než dílo samotné, se kterým se má v instituci setkat nerušen, bez teatrální instalace, komické interaktivity a „politicko-moralistní agitace“ v doprovodných textech. Jen tak se podle ní bude moci skutečně soustředit na dílo. Zastává tak přežitou pozici, kdy umělecká díla jsou schopna sdělovat věčné pravdy bez ohledu na kontext současnosti, z jakého se na ně díváme. K tomu jako by ignorovala i to, že sociální prostředí, do jakého se rodíme, není pro všechny stejné a intelektuální zázemí člověka na něm není nezávislé.

Pečující instituce, která hledá porozumění mezi dílem a jeho divákem (ať už je jím malé dítě nebo univerzitní profesorka), nepředstavuje ideologii zájmů jedné skupiny, ale vychází vstříc potřebám nás všech.

Druhá část jejího poněkud nekonzistentně budovaného argumentu spočívá v odhalení „hrozby“, že otevřeme-li dveře instituce pro všechny, pro koho tedy bude? Na základě fabulace o názvu Národní galerie, která již není dle autorky „v Praze“, ale jen „Praha“ (fakticky ale argumentuje nesprávně), zde pak vyslovuje obavu z toho, že bychom o ní již nemuseli „uvažovat v kontextu českého národa, ale národa obecně“. Takovou kritiku bychom čekali možná v textu z doby před první světovou válkou, nikoli v roce 2021. Svou nacionalistickou argumentaci pak rozvíjí poukázáním na „ztrátu domova“, domova českého.

Instituce, která hledá porozumění

Otázka je ale nastolena přesně – pro koho je Národní galerie v Praze? A jaké hodnoty má zastávat? Pokud bychom prohlásili inkluzi, empatii a demokratizaci za ideologii, museli bychom převyprávět celé dějiny humanity. Žijeme v křehké době, kdy malá pomoc může změnit celý život, ale i jedno zanedbání přivede člověka na ulici. Pandemická situace ukázala, jak nestabilní je u nás kulturní sektor. Národní galerie v Praze jako instituce, která by jiným měla jít příkladem, již na jaře 2020 zrušila hoštění podzimní výstavy finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého a místo podpory lokálních umělkyň/umělců a historiček a historiků umění upřednostnila blockbustery. Právě pečující instituce, která přináší příležitosti k představení jak historického, tak současného umění v mezinárodním dialogu a hledá porozumění mezi dílem a jeho divákem (ať už je jím malé dítě nebo univerzitní profesorka), tak nepředstavuje ideologii zájmů jedné skupiny, ale vychází vstříc potřebám nás všech.

Národní galerie v Praze se se svým transformačním potenciálem nachází uprostřed diskusí českého výboru ICOM (Mezinárodní rada muzeí), který připravuje pro rok 2022 nový návrh definice muzea. Bude vycházet vstříc potřebám současnosti a zahodí přežitek umění coby exkluzivního zboží jedné vrstvy společnosti. Zpráva ICOM zmiňuje opakující se slova v návrzích pro definici – pluralita hlasů, dialog, rovnoprávnost, minulost pro současnost – které jen potrhují to, že muzeum není sbírkou starých věcí, ale ani přežitých myšlenek.

Akcent národního charakteru v definici muzea nalezneme v roce 1818, kdy mělo „vlastenecké muzeum zahrnovat všechny oblasti národní literatury a národní produkce a v jednom celku“. Autorce navzdory je ale muzeum, respektive galerie, institucí ve službách společnosti, jejíž charakter se od dob Františka I. Rakouského poněkud změnil. Není překvapivé, že se neokonzervativní hlasy kritizující směřování Národní galerie v Praze ozvou ve chvíli, kdy diskuse o programu Alicje Knast již proběhla a o jejím naplňování ještě nemůže být nic řečeno. Nová ředitelka nastupuje v době, kdy kulturní scéna potřebuje zastání a pomocnou ruku.

Mýtus hladového umělce

Romantický mýtus umělce tvořícího mistrovská díla v hmotné nouzi, propagovaný prezidentem republiky, je nejen ahistorický (největší zakázky pro církev a aristokracii byly často i dobře finančně ohodnocené), ale ani na něm nelze stavět směr dnešní kulturní politiky. Stejným mýtem je snaha kapitalizovat umění, jehož cena není směnná se zlatem, ale je tvořena tím, nakolik jej společnost dokáže symbolicky docenit. Ale jak může společnost docenit něco, čemu není lehké bezprostředně porozumět? Je to jako luštit klínové písmo, které sice může být na pohled krásné, ale bez jeho studia nezachytíme sdělení, které forma nese. Upadne-li umění na okraj zájmu a ztratíme-li jako společnost citlivost jím prostředkovanou, ztratíme i kritický pohled na sebe sama.

Autorka je kurátorka.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies