Hong Kong International Film Festival (CC BY-SA 4.0)
Celluloid Ceiling je název výzkumného projektu Centra pro studium žen v televizi a filmu, fungujícího při univerzitě v San Diegu. Od roku 1998 mapuje zastoupení žen v klíčových pozicích filmové výroby. V předchozích letech vycházel z analýzy pěti set komerčně nejúspěšnějších filmů. Vloni byl zkoumaný vzorek v důsledku zavřených kin a nižšího počtu premiér menší. Čerstvě zveřejněná data se proto týkají pouze stovky titulů, které měly nejvyšší tržby mezinárodně, a dvou set padesáti nejvýdělečnějších snímků ve Spojených státech.
Mnohem menší pokrok než v jiných odvětvích
Pozitivní zprávou je, že počet žen ve štábech sledovaných filmů nadále rostl. Na pozicích režisérek, scenáristek, producentek, executive producers (zavedený český ekvivalent neexistuje), střihaček a kameramanek jich v loňském roce působilo lehce přes dvacet procent. Ze stovky nejvýdělečnějších snímků jich režírovaly ženy šestnáct procent, tj. nejvíc od doby, kdy jsou tyto údaje sledovány. Oproti roku 2019 jde o nárůst o čtyři procenta.
Potvrdilo se , že více žen v řídící roli znamená i více žen na dalších pozicích.
Také na ostatních pozicích došlo k nepatrnému navýšení. Nejvíce žen bychom našli mezi producentkami (30 procent). Následují střihačky (22 procent) a executive producers (21 procent). Jakkoli je ale tendence již několik let vzestupná, ve srovnání s rokem 1998, kdy proběhl první výzkum, je stávající „feminizace“ filmových štábů vyšší pouze o šest procent. Jde tedy o mnohem menší pokrok, než k jakému během třiadvaceti let došlo v řadě jiných kulturních a společenských sfér.
O výsledné podobě většiny zohledněných filmů (67 procent) nerozhodovala buď žádná nebo nanejvýš čtyři ženy. U necelé čtvrtiny děl (24 procent) to bylo pět až devět žen. U zbývajících devíti procent filmů pracovalo na významných postech deset a více žen. U mužů jsou čísla opačná. Minimální zastoupení mělo pouhých pět procent snímků, zatímco jednasedmdesát procent jich zaměstnalo deset a více mužů. Na výrobě výdělečnějších titulů se tudíž zpravidla podílelo méně než pět žen a více než deset mužů.
Když režírují ženy
Pozoruhodné jsou závěry týkající se štábů vedených režisérkami. U nich bylo oproti filmům režírovaným muži zjištěna nápadně vyšší přítomnost žen také v dalších klíčových funkcích. Pokud nějaký snímek režírovala žena, existovala více než poloviční pravděpodobnost, že žena bude také psát scénář, a skoro čtyřicetiprocentní šance, že ženskou záležitostí bude i střih. Potvrdilo se tak, že více žen v řídící roli znamená i více žen na dalších pozicích.
Je ovšem třeba brát v potaz, že v loňském roce byla situace v důsledku pandemie atypická. Kvůli odloženým premiérám velkých filmů mohly více vyniknout menší nezávislé a dokumentární tituly, jež jinak zůstávají ve stínu marvelovek, disneyovek a hypermaskulinních akčních filmů s Vinem Dieselem. Mnoho z nejlépe hodnocených snímků loňského roku, jako jsou Země nomádů, Time, První kráva, One Night in Miami, Never Rarely Sometimes Always, Nadějná mladá žena, Dick Johnson je mrtvý nebo Čtyřicetiletá verze, také režírovaly ženy.
Vzhledem k tomuto kontextu nejsou nepatrně vyšší čísla tolik překvapující. Zároveň to ale nemusí nutně znamenat, že pokud letos dojde k otevření kin a budou v nich zase uváděny hollywoodské blockbustery, procento žen klesne. Už vloni se objevilo několik dražších filmů režírovaných ženami, například Birds of Prey (Podivuhodná proměna Harley Quinn), Mulan nebo Wonder Woman 1984, a letos by se k nim měla přidat Black Widow nebo Eternals.
Otázkou zůstává, zda větší ochota svěřovat ženám režii velkých hollywoodských produkcí představuje nárazovou reakci na vnější společenský tlak, anebo jde o projev dlouhodobější změny ve vnímání toho, jaké role by ženy v zábavním průmyslu měly zastávat. Pomalu rostoucí čísla naznačují, že by skutečně mohlo jít o evoluci. Nicméně evoluci probíhající s pomalostí, která svědčí o neobyčejné odolnosti „celuloidového stropu“.
V Česku podobné studie chybí
Pokud bychom zaostřili na situaci v Česku, mezi čtyřicítkou loňských premiér bychom našli hned deset filmů (spolu)režírovaných ženami. V šesti případech šlo nicméně o méně nákladné dokumenty, u nichž je zastoupení filmařek dlouhodobě vyšší možná i v důsledku toho, že je dokumentárním snímkům přisuzována menší prestiž. Ze čtyř hraných titulů natočených ženami nicméně dva, Příliš osobní známost a Šarlatán, pronikly do žebříčku deseti nejnavštěvovanějších filmů roku. Ženy jsou pak autorkami nebo spoluautorkami scénáře k Bábovkám, Castingu na lásku, Mému příběhu, Příliš osobní známosti, Smečce a Ženské pomstě. Střih a kamera byly v případě hraných děl výlučně mužskou disciplínou. Pár žen lze dále najít ještě mezi producentkami.
Ucelená studie, která by zkoumala podíl žen v českém audiovizuálním průmyslu, ať před kamerou nebo za ní, dosud nevznikla. Nelze ovšem přehlédnout, že ženy dostávají více příležitostí v případě lifestylových komedií a melodramat, jejichž marketing cílí primárně na divačky, tedy filmů, které bývají stereotypně kategorizovány jako „ženské“. Spektrum žánrů a témat, na nichž se ženy zásadně podílejí, je relativně omezené. Prestižnější dramata ze současnosti nebo minulosti byla také vloni s výjimkou Šarlatána mužskou doménou.
Rozhodujícím kritériem při posuzování snímků by ve výsledku měla být bezesporu jejich kvalita. Stejně tak by ale pro všechny umělce bez ohledu na pohlaví a gender měly existovat stejné možnosti, jak se k režii kvalitních – a často zároveň nákladnějších – filmů dostat. Data nasvědčují, že k něčemu takovému zřejmě nedojde, dokud budou na místech gatekeeperů převážně muži.
Autor je filmový kritik.