Foto Julia Vladimirova
Zatímco se bulharská občanská společnost bouří proti korupčním aférám současného kabinetu (více se o tom dočtete v prvním dílu reportáže), řada evropských představitelů premiéra Bojka Borisova podporuje v „boji proti korupci“. Marketingová fasáda zdánlivě proevropské politiky však stále více naráží na nacionalistické požadavky koaličních partnerů.
Pod vlivem krajní pravice
Současná situace v Bulharsku poukazuje na dvojí standardy některých unijních představitelů ohledně hodnocení právního státu. Zatímco bruselské instituce vedou správní řízení kvůli porušování evropských hodnot s Budapeští a Varšavou a obě vlády hojně kritizují, ohledně Bulharska je kritika často mírnější nebo žádná. V říjnu Evropský parlament přijal rezoluci, v níž upozornil na „snížení respektu k principům vlády práva, demokracie a základních práv včetně nezávislosti justice, dělby moci, boje proti korupci a nezávislosti médií“. Proti usnesení přitom hlasovala drtivá většina členů Evropské lidové strany (EPP), největší frakce v Evropském parlamentu, jejímž členem je právě Borisovova strana GERB. Z této nejpočetnější frakce podpořilo rezoluci pouze šest poslanců. Několik měsíců předtím dokonce předseda frakce Manfred Weber vydal prohlášení na podporu Borisovova kabinetu, v němž uvedl, že Borisova a „boj jeho vlády proti korupci“ plně podporuje.
Fasáda je demokratická, ale ve skutečnosti v Bulharsku vládne neofeudální, oligarchická mafiánská klika, která vlastní černou ekonomiku.
Bojko Borisov, na rozdíl od Orbána nebo Kaczyńského, nepostavil svůj dominantní politický diskurz na ostentativní kritice liberální demokracie ani na utváření narativu „my, utlačovaný národ, versus Brusel podkopávající naši národní suverenitu“. Borisov po léta nevolí pravicový, sociálně konzervativní a vůči menšinám útočný diskurz, který se maskuje jako ochrana „tradičních“ hodnot, jak je tomu u vládnoucích stran v obou zmíněných zemích Visegrádské čtyřky. Naopak, snaží se vystupovat jako evropský leader, který zemi řídí v hlavním proudu integrace. Již samotný název Borisovovy strany Občané za evropský rozvoj Bulharska (GERB) vzbuzuje (slovníkem Václava Bělohradského) určitý „horizont očekávání“ evropského směřování země.
Svou politiku Borisov prezentuje jako politiku evropského směřování, která má zvrátit dosavadní vývoj ekonomického, sociálního a demografického úpadku, který trápí celý region. Jako svou prioritu Borisov vždy stavěl dobré vztahy s kancléřkou Angelou Merkelovou a později také s kancléřem Sebastianem Kurzem. Na půdě Evropské unie se snaží vystupovat jako politik evropského formátu, který zadržuje uprchlíky a také ruský vliv v nárazníkovém pásmu Evropské unie. „Evropskost“ své politiky pak za pomoci marketingové mašinerie prodává i na sociálních sítích, kde tento mýtus politika západního, evropského formátu kultivuje. Zároveň však tento „horizont očekávání“ naráží na tvrdou realitu, neboť Borisovova slova jsou často prázdnými floskulemi sloužícími k tomu do země přivést evropské peníze, jež si pak rozdělí struktury, jimiž se Borisov obklopuje. Marketingové fasádě Borisovových hesel tak stále větší část společnosti nevěří a místo toho pociťuje pachuť nemožnosti podílet se na rozhodování ve vlastní zemi, ovládané aktéry loajálními vůči paralelní oligarchické mocenské struktuře v zemi.
Tato marketingová fasáda navíc v poslední době stále více ustupuje pod vlivem radikálně pravicových populistických stran, se kterými Borisov tvoří vládní koalici a které ho drží na premiérském postu, občanskému a politickému tlaku navzdory. „Borisov se pod vlivem Karakachova (předseda koaliční strany IMRO – pozn. autora) vzdává své dosavadní prozápadní zahraniční politiky. Zároveň rád hraje na obě strany: na jednu stranu hovoří o následování Angely Merkelové, nakupuje americké stíhačky, ale nakonec jednou podporuje ruské a podruhé turecké zájmy v zemi. Výměnou za podporu Borisov souhlasil se změnou legislativy týkající se dětí a rodiny, aby odpovídala konzervativní agendě jeho krajně pravicových koaličních partnerů – jedná se například o odmítání istanbulské úmluvy či o politiku namířenou proti romským komunitám v Bulharsku,“ uvedla Irina Nedeva k proměně premiérovy politiky.
Servilní bulharská média
Bulharsko se potýká s extrémně nízkou mediální pluralitou. V posledních více než deseti letech zažila země postupný proces oligarchizace i na mediálním poli. Tento proces jde na vrub již zmíněnému mediálnímu magnátovi Peevskému. Mechanismy uvnitř „veřejnoprávní“ televizní stanice BNT i soukromých médií nutí novináře k servilním postojům vůči vládě a politickým a podnikatelským strukturám, které se kolem ní pohybují. Novináři kritičtí vůči vládě jsou vyhazováni nebo čelí nátlaku a fyzickým útokům. Během posledních několika let se ze země v podstatě vytratila kritická investigativní žurnalistika, která by působila ve větších médiích, a přesunula se na několik webů, které často působí ze zahraničí.
„Po vstupu do EU v roce 2007 zahájil oligarcha a poslanec ze strany turecké menšiny Delyan Peevski budování své mediální říše. Přímo či nepřímo vlastní téměř všechny noviny i televizní a rozhlasové kanály v zemi a takto ovládá trh. Oligarchové používají média k diskreditaci lidí, kteří jednají proti jejich zájmům“, uvedl Assen Jordanov, zakladatel a ředitel jednoho z nejvýznamnějších investigativních webů bivol.bg, pro Wiener Zeitung.
Jeho slova dokládá i žebříček RSF, který Bulharsko v roce 2005 řadil na 48. pozici, v roce 2006 pak na 36. místo v globálním žebříčku, zatímco v roce 2020 je Bulharsko na 111. příčce, v kategorii zemí, jako je třeba i Turecko, Jižní Súdán nebo Afghánistán. „Když jsme vstoupili do EU, byli jsme velmi optimističtí. Doufali jsme, že se zlepší životní úroveň a soudní systém bude fungovat lépe. Ale nastal pravý opak. Dnes máme mutaci bývalého komunistického systému. Fasáda je demokratická, ale ve skutečnosti v Bulharsku vládne neofeudální, oligarchická mafiánská klika, která vlastní černou ekonomiku,“ uvedl dále Jordanov.
Současný kabinet pod vlivem krajní pravice
Borisovův GERB se ujal vlády v roce 2009. Do pozice vítězné strany jej i v dalších volbách vynášela protikorupční rétorika. GERB se definoval jako středopravicová, proevropsky orientovaná strana a v současné době vládne Borisovův již třetí kabinet. Zatímco v předchozích dvou vládních obdobích mu koaličními partnery byli nezávislí poslanci nebo jiná středopravicová uskupení, v současné parlamentní konstelaci musel Borisov skládat vládu s populistickými stranami radikální pravice. Jde o blok „Jednotných patriotů“, skládající se z Bulharského národního hnutí (IMRO) a Národní fronty za spásu Bulharska (NFSB), součástí této volební koalice pak byla i Attaka, pravicově extremistické uskupení a ekvivalent maďarského Jobbiku nebo Kotlebovy strany na Slovensku. Blok Jednotných patriotů má nyní vůči Borisovovu GERBu výhodnou pozici, protože vládní uskupení podržel již v pěti po sobě jdoucích hlasováních o nedůvěře kabinetu. Hnutí IMRO například v oficiálním prohlášení uvedlo, že bude nadále podporovat vládu vedenou Borisovem jen tehdy, pokud „ukončí nadměrnou toleranci a liberalismus vůči bulharské romské menšině a přijme opatření na ukončení „ciganizace“ Bulharska“. Irina Nedeva tvrdí, že uvnitř vládní koalice má právě strana IMRO a její předseda Karakachanov stále silnější vliv na vládní politiku. „Jeho tlak na Borisova je zřejmý z rozhodnutí vetovat přístupová jednání Severní Makedonie do Evropské unie,“ uvedla Irina Nedeva.
Bulharsko čekají 28. března parlamentní volby, a tak se původní požadavky demonstrantů na rezignaci a předčasné volby již zdají irelevantní. Straně GERB přitom v souběhu každodenních protestů a výrazného narůstání nových případů covid-19 klesly loni v říjnu preference až na hranici 25 procent. „Borisov je rukojmím mocných lobby v resortech turismu, restaurací, hotelů nebo fitness a sportovních klubů. Z toho důvodu nejsou nastavena v Bulharsku zdaleka tak striktní a adekvátní protiepidemická opatření jako ve většině zemí Evropy, což je také důvod mnohem vyšší úmrtnosti,“ uvedla Irina Nedeva. Od té doby však preference opět narůstají.
Jako hlavní opoziční formace působí takzvaná Koalice pro Bulharsko, kterou vede Bulharská socialistická strana (BSP), která má podle webu Politico v současné době podporu okolo 22 procent. BSP se transformovala z Bulharské komunistické strany, která v zemi působila coby státostrana od roku 1946 do roku 1990. Uvnitř strany působí řada frakcí, z nichž některé z nich zastávají nekriticky proputinovské a konzervativní postoje, které mají daleko do moderní sociálně demokratické strany. „Opozice v čele s BSP se mi nezdá dost argumentačně silná na to, aby zvítězila ve volbách. „Strana je v současné době rozdělená a slabá. Jde o bezzubou opozici, která není schopna spojit názorové proudy uvnitř bulharské levice a přijít s progresivní politikou,“ uvedla k současné formě levicové opoziční formace Julia Vladimirova.
Sjednocení opozice
O vstup do parlamentu usilují dále dvě mladá neparlamentní uskupení, která se také výrazně vymezují vůči Borisovově vládě a podporují demonstranty v jejich požadavcích. Prvním je středopravá koalice Demokratické Bulharsko, která vznikla v roce 2018 sjednocením tří menších stran, včetně bulharských Zelených a strany bývalého ministra spravedlnosti Hrista Ivanova, který působil v předchozím Borisovově kabinetu a nyní se výrazně angažuje v kritice současné vlády. „Straně se posměšně přezdívá elitářská strana z centra Sofie, čemuž odpovídají i volební výsledky z posledních let, kdy strana získávala hlasy téměř výhradně od úzké demografické skupiny lidí s vyššími příjmy a vyšším vzděláním nebo od lidí žijících v zahraničí. Letos ale straně může pomoci investigativní akce Hrista Ivanova v areálu luxusní vily zakladatele hnutí DPS Ahmeta Dogana, která značně přispěla k vzedmutí občanské společnosti a může straně přihrát více hlasů. Lidé pocházející z nižších tříd bulharské společnosti se však se stranou nemohou identifikovat, protože se je ani nesnaží oslovit,“ řekla o této formaci Julia Vladimirova. Jako velká neznámá působí catch-all party „Takový je lid“, které politické průzkumy přisuzují celkem slušný výsledek kolem 13 procent. Jde o ideově nevyhraněné populistické uskupení bez jasného programu a priorit, které se opírá o popularitu známého televizního moderátora Slavi Trifonova.
Významným politickým subjektem je pak hnutí DPS, které je v současné době oficiálně v opozici, avšak se stranou GERB často v klíčových momentech spolupracuje. Strana zastupuje tureckou menšinu v zemi a je známá svými konexemi na současného tureckého autoritářského prezidenta Erdoğana. Ten nedávno vyslovil otevřenou podporu znovuzvolenému předsedovi hnutí Mustafovi Karadayimu. Tato podpora navíc přišla chvíli poté, co Evropská unie odmítla uvalení sankcí na Turecko, které na summitu EU zablokoval právě Bojko Borisov spolu s Angelou Merkelovou. DPS je od devadesátých let klíčovým politickým aktérem v bulharské politice a v současné době má preference okolo 12 procent. Hnutí je chronicky známé kupčením s hlasy a napojením na nejvlivnější oligarchy v zemi. Koalice radikálně pravicových stran, podporujících současný Borisovův kabinet, má preference okolo 10 procent, které však v průběhu posledních měsíců výrazně kolísaly a často byly pod hranicí pětiprocentní klauzule. Tento pokles naznačuje, že strany již pravděpodobně neobdrží tak silnou podporu jako v roce 2017, v době vrcholící migrační krize a převládajícího antiimigračního diskurzu v zemi. „Protesty jasně ukázaly, že lidé jsou nespokojení s politikou vládnoucích stran a nechtějí, aby pokračovala. Věřím, že demonstrace sehrály důležitou roli při hodnocení této vlády a vyvolaly v lidech naději, že pokud se sjednotíme, můžeme dosáhnout více věcí než coby jednotlivci. Sjednocení na poli politických a názorových skupin vnímám jako určitou známku dospělosti bulharské společnosti. Bulharská společnost chce změnu. Jedinou nadějí je právě sjednocení na poli opozice, ze které vzejde vláda, která udělá méně škod než ta současná,“ dodává Julia Vladimirova k současné situaci v zemi.
Autor je politolog.