Před deseti lety přišlo „arabské jaro“. A hned po něm nastala krutá zima

Desáté výročí „arabského jara“ opět připomíná, že demokracie nepředstavuje univerzální model společenského uspořádání.

Foto AlMahra, Wikimedia Commons (CC BY-SA 4.0)

V těchto týdnech si připomínáme desáté výročí událostí na Blízkém východě, jež západní žurnalistika poeticky nazvala „arabské jaro“. Někdy se stává, že nazrálá revoluční situace, kterou neočekávají ani zahraniční zpravodajské služby, potřebuje jen konkrétní impuls k tomu, aby se spustila lavina společenského dění. Onou roznětkou se tu stala tragická smrt tuniského zelináře, který nedokázal svou bezvýchodnou existenční situaci vyřešit jinak než smrtí sebeupálením. Stalo se to 17. prosince 2010 v tuniském zemědělském městě Sídí Bú Zíd a ten zoufalý mladík se jmenoval Muhammad Bú’azízí. V Tunisku vypuklo povstání proti autoritářskému režimu a v prvních měsících následujícího roku už byla ve varu značná část společnosti přinejmenším v pěti dalších zemích.

Různé priority arabských revolucí

Události, které od počátku roku 2011 rozvrátily zažité poměry v oblasti Blízkého východu a byly v Evropě označovány za „arabské jaro“, vyvolaly mnohá očekávání a posléze zklamání. Sdělovací prostředky, intelektuálové i mnozí politici čekali na pozitivní změny. Ty měly mít sekularistickou tendenci, měly přivodit pád brutálních diktatur a přinášet blíže nespecifikovanou „svobodu“ (hurríja) a „spravedlnost“ (adála). Právě po těchto hodnotách volaly davy mládeže v ulicích, jimi byly popsány zdi i boky tanků, které se povstalcům v Sýrii nebo Libyi podařilo ukořistit. Ještě jeden výraz by se byl do této doby hodil, ale vizuálně se neobjevoval – totiž demokracie. Častý byl jiný nápis: „Bůh je veliký“ (Alláhu akbar). Přitom právě svobodné volby, demokratizace státní správy a pluralita veřejného života byly hlavními tématy Západu.

Před deseti lety se zřetelně ukázalo, že výraz „demokracie“ jako cíl arabského jara ve slovníku revolucionářů téměř chyběl a byl zaměněn za emotivní volání po svobodě, spravedlnosti, případně po zásahu spravedlivého Boha.

Jen skupiny odborníků z řad historiků, islamologů, kulturních antropologů či politologů varovaly před ukvapeným nadšením a poukazovaly jak na problematický průběh vlastních revolučních událostí, tak na skutečnost, že demokracie podle západních představ nemusí být strategickým cílem spontánního hnutí veřejnosti v jednotlivých zemích, kde se „jaro“ projevilo nejzřetelněji (Tunisko, Egypt, Libye, Jemen, Sýrie, Bahrajn).

V evropském a americkém prostředí znovu vyplula na povrch ideologická klišé, podle nichž jsou demokracie, lidská práva a občanská společnost univerzálně platnými hodnotami a předpoklady jediného spravedlivého uspořádání, k němuž se měl arabský svět konečně propracovávat po vzoru bývalých sovětských satelitů. Že přání je zde otcem myšlenky, si však Západ mohl uvědomit již po zkušenostech z poslední dekády 20. století a prvního desetiletí století následujícího v souvislosti s rozpadem Sovětského svazu a dramatickým vývojem v bývalé Jugoslávii i dalších oblastech Balkánu. Odehrávalo se tam všechno možné, jen proces demokratizace nebyl většinou na pořadu dne.

Demokracie jako cesta – ale která a kam?

V politických a ideologických diskusích posledních desetiletí sledujeme sílící trend: pojmy a termíny, které kdysi mívaly zřetelný nebo alespoň přibližný význam, se nadměrným používáním stále více vyprazdňují, až se z nich stávají téměř bezobsažná klišé. Používají se neadekvátně, jako hanlivé nálepky, jindy zase jako slova, jež mají konkrétní společenský či politický fenomén postavit do co nejzářivějšího světla. S neuvěřitelnou lehkostí je vypouštějí z úst politici, straničtí ideologové, intelektuálové i novináři. V naší žhavé současnosti, v době relativizace zřetězených historických faktů a dezinterpretace dějin, je jejich počet snad ještě větší, než tomu bylo v dobách studené války. Dříve to byl „třídní boj“, „státy socialistické orientace“ nebo blíže nespecifikovaný „komunistický blok“, dnes zase „mezinárodní společenství“, „boj dobra se zlem“ nebo „ochrana našich hodnot“.

Jedním z trvalých, až magických pojmů, které v posledních dekádách zaznamenaly mimořádnou inflaci, je pojem „demokracie“. Stojí za to se nad ním krátce zamyslet právě v souvislosti s ideovým a politickým kvasem v islámském kulturním okruhu, kde pod vlivem okolního prostředí rovněž do jisté míry zdomácněl, ačkoli lze jen těžko prokázat, že demokracie je v islámu a jeho kultuře historicky původní. A proč by také měla být? Proč by právě ona měla být ideovou ikonou „arabského jara“?

Skutečnost, že se politikové a ideologové na Západě či v „naší civilizaci“ dílem přiklonili k synchronizaci svých představ o státoprávním uspořádání s demokracií (tedy „vládou lidu“) zdaleka ne vždy patřila mezi „naše hodnoty“. Za pozitivní jev obecně platí teprve od období osvícenství, ale především v průběhu 20. století. V antickém Řecku, v Aténách či Milétu, kde tento pojem vznikl a uplatňoval se, bývala demokracie vyhrazena pouze svobodným občanům mužského pohlaví, a to ještě ne všem. Na tamějších shromaždištích, agorách, kde se mohly veřejně pronášet politické názory, se mnohdy formulovaly koncepce, které by nám dnes sotva sloužily za vzor.

Demokratická složka tolik připomínaného antického odkazu pro naši dobu byla někdy kolem 4. století definitivně zastřena zcela odlišnými typy společenského uspořádání a formami států či celých říší. Jejich ideovým rámcem bylo institucionální křesťanství (Svatá říše římská, Byzantská říše) nebo chalífát, tedy islámské impérium. Ani jedna z těchto supervelmocí své doby ovšem s pojmem demokracie nepracovala. Daný stav vydržel nejen po celé období středověku, ale i raného novověku. Zárodky demokratického modelu státoprávního uspořádání se tvořily teprve tam, kde se schylovalo k zásadním ekonomickým a ideovým změnám – především v Anglii 17. století, posléze po zrodu Spojených států v letech 1775 a 1776, také v hanzovních městech západní a severní Evropy, centrech náboženské reformace a na ni navazujících nových forem výroby a obchodu. Pak také v průběhu francouzské revoluce 1789–1794 či období josefínských reforem v habsburské monarchii.

Devatenácté století se svými projekty nacionalismu, vytváření národních států a uplatňování klasického kolonialismu rozvoji demokracie obecně neprospívalo – alespoň ne v té podobě, jak bychom si ji představovali dnes. Tehdy ještě model demokracie vyvolával zejména v absolutistických monarchiích spíše záporné asociace – představu jakési vlády davu či ulice, jež je nebezpečná pro chod solidního centralizovaného státu. Některá etnika a národy se právě kochaly různými podobami emancipačního národního obrození a sjednocovacích procesů. Na Balkáně se národní emancipace odehrávala v těsném sepětí etnik s jejich národními podobami pravoslavných církví a v lítém boji se jhem upadající osmanské říše. V takovém ovzduší nebylo možné očekávat naplňování zásad demokracie.

Proces demokratizace nebyl většinou na pořadu dne. Foto Mohamed CJ, Wikimedia Commons (CC BY-SA 3.0)

Demokracie ve víru soudobých dějin

Ve 20. století, zejména po první světové válce, mnoha zemím západní a nově vzniklým národním státům střední a jihovýchodní Evropy způsobila představa vlády lidu „historický šok“. Myšlenka národního obrození zůstávala mnohde jen v rovině romanticky patetických literárních projevů, čištění národního jazyka od nánosů „utlačovatelů“ či nenaplněných geopolitických nároků. Reálná politika se uplatňování demokracie zpravidla vyhýbala nebo ji programově potírala. Přesto se ale tímto magickým pojmem začal zaštiťovat leckterý poválečný následnický stát či režim. Meziválečné Československo lze částečně považovat za jednu z výjimek, potvrzujících pravidlo, jakkoli mu to z pohledu jeho západních demokratických spojenců v roce 1938 nebylo nic platné. Demokratický model se zvolna začal propagandisticky chápat jako alternativa k přežilým monarchiím či dosavadnímu vnějšímu útlaku, jako nástroj humanity či svobody, jichž se ovšem zpravidla nedostávalo.

Za demokratické se označovaly nejen skutečné kolébky parlamentarismu založeného na soutěži politických stran a dílčí svobodě slova. Demokracií se zaklínali nejen pravnuci vyznavačů křesťanské reformace a dědicové osvícenství, nýbrž i systémy vysloveně autoritářské. Vzpomeňme na Pilsudského Polsko nebo Horthyho Maďarsko. Za demokratickou se například označovala levicová koaliční vláda ve Španělsku – vždyť skutečně vzešla z demokratických voleb, ačkoli svým neuváženým „rudým terorem“ umocnila puč fašistického monarchisty, generála Franka, který se ostatně během občanské války v letech 1936–1939 pasoval na zachránce demokracie. S demokracií pracoval i Mussoliniho fašistický režim v Itálii. Jméno Děmokrat občas dávali svým synům bolševici v Stalinově Sovětském svazu.

Po druhé světové válce režimy, jež se ocitly v sovětské sféře vlivu, dlouhá léta razily model „lidové demokracie“, za který se ve svých ideologických materiálech schovávaly jako za formu přechodu od kapitalismu k socialismu – za definitivní historické vítězství „vlády lidu“ či „proletariátu“ nad svými vykořisťovateli. Historický kolaps komunismu či „reálného socialismu“, jenž v Evropě vyvrcholil na sklonku osmdesátých let 20. století, měl jednou provždy nasměrovat národy a státy v postsovětské éře k modelu „liberální demokracie“. Ale tento dost zamlžený projekt, nezohledňující všechny historické a kulturní souvislosti té které oblasti „Západu“, se s postupným přimykáním států střední a jihovýchodní Evropy k Evropské unii a NATO začal drolit a nabývat na rozmanitosti. A tak tu dnes máme Orbánův model „neliberální demokracie“ v Maďarsku nebo Polsko, které se přičiněním superkonzervativní strany Právo a spravedlnost řítí málem do hlubin jakési katolické teokracie.

Demokracie po arabsku

V době postupného rozpadu polokoloniálního systému a vzniku řady nezávislých států na Blízkém východě po roce 1945 se demokracie rovněž stala jednou z příležitostných ideologických opor tamějších stranicko-vojenských diktatur (Egypt, Sýrie, později Irák a Jemen). Ovšem čím více se tam o demokracii mluvilo, tím méně jí bylo, přičemž obyvatelstvu zůstával tento pojem nesrozumitelný.

Je příznačné, že právě arabština, jež si díky své mimořádné schopnosti vytvářet vlastní novotvary pro dosud historicky nepoznané, ze Západu importované jevy (národ, lid, revoluce, občanství, socialismus, kapitalismus), nikdy nenašla vhodný ekvivalent pro demokracii a dodnes používá původní řecký termín. S ohledem na arabskou fonetiku ho Arabové vyslovují dímúkrátíja a používají ho naprosto volně – jakožto ozdůbku té které ideologické koncepce, v níž se obsahová stránka pojmu může jen okrajově podobat standardní evropské představě. Mnohdy jde spíše o „magii slova“ než o uplatnění konkrétního modelu v reálné politice.

Do solidnějších diskusí o demokracii je třeba zapojovat historické hledisko, neboť se samotným tvrzením, že demokracie je známa již z antického Řecka a je produktem starověkého evropského ducha, opravdu nevystačíme. Některé ideologické úvahy jdou tak daleko, že kořeny tohoto modelu společenskopolitického uspořádání nacházejí v „židovsko-křesťanské tradici“ či blíže nespecifikovaných „našich hodnotách“.

Judaismus a křesťanství měly ke koncepci demokracie ve smyslu vlády lidu, svobody slova či sociální rovnosti stejně daleko jako islám. Monoteistické systémy, jež vycházejí z plnění Boží vůle a pouček náboženského práva, jsou ve své podstatě misijní nebo exkluzivistické a pěstují zásadu „majetnictví pravdy“, sotva mohly být v průběhu dějin předobrazem a tmelem demokratického modelu. Proto také ortodoxní židé nebo bigotní muslimové až do nějakého 18. století tuto koncepci nerozvíjeli, byť každé z obou náboženství k tomu mělo jiné důvody a vyvíjelo se v různých historických kontextech. A když s tím začali, bylo to zpravidla na podnět zvnějšku – pod vlivem nazrávání nových ekonomicko-společenských procesů a s nimi spjatých myšlenkových konceptů v „křesťanském“ prostředí. Šlo především o osvícenství a sekularismus – tedy mj. myšlenky rázné nebo postupné odluky náboženské sféry, především té institucionální, od sféry státu a práva. Tento proces zrodil a posiloval evropský (americký) kapitalismus a významnou úlohu v něm sehráli nenábožensky orientovaní občané židovského původu. Proces sekularizace společnosti islámský svět přinejmenším do konce druhé světové války téměř vůbec neznal a odmítal ho přijmout, chápaje ho jako rozkladný produkt západního kolonialismu. Pouze Násirova vojenská diktatura v Egyptě v letech 1954–1970 a některé pomíjivé junty v Sýrii (1946–1963) s neskrývaným obdivem pošilhávaly po přísně sekulární diktatuře Mustafy Kemala Atatürka v republikánském Turecku. Tam však procesy oddělení náboženství od politické moci neměly s demokracií pranic společného. Podobně i charismatický prezident Násir v Egyptě vládl železnou pěstí, ačkoli měl demokracie plná ústa.

Sekularismus v symbióze s islámem?

V rámci islámského náboženství se otázka demokracie začala soustavněji diskutovat až po první, ale hlavně druhé světové válce v reakci na revoluční a emancipační procesy v bývalých koloniích a ideologická dilemata mezi Východem a Západem v kontextu studené války. V tomto článku je nemožné shrnout či roztřídit všechny přístupy k danému pojmu. Obecně však platí, že na jednom okraji pomyslné úsečky islámského diskursu stojí radikálové (stoupenci náboženské ryzosti), kteří považují demokracii za projev západní zkaženosti a bezbožnosti, který je třeba odmítnout. Na jejím druhém konci stojí ti, kteří považují islám s demokracií za plně kompatibilní, ba dokonce tento model mají za původní právě v islámu.

Někteří „westernizovaní“ muslimové žijící na Západě formulují tezi, že demokracie nevyžaduje přísně sekulární řád v institucionálním smyslu, ani rozdělení politické moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní. Mnohé demokracie prý vztahy spolupráce mezi náboženskými a sekulárními institucemi podporují, spíše než by trvaly na oddělení víry a státu. Uplatňování náboženského a světského práva zároveň prý není problém a v mnoha islámských zemích skutečně funguje. Muslimské společnosti v jednotlivých státech mohou zahrnovat náboženské aktivity a výuku na veřejných školách, státem dotované soukromé náboženské školy, státní podporu pro budování mešitových komplexů suplujících charitativní služby, resp. světskou sociální politiku, nebo daňové úlevy pro náboženské organizace, jež zase pomáhají udržovat sociální smír. Už to jsou údajně pádné důkazy demokratického charakteru daného státu. Demokracie se tak bere jako plnohodnotná součást „jejich hodnot“.

Dokonce i renomovaní západní orientalisté o soudobém islámu soudí, že polovina jeho vyznavačů žije v demokratických poměrech a asi třetina je srozuměna s podmínkami svého „neislámského“ státního občanství, aniž by se musela vzdát svého vyznání. Jako příklad se uvádí, že asi 150 milionů muslimů žije jako menšiny v jiných státech (Indie, USA, západní Evropa). Dalších 300 milionů jich prý dnes žije v demokratických společnostech – a jako příklad se někdy uvádí Indonésie, Turecko, Senegal, Jihoafrická republika nebo Albánie, a někdy dokonce Izrael a jím okupovaná území.

Islámská demokracie je autentická!

Z hlediska dějin islámského práva je většina základních kritérií demokracie pro obecnější pojetí tohoto modelu státoprávního uspořádání přijatelná. Dokonce jeden ze základních principů demokratického uspořádání – totiž demokratické volby do určitého formálního typu státoprávního systému (například parlamentu) – jsou často stavěny do souvislosti s islámskými principy konzultace a kolektivního rozhodování právních autorit (ulamá, fukahá), jež prý měly v islámské kultuře kořeny daleko dříve, než se zrodila západní parlamentní demokracie. Objevují se názory, že západní model, na který jsou dnes společnosti Evropské unie nebo Spojené státy tolik hrdé, je kompatibilní s tradicemi a interpretacemi islámského práva (šarí’y), vycházejícími z arabského ducha humanity, že tedy není v ničem originální.

Jádro sporu mezi praxí západních demokracií ve 20. století, jejichž kořeny v některých zemích tkví již ve století osmnáctém, a mezi islámem spočívá v míře zapojení náboženského práva do rámcově sekulárního modelu. Na jedné straně spektra stojí takoví myslitelé jako indický (pákistánský) fundamentalistický myslitel Abú A’lá Mawdúdí nebo egyptský teoretik Muslimského bratrstva Sajjid Kutb, s jejich maximalistickým pohledem na roli náboženského práva ve svobodné a spravedlivé společnosti, v níž model demokraticky zvoleného parlamentu může být poměřován pouze identifikací s Božím právem. Na straně druhé donedávna stálo muslimské republikánské Turecko, jehož ryze sekulární a často autoritářský model, opírající se o revoluční odkaz zakladatele moderní Turecké republiky, Mustafy Kemala Atatürka, se však dnes povážlivě kymácí.

Dokonce takoví zkušení myslitelé jako islámský učenec (álim) Júsuf al-Karadáwí, který obecně vidí demokracii pozitivně, totiž jako protipól despocie jakéhokoli druhu, ji chápe stále jako problematický model, který musí být uplatňován lidskou mocí, ale vždy s ohledem na Boží zákon. Pokud by tomu tak nemělo být, demokracie by ztratila smysl. „Mezi despocií a islámskou demokracií je hluboká propast,“ říká šajch al-Karadáwí. Zároveň praví, že „volba vhozením lístku do urny, jak rozumějí demokracii na Západě, je přece pouhým rozumovým rozhodnutím člověka“. Za rozumovým rozhodnutím stojí jistě Bůh, to on posouvá kroky a činy věřících, kteří jsou vyzváni vládami, aby přišli a vhodili správný lístek do urny. Čili myslitelé podobného typu, jako je šajch al-Karadáwí, se jen vyhýbají vysvětlení, že demokratické volby zdaleka nesouvisejí jen s házením lístků do uren. Jsou-li tam lístky házeny a výsledek nedopadne ve prospěch „Boží vůle“ nebo „Božího zákona“, volba toho kterého občana je neplatná, protože je pokrytecká či bezvěrecká. Takový volič jen zneužívá toho, že může vyjádřit svůj odpadlický názor tajně.

Podobných zjednodušujících a spekulativních úvah o demokracii z islámských pozic jsou stohy. K jejich úpadku ovšem přispívá informační revoluce v podobě satelitních televizí, internetu, Facebooku apod., nemluvě o tom, že ve většině arabských i jiných islámských zemí byla již vymýcena negramotnost a částečně i neznalost soudobých mezinárodních kontextů. Prostřednictvím veřejné internetové diskuse při zajištění anonymity je demokracie v islámském světě cupována i zneužívána způsoby, v nichž se vnější pozorovatel prostě utopí. Mladá generace tento pojem zná, ale za „arabského jara“ prostě nevěděla, jak s ním má pracovat, protože jej stále považuje za příliš abstraktní a neužitečný.

Ukradená revoluce

Z hlediska moderního pojetí demokracie by mělo zřejmě platit následující: neutralita či vyvážený postoj sekulárního režimu vůči náboženskému přesvědčení a institucionálním strukturám islámu je základní předpoklad systému, který by se chtěl nazývat demokratickým. A naopak – respekt náboženských institucionálních struktur v islámské zemi vůči světské politické moci je nezbytný, chce-li se tato alespoň pokoušet o budování skutečné demokracie. Demokratický stát by měl zajišťovat náboženskou svobodu – tj. garantovat pro své občany svobodu praktikování jakéhokoli náboženství, stejně jako možnost nepraktikovat žádné náboženství. Stát by měl být na náboženství svých občanů plně nezávislý a náboženské struktury by neměly do chodu státní správy zasahovat. Náboženská svoboda v rámci demokratického státu rovněž zahrnuje svobodu změnit své náboženské přesvědčení a konvertovat od jedné víry k jiné, vstoupit do manželského svazku s příslušníkem jiné víry nebo otevřeně diskutovat o náboženských záležitostech, aniž by se člověk musel obávat sankcí ze strany státu, svého zaměstnavatele nebo prostého udavačství, jež by mohlo dotyčného občana postavit do svízelné společenské situace.

A to je v islámu problém. Autoritářské režimy se silně věřící částí svých občanů neustále podepisují nepsanou dohodu o vzájemné symbióze. Moc nechává občany praktikovat víru až po jistou mez, a dokonce na formalizované podobě náboženství pokrytecky parazituje, a občané převážně projevují svou neupřímnou loajalitu vůči moci a kultům osobnosti, případně skřípou zuby při protirežimních promluvách imámů v nestátních mešitách. Tam, kde už to nejde dál, může vypuknout řetězová reakce v podobě masových povstání či revolucí proti zvůli diktatury. Ty se mohou do jisté míry zhlížet v západním liberalismu, dílem se chytí do bezvýchodné pasti fundamentalismu.

Před deseti lety se zřetelně ukázalo, že výraz „demokracie“ jako cíl arabského jara ve slovníku revolucionářů téměř chyběl a byl zaměněn za emotivní volání po svobodě, spravedlnosti, případně po zásahu spravedlivého Boha. A tam, kde v důsledku revoluce k demokratickým volbám přece jen došlo (Tunisko, Egypt), její strůjci zjistili, že jim byla revoluce ukradena, neboť při házení lístků do uren zvítězili stoupenci nezodpovědných fundamentalistických hnutí, kteří „jaro“ vůbec nevyvolali.

Autor je arabista a islamolog.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies