Z filmu Střípky ženy. Foto Netflix
V minulém desetiletí byl evropský artový realismus ve filmu plný explicitních scén všeho druhu, od nesimulovaného sexu přes různé intimní úkony po násilí. V některých případech přerůstaly v zachycování extrémních zkušeností, které přinášely jakousi terapii šokem. Rumunský režisér Cristian Mungiu nás ve svém filmu 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny vystavuje pohledu na potracený lidský plod, jehož stáří prozrazuje název filmu. Francouz Bruno Dumont nám ve snímku Lidství ukazuje zkrvavenou vagínu zavražděné dívky. Byly to radikálně situační filmy, které se spoléhaly na výmluvnost aktuálního okamžiku, ať už šlo o všednodenní peripetie, hluboce intimní úkony nebo vyhrocené děje, kde jde o samotnou existenci.
Střípky ženy jsou dílo plné fascinujících vrcholů i bolestných klopýtnutí – typický příspěvek do filmografie režiséra, který svým způsobem neumí prohrávat ani vítězit.
Tenhle trend jen zřídka pronikl do amerického mainstreamu, kde naopak momentálně panuje úplně opačná tendence. Filmy a seriály, které chtějí reflektovat velká a závažná témata, jsou často pojaty velmi rétoricky. To, co je třeba sdělit, se v nich spíš explicitně říká, než že by se to ukazovalo v ambivalentních nekomentovaných situacích.
Mezi civilností a fantasknem
Nový film původem maďarského režiséra Kornéla Mundruczóa Střípky ženy je pozoruhodný mimo jiné v tom, že spojuje oba tyto přístupy dohromady, jakkoli možná bezděčně. Dokonce se dá říct, že míří od jednoho k druhému. Začíná extrémně dlouhou scénou porodu, která je nasnímaná v jediném dlouhém záběru: kamera pluje mezi lidmi zcela ponořenými v aktuální vypjaté a intimní situaci, v níž se ledacos bezděčně ukazuje a která vyústí nemilosrdně inscenovanou tragédií; a naopak končí v soudní síni, kde hrdina předstoupí před všechny shromážděné a polopaticky promluví k nim i k divákům – jedněm vysvětlí své etické stanovisko k soudnímu případu a druhým řekne, co si z právě zhlédnutého filmu mají odnést.
Působí to trochu jako popření nebo zrada sebe samého. Ale takové už Mundruczóovy filmy zkrátka jsou. Celá jeho kariéra je totiž složená ze zvláštním způsobem rozháraných snímků, kde se bravurní inscenační schopnosti potkávají s podivínskými náměty a vypravěčstvím, které honí příliš mnoho zajíců a neustále zakopává o vlastní ambice. Nejvíce to platí pro Mundruczóův nejlepší a také nejméně doceněný film Měsíc Jupitera. Vysokorozpočtový fantaskní spektákl míchal superhrdinský žánr s uprchlickou krizí, jednou nohou vězel v evropském realistickém artu a druhou v popkulturních filmech stylu ranného Luca Bessona. Mundruczó tu pracoval s extrémně dlouhými a náročnými záběry, z nichž mnohé patří k tomu formálně nejvynalézavějšímu, co bylo v minulé dekádě v kinematografii možné vidět.
Tvůrce se navíc obvykle drží na hraně mezi civilní, realistickou stylizací a fantaskními náměty – Johanna je příběh narkomanky předvedený jako opera inspirovaná Johankou z Arku, Projekt Frankenstein zase drama plné aluzí na román Mary Shelleyové, Bílý bůh je vyprávění z pohledu psa. Ve Střípcích ženy se ale tvůrce a jeho stálá spolupracovnice a manželka Kata Wéber obracejí k vlastní zkušenosti ztráty dítěte. Weber přitom scénář psala nejprve bez vědomí svého manžela a ztvárnila v něm především neschopnost obou z nich tuto událost společně řešit a zpracovat.
Život po tragédii
V tomhle světle je poněkud zvláštní číst si recenze o tom, že Střípky ženy neportrétují truchlení nad ztrátou dítěte dostatečně autenticky. Film je totiž záludný v tom, jak málo toho zejména o hlavní hrdince, ale i o jejím partnerovi prozrazuje. Nejde ale o necitelnost, ale spíš o opatrné ohledávání situace, v níž se postavy zoufale snaží komunikovat něco, o čem se nedá mluvit. Ve svých silných momentech, což jsou zpravidla ty nejztišenější a nejintimnější, film těží ze souhry Mundruczóovy inscenační vynalézavosti a soustředěného herectví představitelky hlavní role Vanessy Kirby.
Pokusy protagonistky žít normální život, které neustále sabotuje vlastní vnitřní úzkost, manželova snaha najít ke své partnerce znovu cestu, končící brutálním nátlakem, potřeba hrdinčiny matky svalit na někoho za každou cenu vinu – tohle všechno jsou projevy stavu, v němž na každé situaci neustále jako těžký balvan leží zážitek, s kterým se (minimálně v dané chvíli) nelze nijak vypořádat. Vypjatá úvodní scéna, která může na první pohled působit až vyděračsky, má ve skutečnosti právě tento smysl – v reálném čase nám ukáže to, o čem postavy ve zbytku filmu marně zkoušejí mluvit.
Obhajoba domácích porodů
Paralelně s tím ale Střípky ženy vyprávějí o poznání méně zajímavý příběh o nespravedlivém soudním procesu s porodní asistentkou, která vedla domácí porod Marthy až k jeho tragickému závěru. Méně zajímavý není kvůli svému námětu (který ostatně vychází také z reálného maďarského soudního procesu s porodní asistentkou Ágnes Geréb), ale spíš proto, že se k němu film vztahuje velmi schematicky. Klíčovou roli v této dějové linii hraje Marthina matka, která nebýt suverénně zahraná hollywoodskou legendou Ellen Burstyn, působí jako těžko uvěřitelný stereotyp mstivé dominantní ženy prosazující svou vůli za každou ženou. Obhajoba domácích porodů je sice sama o sobě chvályhodná, ale snímek si ji bere tak trochu jako „vedlejšák“ ke svému hlavnímu tématu, což podtrhuje nedostatečná preciznost zpracování této linky.
Střípky ženy jsou dílo plné fascinujících vrcholů i bolestných klopýtnutí – typický příspěvek do filmografie režiséra, který svým způsobem neumí prohrávat ani vítězit. Lze se na něj snadno dívat jako na poněkud bezúčelnou exhibici tvůrce i hereckých představitelů. Znamená to ale přehlížet, že Mundruczó tu dokáže být v dílčích pasážích ohromně subtilní a zvládá i do tak obehraných a předvídatelných scén, jako jsou ty, v nichž Martha fascinovaně zírá v metru na cizí dítě, vnést osobitost a empatii.
Autor je filmový publicista.