V dubnu 1934 projížděla Songefjordem, nejdelším fjordem v Norsku, nová německá válečná loď nazvaná Deutschland. Na palubě byl také Adolf Hitler, pro kterého to byla první cesta mimo území Německa od doby, kdy se stal říšským kancléřem. Hitlerova přítomnost na lodi byla před norským úřady utajena. Podle některých historiků bylo právě zde rozhodnuto o vykonání čistky, která vešla do dějin jako Noc dlouhých nožů a při které se Hitler zbavil vedení paramilitární SA, jejího vůdce Ernsta Röhma a řady dalších osob, které mu stály v cestě. Hitler však nejel do Norska pouze kontemplovat nad vyvražděním svých politických soupeřů. Norsko hrálo v jeho ideologických i válečných plánech důležitou roli. Jaké konkrétní plány měli nacisté s Norskem, kdo se na nich podílel a proč bylo Norsko pro nacisty tak důležité, ukazuje nová kniha Hitler’s Northern Utopia. Building the New Order in Occupied Norway (Hitlerova severská utopie. Budování nového řádu v okupovaném Norsku) od kanadské historičky architektury Despiny Stratigakos.
Nacisté plánovali v Norsku vybudovat důmyslný obranný val, námořní vojenskou sílu a vojenské tábory pro stovky tisíc vojáků, kteří měli zabránit případné invazi spojeneckých vojsk.
Důležitou roli v tomto příběhu sehrála nacistická rasová teorie. V rámci tehdejších rasových teorií byli Norové považováni za nadřazené dokonce i Němcům s poukazem na jejich vikingský původ. Rasová propojenost mezi Germány a Nory byla v Německu popularizována už od dvacátých let minulého století v práci Hanse Friedricha Karla Günthera, jednoho z předních zastánců pseudovědecké teorie o rasách v meziválečném Německu a Třetí říši. Vzhledem k tomu, že nordická krev byla podle jeho teorie čistší u Norů než u Němců, doporučoval tzv. Aufnordung (renordifikaci), které se mělo docílit míšením Němců s Nory. Güntherovy teorie byly velmi oblíbené například u Heinricha Himmlera. Ten byl v rámci nacistické hierarchie pověřen úkolem „vyčištění“ dobytých území od židovského a slovanského obyvatelstva a jejich nahrazení etnickými Němci.
Norsko hrálo důležitou roli také v Hitlerových strategických válečných plánech. Německá invaze do Norska byla v roce 1940 zahájena na základě množících se zpráv o plánovaném obsazení země spojeneckými vojsky. Nacisté plánovali v Norsku vybudovat důmyslný obranný val, námořní vojenskou sílu a vojenské tábory pro stovky tisíc vojáků, kteří měli zabránit případné invazi spojeneckých vojsk a stát se základnou pro další útočné operace. Jak ale upozorňuje Despina Stratigakos, řada stavebních projektů během okupace Norska byla plánována na dobu po skončení války. Takové stavby neměly sloužit k vojenským účelům, ale pro poválečné mírové období. Norsko se mělo v Hitlerových plánech stát jednou z nejdůležitějších zemí jeho nové říše. Ačkoli řada těchto projektů zůstala pouze na papíře, případně v úplných počátcích výstavby, samotné plány na jejich realizaci prozrazují řadu důležitých věcí o tom, jak si nacisté představovali svět po vítězném konci války.
Propaganda a výstavba dálnic
Nacistická propaganda se zabývala Norskem už v předválečných letech. Jak již bylo zmíněno, Norové byli považováni za rasově nadřazenější samotným Němcům. Němci tudíž varovali norskou společnost před úpadkem a kontaminací jejich vzácné krve. Hrozbu představovali zejména Židé a marxisté. Pod palbou kritiky se ocitlo v době před okupací země především hlavní město Oslo. Kritizována byla amerikanizace společnosti nebo funkcionalistická architektura jako důkaz národnostního i rasového odcizení. Funkcionalismus byl v očích Hitlera degenerativní židovsko-marxistický umělecký směr. Zkažené hlavní město bylo dáváno do kontrastu s norským venkovem, který si prý udržoval svůj nordický ráz plný dřevěných staveb s folklorními motivy. Jedinou záchranou před pomalým koncem norské společnosti mělo být sjednocení s Německem.
Jedním ze způsobů, jak propojit Německo s Norskem, bylo vybudování rozsáhlé dopravní komunikace. Celoevropská superdálnice byla ambiciózní projekt, který nacisté plánovali pro budoucí velkoněmeckou říši. Celá Evropa měla být propojená dálniční, vlakovou i letištní sítí. Zejména auta a letadla byla považována za symbol nové dynamické modernity. Bylo to něco, na čem se shodovali tehdejší kapitáni velkoprůmyslu s nacisty a fašisty. Velkým propagátorem letecké dopravy byl například od začátku dvacátých let Benito Mussolini, který se aktivně učil pilotovat. Chtěl se stát prvním státníkem, který podnikal zahraniční cesty sám letadlem. U nás bychom si mohli vzpomenout na Jana Antonína Baťu, jehož kniha Budujeme stát pro čtyřicet milionů lidí představuje plán pro Československo, v němž nechybí ani detailní a kompletně propojená dopravní síť, která zahrnovala dálnice, železniční spoje a letiště v každém kraji. Fašismus a nacismus byl pro řadu velkopodnikatelů přitažlivý v tom smyslu, že jim nabízel silnou politickou stranu, která by byla schopna rychle a energicky rozhodovat v jejich prospěch. Zatímco představitelům velkého průmyslu šlo především o pohyb zboží a materiálu, Hitler chtěl výstavbou dálnice ovládnout evropský prostor. Řízení auta mělo udělat z každého Němce kolonialistu. „Každý Němec by měl mít možnost navštívit nově dobytá území. Jen tehdy budou připraveni za ně bojovat,“ podotkl Hitler v rozhovoru s hlavním organizátorem výstavby dálnic pro německou říši Fritzem Todtem. Pro nacisty byla dálnice také důležitým symbolem, měla představit nacismus jako dynamický a moderní politický směr, který dokázal postavit Německo znovu na nohy. Hitlerova dálnice měla vést od Trondheimu přes Oslo a Halden do Švédska a Dánska a měla se napojit na německé území u Fehmarnu, ostrova blízko Lübecku. Podle představ Hitlera měla dálnice směřovat až do Klagenfurtu.
V souvislosti s výstavbou dálnice v nacistickém Německu se často zmiňuje, že Hitler tímto způsobem zachránil ekonomiku a zvýšil zaměstnanost, řada historiků tuto tezi nicméně zpochybnila. Adam Tooze v knize The Wages of Destruction: The Making and Breaking of the Nazi Economy (Mzdy zkázy. Budování a pád nacistické ekonomiky) uvádí, že výstavba dálnic měla zanedbatelný efekt na zaměstnanost, panovaly zde špatné pracovní podmínky a práce byla mizerně placená, což vedlo k častým stávkám. Jakmile se trochu zlepšila německá ekonomika, němečtí dělníci od práce na dálnici odcházeli jinam a během války je museli nahradit váleční zajatci. Od poloviny roku 1942 zde pracovaly zhruba čtyři tisíce polských Židů. Význam dálnic pro růst zaměstnanosti tak byl výhradně propagandistický. Vzhledem k přetrvávajícím mýtům je ale vidět, že tato propaganda byla velmi úspěšná. V předválečné době mělo navíc Německo jeden z nejmenších podílů aut na obyvatele v Evropě. Požadovaný efekt výstavby dálnic měl tudíž přijít až v budoucnu a zásadní roli v tom měly hrát automobilka Volkswagen a turismus.
Ovládnutí celoevropského prostoru
Obrovský prostor, dobytý nacisty ve válce, mělo posléze ovládnout německé obyvatelstvo. Na této ideji byl postavený i další megalomanský Hitlerův nápad – polární železnice mezi norskými městy Mo i Rana a Kirkenes. Více než tisíc dvě stě kilometrů dlouhá trasa měla přes fjordy, hory a tundru. Podle Hitlera mohla tato železnice vyřešit problém s transportem a zásobováním vojáků na Murmanské frontě v Sovětském svazu a zároveň sloužit jako ochrana dodávek železa a niklu ze Švédska a Finska před spojeneckými útoky na moři. Strategická hodnota tohoto plánu byla však od začátku velmi pochybná a vyžadovala velké úsilí a ohromné množství materiálu, kterého byl zoufalý nedostatek. Priorita, kterou Hitler této železnici přisuzoval, se dá pochopit pouze tehdy, vezmeme-li v potaz Hitlerovy představy o poválečné Evropě, jež shrnuje německý pojem Grossraum. Železnice měla navazovat na celoevropskou komunikační síť, díky které měli Němci konečně ovládnout celý evropský kontinent. Na tomto nacistickém snu pracovalo v Norsku za okupace v otřesných podmínkách až sto třicet tisíc válečných zajatců. Tábory pro zajatce v Norsku měly podle historičky Marianne Soleim charakter vyhlazovacích táborů. Práceschopní zajatci se udržovali při životě, aby mohli pracovat na nacistických plánech, zatímco ti nemocní a slabí byli popravováni. Hlavní lékař pro okupované území v Norsku, doktor Bauer, byl při inspekci táborů na severu země v šoku z podmínek, ve kterých tamější vězni žili. Ve své zprávě při prohlídce tábora zmiňuje, že vězni byli tak hladoví, že vyjídali odpad z košů a následně umírali na otravu z jídla. V chladných severských podmínkách se po nezateplených a přeplněných budovách táborů pohybovali polonazí a bez bot.
Nacistické rasové teorie vedly k mnoha nelidským a nebývale krutým plánům. Jedním z nich byl například i program Lebensborn. Ten započal v roce 1935 pod vedením hlavní postavy SS, Heinricha Himmlera. Byl to pokus o navýšení počtu árijských dětí a posílení rasového zdraví německého národa. Program se zaměřoval na árijské matky v Německu, kterým byla slíbena ochrana, soukromí a adoptivní domov v rodině některého ze vhodných členů SS. Do programu se však moc zájemkyň nehlásilo. Himmler pak během války přistoupil k jiné strategii. Nacisté z okupovaných zemí unášeli rasově vhodné děti do říše k převýchově. Podle historiků byl počet takto unesených dětí mezi padesáti až tři sta tisíci. Nápad založit jednu z větví Lebensborn programu v Norsku se setkal u nacistů s velmi pozitivní odezvou. Spojení německého otce a norské matky slibovalo podle jejich teorií zrození potomka s nejčistší árijskou krví. Program se v Norsku dotkl sedmi a půl tisíc žen. Po konci války byly tyto ženy norskou společností odsuzovány. Čtrnáct tisíc žen, které během okupace udržovaly s německými vojáky milostný vztah, bylo dokonce posláno do vězení. Až třem tisícům žen, které se provdaly za Němce, bylo odebráno norské občanství, byly poslány do zajateckého tábora a deportovány do Německa. Děti, které se narodily norským ženám v rámci programu Lebensborn, byly po válce znovu testovány a souzeny, tentokrát však norskými autoritami. Ornulf Odegård, přední norský lékař, který byl pověřen úkolem zhodnotit mentální stav dětí z programu Lebensborn, konstatoval, že děti jsou nejspíše „mentálně retardované“, jelikož se narodily mentálně podprůměrným ženám a Německým otcům, kteří byli také „pravděpodobně mentálně retardovaní“. Děti byly nakonec buď vráceny svým matkám, adoptovány nebo poslány do dětských domovů.
Tajné německé město u Trondheimu
To, že se Norsko mělo stát po válce důležitým místem v rámci nové velkoněmecké říše, dosvědčují i nacistické architektonické plány rekonstrukce norských měst, která byla poničena během invaze německých vojsk. Rekonstrukce byla vítanou příležitostí, jak ráz norských měst přizpůsobit nacistickým ideálům. Podle architekta Hanse Stephana a norského urbanisty Sverre Pedersena, kterým byl tento úkol svěřen, měly být nově budované stavby konstruovány v duchu komunitních ideálů – tzv. Volksgemeinschaft. Toto „společenství lidí“ mělo vytvořit nový řád, který by byl založen na rovnosti, ekonomické prosperitě a sounáležitosti. Do nové společnosti však nepatřil nikdo z těch, kteří byli považováni za cizí – rasově, politicky nebo náboženským přesvědčením. Při přemýšlení o budoucí podobě nacistických měst se Hitler nechal inspirovat v antickém Římě, kde si všiml, že v jeho centru dominovaly veřejné stavby jako chrámy, veřejné lázně, baziliky a stadiony, zatímco privátní prostory ležely na okraji. Podobně měla fungovat i nacistická architektura a urbanistické plány na rekonstrukci norských měst tohle všechno braly v potaz. Místo sakrálních staveb v centru města mělo stát sídlo nacistické strany, tzv. Parteihaus, a vedle něj velká budova určená pro společenské shromažďování a komunitní akce. Třetí dominantou města pak měla být budova Reichshausu, kde měly sídlit místní odnože vládních úřadů velkoněmecké říše. Sloužit však měla především k důsledné kontrole občanů a potírání jakékoli opoziční aktivity.
Nacisté však podle zjištění autorky publikace Hitler’s Northern Utopia plánovali také vybudování úplně nového města v Norsku, které se mělo stát jednou z dominant budoucí velkoněmecké říše. Původně nacisté projektovali výstavbu základny německého válečného námořnictva v blízkosti Trondheimu. Následně se však k tomu přidala i výstavba úplně nového německého města, které mělo být největším v Norsku. Tento úkol byl svěřen vrchnímu nacistickému architektovi Albertu Speerovi. Z dokumentů vyplývá, že Speer plánoval vybudovat město, které mělo pojmout až tři sta tisíc obyvatel. Plány na výstavbu obří námořní základny a úplně nového německého města na norském území byly tajné – nacisté se obávali potenciální reakce Norů. Jak velkou důležitost novému městu v Norsku Hitler přisuzoval, autorka knihy vyvozuje z plánů na výstavbu velké umělecké galerie zasvěcené německému umění. Nové město u Trondheimu se mělo stát, stejně jako Berlín, Hamburk, Norimberk, Mnichov a Linec, architektonickým klenotem třetí říše a jedním z tzv. Führerstädte, „vůdcových měst“. O důležitosti nového města svědčí také to, že v plánech se počítalo i s výstavbou obrovského hřbitova pro padlé vojáky a památníku. Umění a kult smrti byly v ideologii národního socialismu spojené nádoby. Padlí vojáci a nacisté byli připomínáni při uměleckých výstavách, divadelních hrách či různých oficiálních veřejných akcích. Výstavba nového Trondheimu měla být první krokem k transformaci dobytého Norska a jeho germanizaci. Ačkoli bylo do příprav na realizaci projektu investováno mnoho času, materiálu i lidské práce (zejména válečných zajatců, kteří zde po tisících umírali), Hitler byl nakonec donucen celý projekt odložit na dobu neurčitou. Důvodem byla zhoršující se válečná situace na východní frontě.
Přestože nacisté na okupovaných územích běžně využívali místní fašistické proudy a dosazovali je do místních loutkových vlád, neznamenalo to, že by jim chtěli svěřit správu nad jejich zemí. Dobytá území měla sloužit pouze Němcům, nikomu jinému. Týkalo se to i Norů, jakkoli byli v nacistické ideologii považováni za nositele nejčistší nordické krve. Norsko bylo plundrováno stejně bezohledně ve prospěch válečného snažení jako všechny ostatní okupované země. Je zde ale jedna zásadní výjimka. V rámci vojenského, ale i civilního plánování, které počítalo s Norskem coby s nacistickou dominantou na severu Evropy, byla v Norsku realizována řada staveb, vojenských obranných základen, silnic, mostů, tunelů, železničních sítí, letišť, přístavů a elektráren, které představovaly významnou část německých investic do této země. Norsko se bez nadsázky proměnilo v jedno obří staveniště. Stavební plány měst, na kterých nacisté pracovali řadu let, byly po skončení války z velké části realizovány. Ideologický charakter plánovaných staveb byl změněn tak, aby odpovídal nové poválečné demokratické společnosti. S traumatem, které si Norsko z několikaleté okupace nacistickým Německem odneslo, se však norská společnost vypořádává dodnes. Teprve před dvěma lety se například norská vláda oficiálně omluvila norským ženám, které byly po válce perzekvovány za navazování vztahů s německými vojáky během okupace. Spousta z nich se však toho už nedožila.
Autor je člen redakce Alarmu.