Události roku 2020 pod reflektorem pandemie

Jak vidí uplynulý rok redaktorky a redaktoři Alarmu?

Foto Petr Zewlakk Vrabec

Pavel Šplíchal: Selhání Andreje Babiše

I pro zaryté odpůrce premiéra Babiše musela být jeho letošní opakovaná selhání docela šokující. Na jaře s buldočí vytrvalostí tvrdil, že máme dostatek roušek. Neměli jsme. Těsně před uzavřením země na jaře tak vsadil na jistotu a jel se osobně přesvědčit, jestli je ve skladech hypermarketů dost jídla. Bylo tam – a video z této odvážné státnické mise šlo hned po přidání dramatického hudebního podkresu na facebook. V červnu se Babiš otevřel vesmíru a dozvěděl se, že „Matka Země a Otec Slunce nám vzkázali, že máme spolupracovat.“ Premiér také doporučil spoluobčanům personalizovaný horoskop a v létě nechal všechny vydovádět s tím, že už to celé – navzdory všemu, co říkají epidemiologové – dobře dopadne. Nedopadlo.

Když se na podzim říkalo, že premiér „populisticky“ nechává opatření uvolněná až do krajských voleb, vypadalo to aspoň, že má nějaký plán; že sice hazarduje s životy občanů, ale aspoň ví, co dělá. Nakonec se ukázalo, že právě tohle – tedy co dělá –, premiér ani vláda vůbec netuší. „Ti, kteří měli přijít, nepřišli,“ shrnul nakonec vládní fiasko v létě a začátkem podzimu filosoficky Babiš a pustil se do přípravy předvánočního uvolnění, ke kterému opět nebyl žádný epidemiologický důvod. Jenže Babiše spíš řídí otec Slunce, výzkumy veřejného mínění a lidé, kteří nepřicházejí. Může být Babišova covidová nekompetence v příštím roce ještě horší? Samozřejmě může. Uhrát to na bezchybného manažera, který umí vyhodnotit situaci, se už Babišovi nepodaří, ale zato může zkoušet všechno ostatní. Nadávat opozici, že její představitelé mají, na rozdíl od soucitného premiéra, z počtu mrtvých radost. Obviňovat média, že nemluví o něčem důležitějším, než je nezvládnutí pandemie ze strany vlády. Anebo snížit daně a doufat, že to dobře dopadne.

Saša Uhlová: Vzdělání před reformou

O reformě českého školství se mluví už dlouho. Nápady inspirovat se vzdělávacími systémy zemí, kde je na děti vyvíjen menší tlak, a zároveň dosahují mnohem lepších výsledků, jsou vždy odmítnuty s poukazem na to, že u nás by to nešlo. A tak pokračujeme ve starých kolejích, svázáni předimenzovanými osnovami, které vedou například k tomu, že se při výuce dějepisu žáci a studenti málokdy dostanou až do současnosti. Zato se toho hodně učí o dobách málo minulých. Výsledek ovšem je, že si děti z nabiflovaných dat jen málo věcí zapamatují. Ruku v ruce se špatně nastavenými vzdělávacími plány jde extrémně málo peněz do toho nejdůležitějšího, co máme, tedy do budoucnosti a vzdělání našich dětí. Platy učitelů sice v posledních letech stouply, ale stále nejsou důstojné, platy asistentů pedagoga jsou pak vyloženě směšné. Tuto práci tak vykonávají buď lidé jinak zajištění, nebo ti, kteří jinou práci neseženou. Stát školám poskytuje zejména přísnou kontrolu, aby snad neplýtvaly zbytečně skromnými prostředky, a nechává velmi málo autonomie ředitelům, kteří však z definice nejlépe vědí, jak peníze ve své škole nejlépe používat.

Uzavření škol ukázalo, že řada žáků nemá přístup k internetu nebo potřebné vybavení, ale i to, jak málo se stát stará o komfort a další vzdělávání učitelů. Nedostatek metodického vedení a zbytečné nároky na objem učiva se naplno projevily právě v dobách distanční výuky. Nová situace tak zvýraznila rozdíly mezi jednotlivými školami a žáky. Do těžko řešitelných situací se dostali také učitelé, kteří jsou zároveň rodiči malých dětí a jen těžko mohli skloubit výuku žáků a svých dětí. Ukázalo se také, jak moc český vzdělávací systém i v normálních dobách počítá s tím, že rodina zastane část práce, kterou by měla dělat škola. To znevýhodňuje zejména děti, jejichž rodiče jsou buď funkčně negramotní, nebo nemají kvůli práci na pomoc dětem energii a čas.

Na druhou stranu se některé děti, které žijí v sociálním vyloučení a občanské organizace jim zajistily přístup k internetu, mohly lépe rozvíjet, protože jim věnovali čas dobrovolníci přes distanční doučování. Tyto děti udělaly najednou velké pokroky. To samo o sobě ukazuje, o kolik talentů zbytečně přicházíme, protože se zatvrzele bráníme uznat, že jinde to se vzděláváním mají nastaveno lépe.

Apolena Rychlíková: Zkouška chatrného zdravotnictví

O tom, jak špatné pracovní a mzdové podmínky panují v českém zdravotnictví – především mezi sestrami a sanitáři – se už nějakou dobu mluví. Ale teprve nástup pandemie koronaviru dokázal naplno osvětlit, na čem dnes náš zdravotní systém skutečně stojí: na masivním vykořisťování těch, kteří v něm pracují. Fakt, že se české zdravotnictví, decentralizované, podfinancované a s nedostatkem personálu, dokázalo vypořádat s neschopností vlády chránit lidi před nákazou, je svým způsobem obdivuhodné. Bylo by ale bláhové na toto vražedné tempo dál spoléhat. Je totiž absolutně neudržitelné.

Zdravotnický personál tu není od toho, aby pravidelně překračoval limity možného. Naopak, měl by dostat lepší prostor a větší platové ocenění – za potlesk se totiž zdravotní sestry nenají a nezaplatí z něj nájem. Není možné, aby tu i nadále panovaly tak velké rozdíly mezi mzdami a platy v soukromých, akciových nemocnicích a nemocnicích fakultních, které spadají přímo pod ministerstvo zdravotnictví. Není možné, aby se veškerá organizace péče soustředila kolem nerovných úhradových vyhlášek, není možné, aby se některá místa v Česku potýkala s nekvalitní a nedostatečnou péčí a další dokonce neměla péči žádnou. Není možné, aby práce, která je zásadní nejen z hlediska kvality každodenního života, ale také z hlediska bezpečnosti, stála i nadále takto na okraji. Zdravotnictví tak, jak ho vytyčilo pojetí moderní evropské demokracie, má být totiž dostupné a kvalitní pro všechny stejně. Jenže to dnes bohužel neplatí. Tratí na tom jak ti, kteří tolik potřebnou a klíčovou práci ve zdravotnictví vykonávají, tak ti, kdo ji přijímají. Bylo by skvělé, kdyby aspoň tohle koronavirus změnil – samozřejmost, se kterou vládní třídy k vykonávání péče přistupují, tomu ale nenapovídá. Možná je na čase, aby svou budoucnost vzali zdravotníci do vlastních rukou a ukázali, že umí bojovat nejen o životy druhých, ale i o svou důstojnost.

Saša Uhlová: Selhávající péče o seniory

Podobně jako se ukázaly problémy zdravotnictví, mohli jsme nahlédnout během roku 2020 do dalšího odvětví, které funguje jen díky vykořisťování personálu. Je jím péče a sociální služby. V evropské perspektivě se ukázalo, že péče je často postavená na práci žen z jiných, méně bohatých  zemí, a vlády tak musely dělat pro tyto ženy výjimky, aby se jim systém péče nezhroutil. V České republice pak vznikly v červenci odbory v reakci na dlouhodobě bezútěšné podmínky zaměstnanců a zaměstnankyň v mnoha sociálních službách, které se často ještě v průběhu pandemie koronaviru zhoršily. Vláda na tradičně podfinancovaný sektor opakovaně zapomněla, přestože bylo od začátku pandemie zřejmé, že senioři patří k ohrožené skupině. Na jaře se v některých domovech pro seniory kvůli nedostupným testům a nedostatku ochranných pomůcek zavřel personál se svými klienty vždy na čtrnáct dní, aby se předešlo nákaze. Na podzim pak ochranné pomůcky i dostupné testy stále chyběly, takže se nákaza domovy seniorů šířila. Jediné opatření, které vláda dělala, byl zákaz návštěv. Výsledkem tak bylo, že mnozí senioři dožili svůj život v sociální izolaci bez rodiny a přátel a nakonec se stejně nakazili.

V současnosti žije v Česku přes milion a tři čtvrtě osob starších 65 let. Podle prognóz Českého statistického úřadu by měli v roce 2030 tvořit 22,8 procenta populace, v roce 2050 pak 31,3 procenta. To představuje přibližně tři miliony osob. Stárnoucí populace a potřeba zajistit lidi ve stáří je vzhledem k absenci státní koncepce také příležitostí pro nejrůznější podnikavce, kteří se neštítí vydělávat na základních potřebách lidí. V České republice tak vznikají různé pobytové služby, které formálně nabízejí ubytování, ale ve skutečnosti se jedná o neregistrované sociální služby. V těchto zařízeních jsou často nedůstojné podmínky jak pro klienty, tak pro personál. Problém stárnoucí populace a špatně placené péče je celoevropský. Pokud jako společnost zásadně nepřehodnotíme vztah k péči jako takové, doplatíme na to všichni, kdo se toho dožijeme. Hlavní důvod, proč je tento sektor tak podfinancovaný, tkví zřejmě v tom, že péče je často neplacená, ženská, a tím pádem málo prestižní práce.

Táňa Zabloudilová: Drahé bydlení jako překážka lepšímu životu

I v roce 2020 zůstala špatná dostupnost bydlení jedním z faktorů, které prohlubují nerovnost v České republice a znesnadňují možnost dosáhnout na lepší životní standard lidem v chudobě i mladým, kteří se chtějí osamostatnit. Středotřídní rodiny v nájmu přicházejí o možnost si střádat, protože za nájem dlouhodobě vydávají přes 30% příjmu, v Praze je to dokonce 43%. I tyto domácnosti mohou v případě dlouhodobějšího výpadku příjmů spadnout do chudoby. Když v březnu tohoto roku onemocněli první Češi koronavirem, epidemie a lockdown zviditelnily řadu dlouhodobě neřešených problémů. Stále neexistující zákon o sociálním bydlení, který by ochránil ty nejzranitelnější, a příliš vysoké nájmy k nim bezpochyby patří. Odborníci už v létě varovali, že úlevy v oblasti bydleni byly nedostatečné a v důsledku koronavirem způsobené ekonomické krize se mohou na ulici ocitnout tisíce lidí. Skutečný rozsah dopadů krize budeme v následujících měsících zjišťovat v době volební kampaně. Českým nájemníkům, kterých je v zemi 22%, a v hlavním městě přes 30%, pandemie nijak neulehčila. Nájmy velmi lehce klesly jen v Praze kvůli poklesu turistů využívajících běžně Airbnb, v některých jiných velkých městech ale dál stoupají. Realitní trh je i nadále v dobré kondici, developeři pokračovali ve výstavbě a nižších zisků se bát nemusejí, Češi sice zchudnou, prodávat byty na investice je však díky procesu financializace bydleni čím dál snazší, bez okolků to přiznávají velcí hráči typu Luďka Sekyry, který v Praze začal stavět novou luxusní čtvrť Smíchov City.

Sebevědomí neztrácejí ani velké firmy skupující celá portfolia bytů, které ve velkém pronajímají. Největší zdejší majitel bytů, švédská společnost Heimstaden nakoupila během podzimu několik tisíc bytu v Berlíně, investovala ve Varšavě a velké plány má i v České republice. Dá se předpokládat, že společnost bude po stovkách skupovat byty v nových developerských projektech, především v Praze, Brně nebo Hradci Králové. Nová výstavba tak cenu bydleni nijak nesníží, přesto v Česku heslo „musíme především stavět” politické strany stále používají. V Praze, kde je bydlení problémem číslo jedna, se v tomto roce podařilo pokračovat ve velké inventuře městských bytů, které jsou nyní dostupnější pro potřebné. Jejich číslo je ovšem příliš nízké, aby bytovou krizi v hlavním městě pomáhalo mírnit. Založení městského developera je sice správným krokem, moment kdy bude instituce schopná do bytové politiky výrazněji promlouvat, je však zatím v nedohlednu. Program družstevního bydlení slibovaný Spojenými silami pro Prahu je zatím pouze předmětem hádek s koaličními partnery.

Přesto, že je v Česku krize bydleni stále citelnějším problémem, mnohá média dál pokračují v narativu o tom, že se zdejší obyvatelé nikdy neměli lépe, například jednostranným zpravodajstvím. Můžeme si tak přečíst, že navzdory rostoucí ceně nemovitostí i pozemků Češi rádi nakupují vlastní bydlení nebo chaty a letos jim to usnadnilo zrušení daně z nabytí nemovitosti, které vláda odsouhlasila v září. Podobné mediální výstupy však nejsou doplněné o popis reality všech těch, kteří na nákup vlastního majetku nemají. Úspěšnější části společnosti tak často kompletně chybí povědomí o těch, kteří žijí na ulici, v nevyhovujících podmínkách, cestují z ubytovny na ubytovnu, popřípadě dávají za nájem příliš velkou část své mzdy. Na to, že mediální výstupy o realitním trhu často citují jen vyjádření bank a developerů, letos upozornila platforma Paměť města. Zatímco média tu a tam svůj přístup poupravila, reakce politických stran na rozsah krize bydleni zatím adekvátní nejsou.

Jan Bělíček: Propaganda českých elit

Už asi šest, sedm let neustále posloucháme o fake news, ruské propagandě, dezinformačních webech a vlivu toho všeho na veřejné mínění nejen v západní Evropě. Pandemie koronaviru ukázala, jak strašně je tohle téma ošemetné. V západní Evropě se zformovala hnutí popírající drastická zdravotní a bezpečnostní rizika, která přináší koronavirová pandemie. Časem se k tomu všemu přidružil i boj proti očkování. Tito lidé vidí ve vakcíně proti koronaviru nástroj manipulace populace ze strany globální elity. Všemu prý šéfuje Bill Gates. Ale abych nebyl jenom jízlivý, u některých za to může především nedůvěra k lékařům a farmaceutickému průmyslu. A vzhledem k tomu, jak dovedou být někteří lékaři arogantní, cyničtí a přezíraví, tomu i docela rozumím, i když to podle mě v tomto případě není vůbec na místě. V západní Evropě se zkrátka těchto témat chytila hlavně krajní pravice, konzervativní politické síly a různí blouznivci.

Jenomže v Česku nebylo obskurních webů, ruských trollů ani demagogických politiků potřeba. Všechno za ně zvládli hlasití zástupci českých lékařů, vědců a některých médií, pro něž byla bombastičnost provokativních názorů a honba za čteností víc než jakákoli společenská odpovědnost. Už od března jsou tu s námi Soňa Peková, Roman Šmucler nebo onkolog a senátor Jan Žaloudík. Z médií byl v popírání závažnosti pandemie asi nejzarputilejší časopis Reflex, který se čím dál více utápí ve svém alt-right blouznění. Ale několik přešlapů udělala i takzvaně kvalitnější média. Důkazem, že se jednalo o opravdu rozšířený postoj i mezi vlivnými lidmi z českého zdravotnictví, může být i to, jak nepřipravený byl zdravotnický systém na druhou vlnu. Dokonce i ředitel Fakultní nemocnice v Motole závažnost situace zlehčoval. A i v některých krajských nemocnicích se údajně šířil názor, že není potřeba dělat nějaká speciální opatření, protože se covid-19 proměnil v běžné respirační onemocnění.

Ani řada odborníků nečekala podzimní silný nástup viru, přestože ten nikam nezmizel, nezměnil svoje chování a stačilo se na to jen připravit. K tomu nicméně nedošlo a koronavirus začal na podzim opět zabíjet. A jak se ukázalo, tak mnohem masivněji než na jaře, kdy jsme situaci vlastně skvěle zvládli. Není mi moc jasné, proč musí Česko neustále z extrému do extrému. Teď máme skoro dvanáct tisíc mrtvých. Nákaza je navíc zase v plné síle a nemoc bude hodně zabíjet minimálně také v lednu a v únoru. Těžko říct, proč zrovna Česko koronakrizi tak strašně zpackalo, ale selhání mediálně vlivných elit v tom určitě hrálo velkou roli.

Matěj Schneider: Covid vs. Trump

Jednoznačně největší vliv měla v zahraničí pandemie koronaviru na americké prezidentské volby. Ve Washingtonu se říká, že když se prezident uchází o znovuzvolení, lze na volby většinou nahlížet jako na jakési referendum o ekonomické situaci. Když se na začátku roku rozjížděly demokratické primárky, nedávala proto budoucímu demokratickému kandidátovi celá řada komentátorů příliš jasné šance. Veškerý humbuk okolo  Donalda Trumpa – od samotného zvolení až po pokus o odvolání před rokem – jsou totiž jedna věc, ale makroekonomické ukazatele byly pro Trumpa příznivé. Všechno se ale změnilo s nástupem koronaviru. Najednou se Spojené státy musely vypořádávat s desítkami milionů nezaměstnaných a Trump mezitím z Bílého domu pořádal absurdní každodenní tiskové konference, které byly spíš volným proudem vědomí než ujištěním Američanů, že je všechno pod kontrolou.

Nebál bych se říct, že pandemie zdůraznila takřka všechny Trumpovy negativní aspekty. Všechno završil v měsíci před prezidentskými volbami, kdy naprosto nepochopitelně zastavil vyjednávání o další vlně ekonomické podpory v souvislosti s koronavirem. Mediální pozornost si sice vysloužil především moment, kdy se Trump sám virem nakazil, ale právě konec vyjednávání byl pravděpodobně nejvýraznějším zvratem, který Trumpa připravil o vítězství (byť vypichovat jediný moment je vždycky trochu ošidné). Spojené státy se teď chystá převzít Joe Biden, který se už teď zapsal do historie jako kandidát, který pro svoje zvolení prezidentem musel udělat absolutně nejméně – stačilo mu nebýt Trump. Právě pandemie umožnila Bidenovi jen sledovat zpovzdálí, jak Trump postupně sám páchá politickou sebevraždu. Jestli má Biden skutečně na to vyvést Spojené státy z komplikované situace, se teprve ukáže. Zatím ještě nebyl ani inaugurován, a očekávání už se snižují…

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies