Foto Petr Zewlakk Vrabec
Když v letech 2015 a 2016 v Česku vrcholily ozvuky takzvané migrační krize, islám se stal na několik měsíců tématem číslo jedna, před nímž nešlo nikam uniknout. V televizi nebo na internetu, ve veřejnoprávních médiích či v bulváru, v kavárně či v hospodě, nikde netrvalo příliš dlouho, než se nějaká ta „islámská agenda“ objevila. Netřeba přitom dodávat, že se často jednalo o témata, u nichž byla spojitost s islámem problematická či přímo mizivá (vzpomeňme namátkou třeba mimořádně medializované silvestrovské sexuální útoky ve Frankfurtu nad Mohanem). To ovšem vadilo jen pramálo, a tak se islám a muslimové postupně proměnili v jakési pomyslné „odrazové můstky“ k mnohem širším úvahám, věčným přemítáním o povaze „našich hodnot“ počínaje a spory kolem svobody projevu zdaleka nekonče.
O pět let později už masový zájem o islám dávno vyprchal a téma odporu proti islamizaci, které kdysi dokázalo plnit náměstí nebo alespoň početné facebookové platformy, dnes živoří na pokraji zájmu. To se však nepřihodilo proto, že by se snad Češi od někdejšího výrazného vzepětí islamofobních nálad a rétoriky nějak distancovali, nýbrž proto, že se zde protimuslimský sentiment rozšířil natolik, až se stal jakýmsi standardem, kterým už žádný politik nebo aktivista jen tak snadno neohromí.
Zatímco o různých ideových aspektech zdejších „bojů o islám“ byly popsány tisíce stránek, minima pozornosti se dočkala jejich vizuální tvář. A právě toto prázdné místo vhodně zaplnila pozoruhodná publikace kurátorky Národního muzea v Praze Jitky Gelnarové Útěk, nebo invaze? Migrační krize na politických transparentech, která toho prozrazuje mnohem více o nás nežli o islámu a muslimech.
Ti druzí za nepřekročitelnou propastí
Kniha je pozoruhodná jak svým textem, tak fotografiemi, bez nichž by byla nemyslitelná. Pokud bychom chtěli shrnout množství fotek, doprovodných komentářů i obecnějšího úvodního exposé do jednoho jediného bodu, byla by jím jinakost. Nepřekročitelná propast mezi tím, co chápeme jako „my“ a „oni“, totiž prochází jako leitmotiv všemi třemi částmi knihy, nazvanými Spor o události, Spor o identitu a Spor o hodnoty. Proto lze publikaci číst nejen jako konkrétní svědectví o konkrétních událostech, které kdysi, ne tak dávno, poutaly mimořádnou mediální pozornost, ale v obecnějším smyslu i jako vybrané kapitoly z „orientalismu v praxi“.
Muslimové v českém kontextu sehráli roli lakmusového papírku, který s děsivou přesvědčivostí ukázal, co všechno je u nás možné, kam až se dá zajít a co vše zdejší veřejná debata snese – a snese toho opravdu hodně.
Dlužno dodat, že vedle oblastí, kde vnímavý pozorovatel může stopy orientalismu očekávat jaksi podvědomě a zpravidla je tam také nachází (krásná literatura či film), existují i sféry, které by jej v této souvislosti napadly jen stěží – a přesto sem také patří. A jedno z nejbizarnějších zákoutí představují politické transparenty, přesněji řečeno tvůrčí snahy o jisté grafické zkratky související s „migrační krizí“, jejíž praktické dopady se v českém kontextu (na rozdíl od většiny zemí západní Evropy) omezily na bouřlivé polemiky. Zatímco skuteční migranti se nám tedy až na skromné výjimky vyhnuli, co se České republice rozhodně nevyhnulo, bylo vzedmutí emocí vedoucí k bezprecedentní polarizaci společnosti, neboť Češi se v přístupu k migrantům skutečně rozdělili, přičemž dva diametrálně odlišné úhly pohledu vyjadřuje sám název publikace: Útěk, nebo invaze?
Bohatá středověká symbolika
Nejproduktivnější stereotypy, které čeští odpůrci islámu využívali, v sobě často propojovaly klasická orientalistická schémata („my“ versus „oni“, přičemž „oni“ představují protiklady na všech frontách) s různými středověkými rekvizitami, jimž moderní slovník i grafika internetového věku dodaly zdánlivě novou dynamiku. Právě odkazy na středověk chtěli odpůrci islámu dodat na pádnosti vlastním argumentům, že muslimové dnes (tak jako kdysi ve středověku) rozumějí jen a pouze síle – a že snaha o dialog tak není jen ztrátou času, ale je skrznaskrz kontraproduktivní.
Proti apelům na solidaritu, snahu o porozumění či soucit s uprchlíky stavěli islamofobové hesla o vyhánění vetřelců či boji s útočníky, kde rytířský štít, meč, husitský prapor s kalichem či templářská vlajka měly evokovat bájné časy, kdy se proti nepřátelům nepostupovalo cestou „appeasementu“ (i tento výraz evokující smutné události v předvečer druhé světové války se dočkal v nedávných debatách o islámu svého comebacku). Časy, kdy se proti nepřátelům bojovalo silou a kdy místo všemožného relativizování, jak odpůrci islámu rovněž často připomínali, zněla jasná řeč principů a zbraní.
Paralely s minulostí se zdály být tak zřejmé: „Zatočili jsme s Hitlerem, zatočíme i s Turkem“, hlásal transparent na jedné z mnoha protiimigračních demonstrací v Praze. Islám na transparentech reprezentovaly mj. mešity (zpravidla přeškrtnuté), zahalené ženy (čím zahalenější, tím údajně typičtější) a velbloudi (mající patrně za úkol ukázat „orientální charakter“ tohoto náboženství a „zaostalost“ muslimů).
Střet „našich“ a „jejich“ hodnot se nejčastěji odrážel v přístupu k ženám, ke vzdělání či obecně k racionalitě, ale především ke svobodě – právě tady by měly být, alespoň v řeči politických transparentů, nejjasněji narýsované hranice mezi „námi“ a „jimi.“ Nápisy na transparentech dokázaly takovou dichotomii servírovat v krystalicky čisté podobě. Extrémy byly brány jako norma („Nesekáme hlavy ruce, žijeme v České republice“), muslimky jako nesvéprávné utlačované bytosti („Jak se máš? Musím se zeptat manžela“), islám jako tikající nebezpečí („Islám v Evropě je časovaná bomba“), proti kterému musí protestovat nejen každý vlastenec, tedy každý soudný člověk, ale i pes („Islám nechci, zabíjejí černé psy“).
Islám jako protipól českých pozitiv
Standardní orientalistické rekvizity, jen tu a tam v poněkud pokleslejší a hrubší formě, nám tak výmluvně připomínaly, že zatímco „my“ tíhneme k demokracii, „oni“ k despocii, zatímco „my“ vyznáváme svobodu, „oni“ zase podřízení se tmářskému náboženství, zatímco „my“ si žen vážíme, „oni“ je utlačují a terorizují, zatímco u „nás“ se daří racionalitě, tam „u nich“ naopak kvete fanatismus a fatalismus. A tak bychom mohli dlouze pokračovat, aniž bychom se dobrali konce. Společným jmenovatelem všech těchto argumentů přitom je islám chápaný nikoliv jako „běžné“ náboženství, nýbrž jako jakýsi absolutní determinant veškerého lidského chování a jednání, přičemž muslimové jsou vnímáni nikoliv jako svobodné lidské bytosti, ale spíše jakési „stroje na islám“.
Takový zcestný pohled, spatřující v islámu spíše než náboženství něco jako virus či software, se pak projevoval i v argumentaci (myšlené nikoliv parodicky, nýbrž smrtelně vážně) o „nakažlivosti islámu“, která byla svého času na českém internetu docela populární, nebo v obhroublé rýmovánce o muslimovi, který „má v mozku z Koránu kostku“. Ostatně ani tento bod nemohly transparenty opomenout: „Muslimové v Sýrii trpí, protože místo mozku používají Korán. Nechceme trpět jednou s nimi!“ nebo „Žádné imigranty s Koránem místo mozku!“
Všichni čeští poturčenci
Nepřáteli však nebyli pouze muslimové, ale rovněž – a někdy ještě více – ti, kteří je podporovali, ať již skutečně či jen domněle. Škála takových „vlastizrádců“ či „kolaborantů“, nebo kulantněji řečeno „islamofilů“, byla velice pestrá. Vedle široké a jen obtížně vymezitelné kategorie, pro kterou se vžil novotvar „sluníčkáři“, zpopularizovaný tehdejším redaktorem časopisu Reflex J. X. Doležalem, který tehdy vydatně přitápěl pod islamofobním kotlem, tvořili skupinu nepřátel lidé z různých odvětví. Vedle neziskových organizací pracujících s migranty to byli novináři a publicisté, kteří nestačili (či snad dokonce nechtěli) odhalit „pravou tvář islámu“, odborníci různých společenskovědních či humanitních specializací, kteří – v očích svých odpůrců – věčně něco marginalizovali a relativizovali (a místo aby si kladli otázku, proč má muslim místo mozku Korán, se přitom pitvali v různých historických a jiných souvislostech), a jejichž přístup k islámu tak nebyl dostatečně uvědomělý. V neposlední řadě tu byla i malá, až nepatrná, část zdejších politiků, kteří z různých důvodů nepřijali étos všelidového protiislámského odporu za svůj.
Jak píše autorka, „na konstrukci ‚nás‘ jako ohroženého českého národa a ohrožené evropské civilizace se podílí jako ,ten druhý‘ zejména islám (na demonstracích reprezentovaný symbolem přeškrtnuté mešity). Ten na demonstracích proti migraci nabývá podoby expanzivní politické ideologie, útočící civilizace (Turka), barbarství (‚sekají hlavy a ruce‘). Do Evropy míří prostřednictvím ‚muslimů‘ (‚Alláhových otroků‘). Na konstrukci utlačovaného češství se pak podílí zejména Evropská unie jako ‚ten druhý‘, ‚nad námi‘ (‚choré mozky z Bruselu‘, ‚ředitelé zeměkoule‘), jako další z řady našich utlačovatelů, nový ‚protektor‘, nový ‚Sovětský svaz‘, nová ‚totalita‘, proti které se ‚my‘ musíme vzbouřit. (…) Součástí ‚toho druhého‘ je také imaginární ‚druhá strana‘ sporu…“
Orientalismus po česku
Na těchto polemikách se naplno projevila celá řada rysů, které se postupně rozšířily i do jiných sfér, od eroze autorit po spory kolem fake news. Islám a muslimové tak v českém kontextu vlastně sehráli roli onoho pomyslného lakmusového papírku, který s děsivou přesvědčivostí ukázal, co všechno je u nás možné, kam až se dá zajít a co vše zdejší veřejná debata snese – a snese toho opravdu hodně. Česká média v této situaci z velké části neobstála, vypjaté emoce nepomáhala uklidnit, často je naopak spíše rozdmýchávala, byť na omluvu jim může posloužit skutečnost, že byla náhle postavena před nelehkou výzvu, jak informovat o „islámské agendě“, čili o tématu, s nímž dosud neměla žádné nebo jen mizivé zkušenosti. A to všechno v situaci, kdy se převažující poptávka po určitém typu „zpravodajství o muslimech“, jež lidi utvrdí v tom, co už stejně vědí, citelně rozcházela s pohledy odborníků, kteří – jak se mohlo v té době zdát – stejně jen „kazí hru“, tudíž jejich názor málokoho zajímal.
Přestože publikace Útěk, nebo invaze? vyšla již v roce 2018, zaslouží si reklamu i dnes, a to tím spíš, že se prakticky nedostala do knižní distribuce a pořídit si ji bylo a je možné pouze u vydavatele, tedy v Národním muzeu v Praze. Proto také mohla snadno uniknout pozornosti těch, které téma českých polemik o islámu zajímá – což se málem stalo i autorovi těchto řádek. Můžeme si ji číst a prohlížet jako konkrétní ohlédnutí za bouřlivými spory, které svého času tolik hýbaly naší společností. Stejně dobře nám ovšem může posloužit i jako jistý průvodce k nadčasovější exkurzi po nečekaných odrazech a souvislostech orientalismu po česku.
Autor je orientalista.