Foto StartupStockPhotos, pixabay.com
„To jsem ráda, že mi voláš, já jsem to sledovala v televizi a celej den jsem přemýšlela, jak to udělám,“ řekla mi babička s úlevou, když jsem jí nabídla pomoc s registrací na očkování. „Já bych to sama přes telefon určitě nezvládla,“ dodala. Potvrdila mi pro jistotu ještě jednou všechny informace – číslo pojištěnce, adresu, datum narození. Ještě v pátek ráno mi vystresovaná babička volala, že špatně uvedla stimulátor – správně je to kardiostimulátor.
Stát seniory zbytečně stresuje. Způsob, kterým se měli do systému hlásit, jako by zcela ignoroval skutečnost, že mnoho starších lidí žije osaměle a nemají ani příbuzné nebo sousedy, kteří by jim pomohli.
Kolem osmé si k tomu sedám a chystám se zaregistrovat k vakcinaci své tři prarodiče. Zadám číslo a měl by mi přijít pin. Jenže nepřišel. Zkusím to ještě z druhého čísla, jestli něco nedělám špatně. Zase nic. Teď z toho začínám být nervózní i já. Jak vystresovaný by z toho asi byl senior? Celostátní linka, kde se mohou lidé poradit, je samozřejmě obsazená. Po půl hodině mi přijde pin. Jenže když ho zkouším zadat do systému, už nefunguje. Po desáté hodině začal systém hlásit, že kapacity dvou tisíc míst k očkování jsou vyčerpané. Zkusit to máme zase za nějaký čas.
Tak bohužel vypadají nejen mé zkušenosti, ale zřejmě i zkušenosti většiny lidí s registračním systémem k vakcinaci. Stát sice eviduje o všech obyvatelích množství údajů od věku přes pohlaví až po všechny léky, které berou, přesto když je třeba naočkovat lidi nad osmdesát let, musí se sami zaregistrovat přes počítač. Mnozí z nich špatně vidí, nebo jsou pro ně počítač a chytrý telefon, jak říká moje dvaadevadesátiletá babička, „španělskou vesnicí“.
Navíc namísto toho, aby stát zanalyzoval údaje o svých nejstarších obyvatel a sestavil pořadník podle toho, kdo z nich je nejvíce ohrožený, má celá věc atmosféru soutěže, kdy mají lidé pocit, že se musí zaregistrovat co nejdříve, nebo na ně vakcína v nejbližším volném termínu nezbyde. Z mých zkušeností se to atmosférou nejvíce podobalo zapisování předmětů v univerzitním systému, kdy seděli všichni před desátou hodinou u počítače připraveni zapsat se na povinné předměty s omezenou kapacitou, načež v 10:00 zapisování začalo a 10:02 celý systém spadl.
Stát takto seniory, kteří jsou jednou z nejohroženějších skupin, dále zbytečně stresuje. Způsob, kterým se měli do systému hlásit, jako by zcela ignoroval skutečnost, že mnoho starších lidí žije osaměle a nemají ani příbuzné nebo sousedy, kteří by jim pomohli. Včera mi Michaela Stachová, ředitelka organizace nadace Krása pomoci, která v Praze pracuje s šesti sty osamělými seniory, řekla, že minimálně polovina z nich registraci nezvládne a budou se jim proto snažit pomoci. Pomáhat bude také například organizace Život 90 a některé městské části. Přesto se jistě mnoho seniorů o možnostech pomoci ani nedozví a zůstanou bezradní.
Autorka je vnučka.