Foto Lukáš Vrána, Wikimedia Commons (CC BY-SA 4.0)
„Pokládám za racionální a taktické, aby ve Sněmovně byli poslanci, kteří budou vystupovat v kampani,“ začal svou promluvu na tiskové konferenci někdejší předseda TOP 09, bývalý ministr financí a jeden z nejkontroverznějších politiků posledních tří dekád, Miroslav Kalousek. Ačkoli odchází v době, kdy Českem zmítá nezvládnutá pandemie koronaviru, vzbudila jeho náhlá rezignace vlnu emocí. Liberální komentátoři, kteří na Kalouskovi obdivovali zejména jeho smysl pro humor a bodré vyjadřování, se předháněli v dojemných historkách ze setkání s „mistrem“. O Kalouskovu politiku jako by v nich ani nešlo, všechno přemazal étos zábavného střelce, který si ze svých politických oponentů umí udělat legraci. Jenže velká část společnosti, především ti, kteří se během Topolánkovy a Nečasovy vlády potýkali s dopady Kalouskovy politiky, mu dodnes nemůže přijít na jméno. Kalousek se tím zařadil k nejnenáviděnějším i nejmilovanějším postavám české politiky – v čemž si nezadá ani s Václavem Klausem, ani s Milošem Zemanem.
Finanční krize jako zástěrka pro asociální politiku
Éra Miroslava Kalouska byla érou ideologickou. V době, kdy světová finanční krize byla v plném rozpuku a hrozilo, že hroutící se finanční systém s sebou stáhne ke dnu celé národní ekonomiky, rozpoutala se v české kotlině válka proti levici a všem jejím voličům, starším generacím zvláště. Výsledkem tohoto tažení proti paroubkovské hrozbě „KSČSSD“ a návratu před sametové pořádky se stala antikorupční koalice ODS, Věcí veřejných a (de facto) Kalouskovy strany TOP 09, kterou musel ze Strakovy akademie vyprovodit až zásah protikorupční policie.
Kalouskova politika vždy usilovala o ideologický trik – povýšení docela nízkého lidského sobectví na bezmála vědecky podloženou nutnost vykašlat se na solidaritu.
Oproti Andreji Babišovi byl Miroslav Kalousek skutečně ideologickým politikem staré školy, jehož pravicový konzervatismus nebyl jen marketingovou vějičkou pro dobře situované obyvatele Prahy, ale také bytostným přesvědčením a osobní identitou. Technologie moci a korupční machinace tu nebyly jen prostředky primitivního osobního obohacení, jako je tomu u současného premiéra. Takové dřevní priority byly Miroslavu Kalouskovi vlastně docela cizí – spíše chtěl mít (a také měl) jistou úroveň, jak se na prominentního konzervativního občana sluší a patří.
Jeho TOP 09 vždy měla být statusovou volbou pro „lepší“ vrstvy a Kalousek neváhal tuto nadřazenost dávat najevo. Činil tak nejen proto, že to byl jeho charakterový rys, ale také aby dal najevo, že TOP 09 – jak už název napovídá – tady není pro každého, ale jen pro ty z nás, kteří na to mají kapitál, a to jak ekonomický, tak i kulturní a sociální. Jeho povýšená politika ale nakonec narazila na své limity, protože Češi si – poněkud překvapivě – nenechali líbit úplně všechno.
Krátce po volbách v roce 2010 se zformoval ProAlt, iniciativa pro kritiku reforem a na podporu alternativ, která v sobě spojovala různé levicové názorové proudy, prorazila nejen v centrech, ale i v regionech. „Mluví o ‚vládě rozpočtové odpovědnosti‘. Nastolují však vládu neodpovědnosti vůči společnosti i přírodě. Je proto třeba, abychom se ke své odpovědnosti přihlásili my, občané a občanky. Chceme jasně vyjádřit nesouhlas, přispět k zastavení vládních návrhů, povzbudit aktivitu veřejnosti a zahájit diskusi o alternativách. Chceme ukázat, že společnost se z ekonomických rovnic a politických strategií škrtnout nedá,“ hlásal ProAlt a odvolával se k zelené, demokratické a sociální politice.
Během následujících dvou let nastalo období nebývalého společenského vzedmutí. Všechny protesty se mainstreamová média tehdy pokoušela rámovat jako „vzpouru neúspěšných“, „povstání Putinovy páté kolony“ nebo projevy „frustrovaných lidí, kteří závidí“. Když se část řidičů rozhodla v roce 2012 vstoupit do stávky, napsal dnešní šéfkomentátor Lidových novin Petr Kamberský, že „stávkovat je nemravné“. „Máte se o sebe postarat sami, a ne se spoléhat na stát!“ kázali pravicoví komentátoři z Prahy do zbytku republiky. I když se to liberální části Česka nelíbilo, protesty proti škrtům byly masivní a nejenže byly důležité pro společnost jako celek, ale také formativně působily na řadu lidí z nejmladší generace.
Jak z nás Miroslav Kalousek udělal mladé levičáky
Hláška „Kalousek nemůže za vaše posrané životy“ fungovala jeden čas jako univerzální výsměch všem, kteří politice bývalého ministra financí nemohli přijít na chuť. Byla výrazem přezíravosti těch, na které kroky Topolánkovy a Nečasovy vlády nedopadaly, a kteří se tak s „knížetem“ na klopě mohli cítit společensky na výši. Volit „topku“ mělo být svého času cool a patřilo to k dobrému stylu liberálů i tradičně „antilevicové“ mládeže. Někteří z této mladické nerozvážnosti vyrostli, jiní tomu věří dodnes. Každopádně ještě předtím, než Česko zachvátila vlna xenofobního rasismu – tedy etnického pohrdání lidmi s jinou kulturou – zaplavila Česko vlna klasismu, pohrdání lidmi z nižších společenských vrstev a odlišnou politickou kulturou, které se nakonec promítlo do politiky škrtů.
Když nakonec mělo dojít i na škrty v už tak dost podfinancovaném školství, vedlo to k nebývalé vlně odporu především akademického prostředí. Josef Dobeš, tehdejší ministr za Věci veřejné, navrhoval částečnou privatizaci školství – jednak zavedením školného, jednak reformou akademické autonomie, do níž měl napříště mluvit soukromý sektor se zástupci v dozorčích radách univerzit. Na konci roku 2011 tak vedle ProAltu vyrostlo další protestní hnutí s názvem Za svobodné vysoké školy, složené převážně ze studentů a studentek. Pro mnohé z nich to byl bezmála iniciační moment, kdy své skepsi z vývoje ekonomické krize mohli konečně dát podobu aktivity namířené proti neoliberální ideologii, stojící v pozadí nejen nenáviděných reforem, ale právě i ekonomické krize samotné. Jednoho řečeno: pro spoustu z nás to byla příležitost k vystřízlivění z příběhu o tom, jak žijeme v „nejlepším z možných světů“ a k obratu doleva.
Ano, bylo hůř
Z Kalouska a politiků TOP 09 se stal symbol politiky, která doslova ničí lidem životy. Vysoká nezaměstnanost, doprovázená absurdními postihy v podobě veřejných prací, buzerace ukrytá v takzvané sKartě (identifikační průkaz pro příjemce sociálních dávek), úpadek regionů, doprovázený demontáží infrastruktury, neustálé útoky na nižší třídy, strašení údajným zneužíváním sociálních dávek a na něj napojené smršťování sociálního státu. Nebýt angažmá Karla Schwarzenberga v Nečasově vládě a TOP 09, možná by byl zvolen hlavou státu, ale takhle jeho kampani založené na vizi „slušného prezidenta“ nemohli nikdy uvěřit ti, jejichž letitému ponižování „kníže“ přihlížel. Zvolení Zemana bylo přímým důsledkem politiky Nečasovy vlády: nejen tím, že samotnou přímou volbu prezidenta uzákonila, ale především svojí katastrofální politikou, vůči níž se Zeman mnohým jevil jako smysluplná protestní alternativa.
Další samostatnou kapitolou byla oblast hazardu – Miroslav Kalousek je dodnes považován za hlavního strůjce hazardní politiky v Česku. Jeho ministerstvo financí bylo podezřelé z napojení na hazardní mafii kolem Iva Valenty a sociální důsledky roky neregulovaného hazardu v Česku jsou pro mnohé rodiny i jednotlivce, ale i celé sociální skupiny dodnes devastující. Nečasova vláda pak s velkým Kalouskovým přispěním významně napomohla k volebním úspěchům nejen zmíněnému Zemanovi, ale i Andreji Babišovi, jehož projekt ANO (Akce nespokojených občanů) byl další protestní silou, která se profilovala na rozhořčení ze zkorumpovanosti a nekompetentnosti tehdejší koalice ODS, Věcí veřejných a TOP 09.
Mezi marketingem a ideologií
Kdyby nevypukla pandemie koronaviru, bylo by skoro těžké říct, co je horší: jestli Babišova bezobsažná politika, založená na tom, že vláda tu a tam hodí pár drobných svému elektorátu, pokud se bude domnívat, že to zvýší její šance v příštích volbách, nebo Kalouskův poněkud obstarožní pravicový přístup, spočívající v utahování opasků penzistům a chudším lidem, protože je zkrátka „objektivně“ správné a nutné. Kalouskova politika vždy usilovala o ideologický trik – povýšení docela nízkého lidského sobectví na bezmála vědecky podloženou nutnost vykašlat se na solidaritu. Cílem bylo umožnit „vyšším“ vrstvám, aby za sebou zabouchly dveře s dobrým pocitem, že se jim podařilo zachránit demokracii (polistopadové majetkové poměry) před socialistickým „šílenstvím“.
Možná právě někde tady koření odpor významné (a často neprivilegované) části veřejnosti k expertnímu vědění – tito lidé během finanční krize museli poslouchat rádoby expertní tlachání o tom, jak jsou pokusy, které na nich vláda dělá, ve skutečnosti správné a nutné. Pandemie koronaviru má na jejich životy podobné, ne-li horší dopady, a to, co slýchají z vysokých míst, je podobná expertní rétorika, přesvědčující o nutnosti protipandemických opatření, která likvidují jejich živobytí. Není vůbec na místě ohlížet se za Kalouskovou kariérou s vděkem nebo snad nostalgií. Mnohé z jeho rozpustilých vtípků byly v první řadě projevy pohrdání.
„Zkušenost, jakou máme o našich vnitřních životech, příběh, který si vyprávíme o sobě samých, abychom si vyložili, co děláme, je lež. Pravda je naopak tam venku – v tom, co děláme,“ říká Slavoj Žižek a nabízí nám tím optiku, kterou se můžeme na éru Miroslava Kalouska zpětně dívat. „Moje dvaadvacetiletá dráha aktivního poslance se dovršila právě nyní,“ oznámil Kalousek a dodal: „Mějte se moc fajn.“ Ze sněmovny Kalousek odchází za hlasitého potlesku těch, kteří s ním – zcela bez ironie – strávili řadu zábavných let. Jeho schopnost žertovat a nebrat se tolik vážně mu už nikdo nevezme. Podstatnější než hodnotit jeho vtipnost, pohotovost nebo otevřenost je ale ohlížet se za jeho politikou. A z této perspektivy Kalousek působí jako politik, který se dogmaticky drží své ideologie a z lidské důstojnosti si dělá trhací kalendář. Za jedno mu ale patří skutečný dík: naučil část naší generace občansky se angažovat a udělal z nás „mladé“ levičáky. Díky, Mirku, tohle ti nikdy nezapomeneme!
Autoři patří k první generaci nezkažené komunismem.