Z filmu Rytíři spravedlnosti. Foto Scandi
K ikonickým filmovým scénám loňského roku patří katarzní tanec Madse Mikkelsena v závěru Chlastu. Do tance bylo víckrát zřejmě i tvůrcům dánského filmu, který byl vybrán do programu canneského festivalu, kraloval Evropským filmovým cenám a je jedním z favoritů Oscarů v kategorii Nejlepší zahraniční film. Alespoň částečnou úlevu, kterou ve scéně zakouší učitel dějepisu ztělesněný Mikkelsenem, přinesl Chlast také dánským kinařům. S návštěvností přes osm set tisíc diváků šlo o nejúspěšnější titul v distribuci. Komedie hořká jako světlý ležák se tak největší měrou podílela na vykompenzování tržeb dánských kin, které kvůli lockdownu poklesly o více než čtyřicet procent. Chlast velmi vřele přivítali také čeští diváci a kritici, v anketě Alarmu se stal jedním z filmů roku. V rámci přehlídky skandinávského filmu SCANDI, která probíhá od 25. do 31. ledna prostřednictvím služby Edisononline, se dočká další ze svých tuzemských projekcí.
Zorientovat se v životě
Potenciál diváckého hitu v sobě nesou také Rytíři spravedlnosti od Anderse Thomase Jensena. Neotřelý mix černé komedie, dojemného rodinného dramatu a drsné akce se v dánském žebříčku návštěvnosti za loňský rok umístil s necelým půl milionem návštěvníků hned za Chlastem. Režisér filmů Adamova jablka nebo O kuřatech a lidech opět vypráví o nesourodé partičce lehce vyšinutých, ale v jádru zranitelných hrdinů, kteří se snaží zorientovat ve vlastních životech. Mads Mikkelsen se kvůli roli emocionálně uzavřeného vojáka přepnul do módu macho drsňáka. Jeho Markus se vrací ze zahraniční mise, aby s trojicí totálních outsiderů a konspiračních teoretiků přišel na kloub explozi vlaku, při které zemřela jeho manželka. Film plný absurdních zvratů a nečekaných změn nálad je ve své podstatě velmi aktuální výpovědí o zoufalém, sebedestruktivním hledání kauzálních i jakýchkoli jiných vztahů ve světě plném nekontrolovatelných náhod, které zdánlivě nedávají žádný smysl.
U dánského publika si velmi dobře vedlo také zakončení nekorektní komediální trilogie Klovn, nazvané Klovn the Final, a výpravné válečné drama De forbandede år. Tyto filmy se počtem diváků umístily na třetím a čtvrtém místě. Dohromady bylo vloni na dánské filmy v jejich vlasti prodáno 3,6 milionu vstupenek, což je dokonce více než v roce 2019. Výhradně domácí tituly najdeme mezi nejnavštěvovanějšími snímky roku také v českém žebříčku návštěvnosti (V síti, Příliš osobní známost, Šarlatán, 3bobule, Chlap na střídačku). Odsunutí hollywoodských blockbusterů tak v Dánsku stejně jako u nás ponechalo větší prostor lokální tvorbě a menším produkcím. Dánská kinematografie na sebe ovšem dokázala výrazněji upozornit i na zahraničních festivalech. Thriller Jsme jedné krve byl uveden na Berlinale i na přehlídce Tady Vary, dokument En revolutionær familie získal ocenění na torontském festivalu Hot Docs a film Shorta, třetí z dánských novinek v programu SCANDI, se poprvé představil v rámci Týdne mezinárodních filmových kritiků v Benátkách.
Shorta a Greta
Vypjatý policejní thriller Shorta, svého druhu dánská odpověď na francouzské Bídníky (2019), sleduje dvojici rasistických policajtů, kteří se ocitnou v obklíčení ve fiktivním ghettu na předměstí Kodaně, kde zrovna propukly nepokoje kvůli zadržení jednoho místního mladíka. Rutinní policejní obhlídka se také vinou jejich arogance mění v boj o přežití. Adrenalinový, časoprostorově sevřený debut dvojice Frederik Louis Hviid a Anders Ølholm ukazuje takřka v reálném čase a prostřednictvím inscenačně bravurních akčních scén snahu obou mužů uniknout z území, které je vůči nim naladěno silně nepřátelsky. V závěrečné třetině zběsilé tempo polevuje a film se s proměnlivou úspěšností snaží jednak více akcentovat sociokulturní aspekty naakumulovaného napětí, jednak zlidštit dvojici násilnických policistů. Jako univerzální příběh proměny člověka tváří tvář realitě, o které si vytvořil představu pouze na základě předsudků, ovšem Shorta přes svou zhuštěnost funguje poměrně přesvědčivě.
V premiéře SCANDI českým divákům představí také dva dokumenty. Hejtři přibližují, co předcházelo předloňskému finále Eurovize, konanému v Tel Avivu, během nějž členové „antikapitalistické BDSM kapely“ Hatari vytáhli v živém přenosu palestinské vlajky. Film, který se ve svém druhém plánu neúspěšně snaží o obecnější zamyšlení nad vztahem politiky a umění, se vyznačuje stejnou sebestřednou vážností, s jakou se v něm prezentují samotní hudebníci, jejichž počin je obdivně vydáván za „umělecký triumf“. Druhým premiérovým dokumentem je Greta, empatický portrét dospívající aktivistky s Aspergerovým syndromem.
Autor je filmový publicista.