Foto Youtube / UrbanoVideosTV
Když se při mistrovství světa ve fotbale v roce 2010 hledal hlas pro hymnu mezinárodní jednoty Waka Waka, volba padla na Shakiru. Kritiku z řad afrických diváků, kteří nechápali, proč by měla Kolumbijka zpívat skladbu, jejímž refrénem je tradiční kamerunský nápěv ve fangštině, tenkrát přehlušily vuvuzely a FIFA svou volbu nezměnila – exotika jako exotika. Debata v mainstreamu od té doby prošla velkou proměnou. Pro většinu latino interpretů ale stále platí, že stojí-li o místo v mezinárodních hitparádách, musí nehledě na svůj původ a zkušenost obléknout exotický kostým. Ten vypadá už od prvního „latino boomu“ v polovině devadesátých let prakticky stejně: zatímco latino žena je amazonka s rudou rtěnkou a v šatech s potiskem zvířecí srsti, v mužské variantě se stále hledá hybrid gangstera a něžného instruktora tanga uvězněný na nikdy nekončící party.
Pravidla hry se ale mění. Slábnoucí moc rádií, přesun na streamovací služby nebo rostoucí popularita alternativních platforem, jako je SoundCloud, nechají na vrchol občas vystoupat Latinoameričany, kteří nevypadají jako z letáku na all inclusive dovolenou v Karibiku. Nenápadným vítězem roku 2020 je portorický rapper Bad Bunny. Nejstreamovanější interpret na platformě Spotify, o kterém jste možná ani neslyšeli. Bad Bunny, vlastním jménem Benito Antonio Martínez Ocasio, letos navíc zlomil jeden důležitý rekord. Jeho album El último tour del mundo se jako první v historii dostalo na první příčku žebříčku Billboard One Hundred, aniž by bylo nazpíváno v angličtině.
Debata kolem Bad Bunnyho ukazuje, jak málo se toho po mužských interpretech vlastně chce. Zdá se, že vlastně stačilo nikomu nenadávat, vzít si jednou sukni a ženu ve videoklipu čas od času povýšit z rekvizity na aktérku.
Portorický rapper není na vrcholu hitparád úplným nováčkem. Jako host se zde objevil po boku Drakea nebo například společně s Cardi B v hitu I like it. Pro jeho sólové skladby ale znamenala přelom až deska YHLQMDLG. Díky ní se Bad Bunnymu podařilo přesvědčit i severoamerické publikum, že můžou chtít poslouchat album, jehož název ani nedovedou vyslovit (Název alba je zkratka španělského Yo hago lo que me da la gana – „dělám si, co chci“).
Na svém posledním albu El último tour del mundo („Poslední světové turné“) se vrací se svou obvyklou energií a drzostí, ale také momenty hluboké melancholie. Naivita a hravost, která z jeho předchozí tvorby sálá bezprostředně, je teď spíš volbou vědomého kontrastu se světem okolo i soukromými bolestmi. Rozmanitost desky, která jde od trapových bangerů přes klubový reggaeton a punkovou inspiraci až k celkem tuctovým rádiovým hitům, jakým je třeba duet s Katalánkou Rosalíou, způsobí, že málokterý posluchač si oblíbí všechny skladby. Jako celek ale ukazuje, jak se Bad Bunnymu podařilo najít zvuk latino trapu a reggaetonu pro generaci Z.
Despacito, baby
V dějinách reggaetonu se bude jako přelom datovat rok 2017. Právě tehdy našli djové z beach barů u Mácháče jedinou skladbu, kterou kdy budou potřebovat: Despacito. Chytlavý duet, za kterým stojí portoričtí interpreti Daddy Yankee a Luis Fonsi, pomohl popularizovat kombinaci karibských rytmů, dancehallu a severoamerického hip hopu, na kterou se na středoamerickém ostrově tančilo už v osmdesátých letech. Skladby v rytmu reggaetonu od té doby začali vydávat interpreti jako Ed Sheeran nebo Justin Bieber. Zatímco je kritika za „exotickou“ inspiraci chválila, interpretům z Latinské Ameriky se ocenění vyhýbala. I samotná latinskoamerická verze cen Grammy, Latin Grammy, kategorii reggaetonu přidala až loni po společném bojkotu téměř všech předních mainstreamových interpretů. Stigma, se kterým se hudební žánr dosud v očích kritiky potýká, přitom nespočívá jenom v jednoduchých textech nebo explicitní sexualitě (ty koneckonců najdeme v popu všude), ale hlavně v jeho spojení s chudými městskými oblastmi a slumy.
Bad Bunny si letos odnesl nejen cenu v nově ustanovené kategorii, ale i jedno „gringovské“ Grammy, jak říká severoamerickým cenám akademie. Ve Spojených státech zvítězil v kategorii „latino pop“, což část fanoušků donutilo zamyslet se nad tím, proč vlastně „latino“, a ne zkrátka „pop“, a proč vlastně „pop“, když Bad Bunny má blíž spíš k trapu. Po loňském předávání cen Grammy, kde rapper Tyler the Creator ve svém proslovu kritizoval uzavírání černošských umělců do kategorií jako urban nebo rap bez ohledu na styl, v němž tvoří, se dá i Bad Bunnyho ocenění chápat spíš jako zoufalá snaha popového establishmentu udržet pop bílý a v angličtině.
Smutný kluk twerkuje
V cestě do mezinárodního mainstreamu určitě nepomáhaly reggaetonu jeho sexistické a často až násilné texty. V klipech a skladbách samotných se role žen většinou omezuje na roztoužené povzdechy „ay papi“ a perreo (tanec s reggaetonem spojený, kdo chce, najde si ho). Není divu, že v roce 2016 osm z deseti Kolumbijek uvedlo, že mají pocit, jako by je reggaeton degradoval.
„Nejsem žádný zachránce, mluvím zkrátka o své realitě,“ komentoval vztah své tvorby a postavení žen J Balvin, který stojí například za hitem Mi gente. Ani Bad Bunny nepřišel nikoho zachránit. Jeho hudba ale reflektuje změnu, kterou hudební mainstream v posledních několika letech prošel. Řada úspěšných interpretek i vznik žánrů, jako je neoperreo, které chce taneční rytmy očistit od sexistického nánosu, dokazují, že posluchači chtějí zkrátka tancovat a o machismus nestojí. Místo textů degradujících ženy tak na konci Bad Bunnyho klipů najdete varování, že na tuhle skladbu se tančí jenom s holkama, které o to stojí. Rapperovi ani nevadí občas se převléknout do ženských šatů a hlavní ženskou roli si odtwerkovat sám, jako to vidíme v klipu ke skladbě Ella perrea sola.
„Pravidla maskulinity neexistují, není žádný způsob, jak být správným mužem,“ říká Bad Bunny. Jeho přístup je zdviženým prostředníčkem machistické společnosti a zároveň přikývnutím živé portorické drag scéně. „Transformismus“, jak se na Portoriku dragu říká, urazil od svých ilegálních počátků v šedesátých letech dlouhou cestu. Dnes tu není nic výjimečného vidět drag queens v divadlech i televizi.
Transformismus jako umění na pomezí performance a sociálního aktivismu spojuje cis i transgender tvůrce a tvůrkyně, kteří věří, že pravidla maskulinity a feminity se musí rušit, převracet a parodovat. Portorické drag queens jsou přitom také důležitou součástí severoamerické queer historie. Účastnily se protestů ve Stonewallu, najdeme je mezi hlavními postavami v legendárním dokumentu Paris is Burning a v poslední době jich několik desítek soutěžilo i v Emmy oceněné reality show Ru Paul’s Drag Race. To vše ale bohužel neukazuje jen čilý život portorického transformismu, ale také masivní LGBTQ+ emigraci, k níž kvůli homofobii a transfobii stále dochází. Ani přes svou mezinárodní popularitu se portorické drag queens nezbavily stigmatu spojeného se sexuální prací a queer scéna zůstává od mainstreamu izolovaná. Za Bad Bunnyho domácím úspěchem nepochybně stojí schopnost i tyhle dvě Portorika spojit.
„V Portoriku mluvíme o sexu víc než o politice,“ říká Bad Bunny. Ani on se ho rozhodně nevzdává, mění ale perspektivu. Klip ke skladbě La difícil, na kterou podle svého letního playlistu údajně twerkuje i Barack Obama, nás provází dnem jedné z rapperových tanečnic. Bad Bunny se v klipu stává vedlejší postavou, zatímco ženu vidíme připravovat se na natáčení, vybírat si paruky i starat se o mladší sestru, která čeká v zákulisí. Její atraktivitu, kterou si ona sama zjevně užívá, dostáváme příležitost vidět spíš jejíma vlastníma očima než z mužského pohledu.
Klip ke skladbě Dákiti, nejvýraznějšímu tanečnímu hitu poslední desky, nás bere na pláž. Modelky tančí okolo ohně nebo skáčou z jachty do moře. Klasickou scénu letního hitu ale převrací intenzivní pocit melancholie. Bad Bunny sám sebe zavírá do krychle blikajícího světla, disociuje v davu nebo sní natažený na zádech v písku.
Této distanci, kterou mezi sebou a ostatními aktéry Bad Bunny vytváří, nahrává i zvuk. Nostalgický beat se zasněný intrem nás z prosluněné pláže stahuje hluboko pod mořskou hladinu. Dákiti se dá poslouchat jako povzdech po létě, které vlastně nebylo, taneční balada o samotě nebo zkrátka zvukový experiment: spojení trapového smutku, který Bad Bunnyho provází celou deskou, s reggaetonovým rytmem a prostředím.
I když se Bad Bunny nebojí být politický, jak dokazuje i třeba starší skladba Afilando los cuchillos, ve které rappera slyšíme brousit si nůž na bývalého portorického guvernéra Ricarda Roselló, o politice nebo identitách se v rozhovorech baví spíš nerad. Daleko víc ho dokáže nadchnout třeba móda nebo láska.
Lehce absurdní debata o tom, zda může být heterosexuální muž prohlášen za queer ikonu, která se kolem tvorby Bad Bunnyho strhla, nejvíc ukazuje, jak málo se toho po mužských interpretech vlastně chce. Zdá se, že vlastně stačilo nikomu nenadávat, vzít si jednou sukni a ženu ve videoklipu čas od času povýšit z rekvizity na aktérku.
Zároveň je ale jeho úspěch důkazem, že feministická kritika reggaetonu, trapu nebo popu obecně nikdy nebyla voláním po cenzuře nebo puritánství. Bad Bunny je zkrátka svou popularitou odměňován za odvahu zkoumat jiné emoce, přepisovat pravidla svých žánrů a reflektovat náladu, kterou kolem sebe cítí.
Hrát skáčko v crocsech a být na to hrdý
„Budu ti vyprávět, o čem se mi dneska zdálo, koupil jsem si baseballovou pálku a někoho přepadnul,“ rapuje Bad Bunny ve skladbě Maldita pobreza (Zatracená chudoba). Textem, v němž je násilí jedinou cestou ven z nuzné situace, nám chce rapper připomenout, že ještě před třemi lety balil v supermarketu nákupy a neměl ani na pivo. Narativ „zo stoky hore“ je sice dost otřepaný, u Bad Bunnyho se ale nedá zapomenout na to, že se na svět stále dívá očima kluka z chudé čtvrti okouzleného vším barevným a lesklým. Na přebalu desky vidíme kamion, jaký stále řídí rapperův otec a bratranci – Bad Bunnymu ale náklaďák nepřipomíná jenom to, odkud přišel. Lesklá karoserie a mohutná korba náklaďáku ho uchvacují stejně jako jeho vlastní nové bugatti.
Bad Bunny, v souladu s trapovou estetikou, neřeší, co je vkusné, zajímá ho jen, co je výrazné. Neváhá se tak spojit třeba s firmou Crocs, výrobcem bot obecně považovaných za největší módní omyl století, nebo nechat na zmíněném tracku Maldita pobreza depresivní text kontrastovat s beatem inspirovaným hopsavým ska-punkem. Přestože ska nebo pop punk můžou být pro mnoho posluchačů hudebním ekvivalentem crocsů, pro Bad Bunnyho znamenají víc než jenom zajímavé hudební vlivy. Doba před rokem 2010, kdy byl Tony Hawk králem Ameriky a Blink-182 se rovnali bohům, představuje pro rapera, stejně jako jeho posluchače, také bezpečné místo dětství.
Ve své inspiraci nultými léty není Bad Bunny výjimečný. Na rozdíl třeba od Lil Peepa nebo Machine Gun Kellyho ale skrz pop punkové kytarové riffy nedává průchod frustraci nebo úzkosti. Stejné štěstí a pocit bezpečí, které v uplynulém roce třeba Dua Lipa nebo The Weekend hledali v mlze osmdesátkové diskotéky, nachází Bad Bunny ve skateparku. Právě tam ho vidíme řádit v klipu ke skladbě Yo visto así, určitě nejpozitivnějším momentu celého alba.
Portorický rapper tak na desce El último tour del mundo nabízí všechno, co po něm posluchači letos chtěli – taneční únik, uklidňující nostalgii i ochotu čas od času mluvit narovinu a nepředstírat, že se cítí dobře. Bad Bunny rozhodně nepíše ty nejoriginálnější texty, neprodukuje ty nejneotřelejší beaty a ani jeho rebelství možná není tak autentické a instinktivní, jak by možná chtěl, abychom si mysleli. To ale neznamená, že není nakažlivé.
Autorka studuje hispanistiku na FF UK.