„My vám věříme“. Pochod u příležitosti MDŽ v Záhřebu, 2020. Foto Lara Varat
Když minulý měsíc srbská herečka Milena Radulović promluvila o sexuálním zneužívání, které jako nezletilá zažila v elitní bělehradské škole herectví, netušila, že vedle podpory bude nesilnější reakci na její svědectví rostoucí regionální pandán ke hnutí #MeToo. I když v prostoru západního Balkánu není organizovaný odpor a patřičné reakce na kauzy normalizovaného sexuálního násilí ničím výjimečným, nově vzniklé hnutí po měsíci nevykazuje žádné známky slábnutí. V hromadném sdílení zkušeností se sexuálním násilím je nejen potenciál měnit diskuzi – je to i výraz požadavku potřebných legislativních změn.
Všední násilí
Škola herectví, do které chodila Milena Radulović, byla místem kontroverzních výchovných metod, kultury brutality, přísných pravidel, ale i místem oddanosti, ve kterých učitel fungoval jako náhrada otcovské figury. Žákyně byly prostřednictvím kultivovaných technik „groomingu“ léta připravovány na to, aby v případě znásilnění dojde popřely svou tělesnou autonomii. Tento příběh nešokoval jen Srbsko a je obdivuhodné, že Radulović byla po osmi letech ochotna veřejně promluvit o zkušenosti, kterou spolu s mnohými jinými studentkami oné školy sdílí. Na učitele Miroslava Aleksiće podalo minulý měsíc Vyšší státní zastupitelství v Bělehradě obžalobu zahrnující až patnáct trestných činů: osm znásilnění a sedm trestných činů nedovoleného sexuálního jednání.
Kauza, na kterou se zaměřila pozornost médií, ale s individuálním případem Mileny Radulović nekončila. Senzacechtivá média v těchto dnech přezdívají škole, do které chodila, „domem hrůzy“. Záplava sdílení příběhů o sexuálním obtěžování, které se od doby, kdy promluvila, začaly shromažďovat online, napovídají tomu, že se dům hrůzy zdaleka nenachází jenom na bělehradské ulici knížete Mihajla.
O konspiracích, kterým věříme spíš než svědectvím obětí, svědčí případ novinářky obtěžované v chorvatské veřejnoprávní televizi HRT. Ta odmítá případ řešit a v obvinění vidí záměrný pokus o poškození svého image.
Noviny už měsíc plní bolestivá přiznání sexuálně obtěžovaných a zneužívaných hereček nejen v Srbsku, ale napříč celým západním Balkánem. V reakci na zmíněné aktuality založily Asja Krsmanović, Ana Tikvić, Nadine Mičić a Matea Mavrak – čtyři bosenské herečky a studentky sarajevské Akademie múzických umění – facebookovou iniciativu pod názvem Nisam tražila (Nežádala jsem). Stránka měla zpočátku sloužit jako místo, na kterém se v podobě anonymních příspěvku sdílejí zkušenosti se sexuálním obtěžováním žen (a mužů) působících v uměleckých nebo jakýchkoliv jiných veřejných profesích. Během několika dnů ji začaly sledovat desítky tisíc lidí a stránka se stala místem, kde se shromáždilo dosud nevídané množství individuálních příběhů o sexuálním zneužívání a obtěžování nejen v šoubyznysu, ale i v řadě veřejných institucí, pracovišť a univerzit od Chorvatska až po Černou Horu. Sociální sítě umožnily lidem vyjádřit se a anonymně sdílet svůj příběh. Pozornost se přitom rychle rozšířila z individuálních tváři na analýzu problémů společnosti a mocenských nerovnosti, které v ní přetrvávají a sexuální zneužívání normalizují.
Když mlčí instituce, ne oběti
Veřejnost v reakci na nedávné události nepřekvapivě převzala roli chóru, který již tradičně opakuje ty samé floskule, buď o nepřesných informacích týkajících se počtu falešných nahlášení, nebo o nelegitimitě „pozdních“ výpovědí. Tato tvrzení lze vyvrátit už jenom faktem, že oběti promluví v momentu, když na to budou připravené a budou mít bezpečné zázemí. Na druhé straně je ale na vývoji diskuse v Chorvatsku vidět, že když dojde na nahlášení sexuálního zneužívání a obtěžování, není předchozí mlčení obětí nejpalčivějším problémem. Ukazuje se, že mlčení je vlastní i institucím, jako je největší národní univerzita nebo veřejnoprávní televize.
Kromě toho, že je nahlašování sexuálního zneužití nebo obtěžování složitým procesem pro lidi, kteří ho zažili, situaci značně komplikují i zastaralé a nepatřičné zákony a protokoly, kvůli nimž je hlášení sázka do loterie. Trestní oznámení sexuálního obtěžování, které podalo patnáct zaměstnankyň na bývalého zástupce ředitele Chorvatského sdružení zaměstnavatelů Bernarda Jakeliće, bylo zamítnuto z důvodu uplynutí lhůty tří měsíců, během níž mohou oběti nahlásit pachatele. Je přitom zcela jasné, že devadesát dnů často nestačí ani na to, aby se oběť zotavila, natožpak aby našla sílu případ nahlásit.
V kontextu toho, jak lehké je odmítnout svědectví obětí, se nabízí případ kontroverzního rektora záhřebské univerzity Damira Borase. Jak odhalil server Telegram, Boras obdržení písemného prohlášení o kontinuálním sexuálním obtěžování studentky nejen ignoroval, ale obviněného profesora dokonce odměnil čestným titulem. Identita obtěžované studentky i profesora, kterého nahlásila, mu přitom byla jasně známa. Rektor záhřebské univerzity, jinak známý svými často kontroverzními a misogynními výstupy, takové tvrzení dementoval, jenom aby se hned poté vrhl do obtěžování novinářky, která celý případ rozkrývala. Neskončil ani veřejným obviněním novinářky a obětí (kterých je v současně době pět), že případ společně vymyslely. Dopustil se ovšem i veřejného banalizování svědectví obětí a rámování sebe samého jako oběti zneužívání, „ne sexuálního, bohu díky!“.
Ilustrativním příkladem, jak se veřejnost štítí bezpodmínečné podpory obětí, je kauza náčelníka pohraniční policejní stanice v obci Konavle na jihu Chorvatska. Pro policistu, kterého více než pět podřízených kolegyň nařklo ze sexuálního obtěžování a diskriminačního chování, byla v Dubrovníku uspořádána demonstrace na jeho podporu. O konspiracích, kterým věříme spíš, než abychom věřili svědectvím obětí, svědčí případ novinářky, která byla obtěžována v chorvatské rozhlasové a televizní veřejnoprávní společnosti HRT. Televize pořád tvrdohlavě odmítá případ řešit a v obvinění vidí záměrný pokus o poškození svého image, údajně proto, že v poslední době eviduje nárůst sledování.
„Nikdy nebudeme mlčet“. Noční pochod u příležitosti MDŽ v Záhřebu, 2020. Foto Lara VaratNa záhřebské univerzitě, která uprostřed nedávných události přijala přes šedesát podaných případů sexuálního zneužívání, lze ale pozorovat i jiné reakce a pozitivní změny. Například záhřebské Akademie dramatického umění a Akademie výtvarných umění veřejně vyzvaly studentky a studenty, aby prostřednictvím anonymních formulářů nahlásili případy zneužívání. Navíc zřídili i zvláštní pracovní skupinu pro shromažďování údajů o případech zneužívání a obtěžování, porušování zásad rovnosti žen a mužů a souvisejících forem diskriminace. Několik přednášejících bylo od vypuknutí kampaně Nisam tražila ze zmíněných fakult již suspendováno, stejně jako jistý profesor záhřebské Fakulty veterinárního lékařství, kterého ze sexuálního obtěžování nařklo devět studentek.
Víc než jen moment
Některá lokální média se snaží soudobý diskurz o sexuálním obtěžování přirovnat k pandemii koronaviru nebo k zemětřesení, které Chorvatsko v průběhu minulého roku zasáhlo vícekrát. O sexuálním násilí jako o pandemii, nečekané katastrofě a Pandořině skříňce není možné takto mluvit. Je možné mluvit jen o momentu, ve kterém tato časovaná bomba vybuchne. Takových momentů, ve kterých lidé byli ochotní promluvit o sexuálním zneužívání, bylo v posledních několika letech více, jak říká Lana Bobić, chorvatská teoložka a feministická aktivistka, která dlouhodobě veřejně vystupuje a komentuje otázky sexuálního obtěžování.
Tarana Burke, která jako první použila slovní spojení MeToo mnohem dříve než bylo transformováno do slavného hashtagu, o něm nemluví jako o momentu, ale jako o hnutí (MeToo is a movement, not a moment). Je na místě ptát se, kam by se na Balkáně mělo posouvat, aby neskončilo, jen co utichne vlna exploatačních titulků a šokujících zpráv v novinách. Vedle připomínání faktu, že Chorvatsko (stejně jako řada sousedních zemí) podepsalo několik mezinárodních úmluv, podle nichž by sexuálnímu násilí mělo předcházet, Bobić především trvá na potřebě silné politické vůle, která může vést k systematickému řešení problému.
Bobić uvádí tři klíčové oblastí, ve kterých by se společnost měla systematicky transformovat. V prvním řadě jsou to zaměstnanci veřejné správy – policie, střediska sociální péče a soudy, které jsou nedostatečně informovány o problému genderově podmíněného násilí, a proto oběti nezřídka znovu traumatizují svým necitlivým vyšetřováním případu. Zároveň by se měla vzdělávat veřejnost a média, která svým predátorským přístupem zpravodajství těží z osobních tragédií a romantizují násilí. Do třetice v Chorvatsku zcela chybí komplexní a na vědeckých faktech založená sexuální výchova, která by podle Bobić mohla být klíčem v prevenci sexuálního násilí a uvědomování si principů, na nichž funguje. Na podnět iniciativy Nisam tražila se připojilo začátkem února více než šestnáct různých chorvatských sdružení k petici za zavedení komplexní sexuální výchovy jako povinného předmětu ve školách.
Transformace ticha
Moderátorka srbské odnože televize Newmax Adria na začátku večerních zpráv držela symbolickou minutu ticha za oběti sexuálního násilí, kterou ukončila prohlášením, podle něhož nikdo nemá právo ptát se obětí, proč byly tak dlouho ticho. Podotkla, že břímě ticha bereme jako součást života, bez ohledu na to, jestli jde o zpožděný plat, policejní násilí na protestech nebo o otrávené řeky, a vyzvala tak diváky k podporování lidí, kteří se svými svědectvími vyšli na světlo.
O revolučním potenciálu transformace ticha v jazyk a akci mluvila už afroamerická básnířka a feministka Audre Lorde. Sociální sítě za poslední měsíc v duchu feministického internacionalismu umožnily znovu prolomit ticho v době, kdy se stýkat a organizovat se je ze zdravotních a hygienických důvodů těžší než dřív. Kampaň Nisam tražila, která má podobnou trajektorii, jako mělo hnutí #MeToo, umožnila demokraticky a kolektivně sdílet zkušenosti se sexuálním násilím nejen mediálním hvězdám, ale i studujícím a pracujícím, aby znovu pojmenovala univerzální povahu vykořisťování.
Ti, kteří odmítají změny ze strachu před ztrátou svých privilegii, ji označují za lynč, hon na čarodějnice nebo dokonce za konec flirtování. Na příkladu Mikea Pence, který mluví o svých soukromých pravidlech, tedy že se raději nikdy nepotkává sám s jinou ženou kromě své manželky („Mike Pence rule“), můžeme vidět, kam toto uvažování vede. Výzkumy, které přišly po akcích hnutí #MeToo, ukazují, jak moc je takové tunelové vidění ve skutečnosti škodlivé, trestá slabší, kteří se opovážili promluvit, a utvrzuje mocné v jejich dominanci.
Z těchto důvodů je sexuální násilí potřeba nejen znovu redefinovat, a to tak, aby zahrnovalo všechny jeho formy – od pouličního obtěžování, sexuálního obtěžování na pracovišti až po znásilnění. Je potřeba vytvořit i kulturu, ve které si těchto forem budou oběti a veřejnost vědomi, pracovat na jazyku, který jim umožní svou bolestivou zkušenost jasně zformulovat, a vytvářet podmínky, za kterých se o tom nebudou muset bát mluvit.
Společnost to bude muset udělat pro každou oběť, jež nebude mít stejnou psychickou sílu, sociální kapitál a podporu rodiny, jakou měla Milena Radulović, která svůj příběh zveřejnila jako první. Společenskou podporu pro každou oběť, která nemá psychickou výdrž jako Marija Lukić, která dva roky sama usilovně pracovala na tom, aby prokázala, že jako sekretářka starosty malého městečka na jihu Srbska byla sexuálně zneužívána, ponižována a manipulována. Pro každou matku samoživitelku, která kvůli rodině, o kterou se stará, nemůže jen tak opustit své zaměstnání, a často zůstává v bludném kruhu vykořisťování ze strany svého predátorského šéfa.
Až sexuální násilí už nebude „vzduchem, který jsme dýchaly“, jak nedávno zesnulá chorvatská herečka Mira Furlan výstižně popsala stav, kdy je sexuální obtěžování znormalizované a kódované jako akceptovatelné; až obětem nejen umožníme mluvit, ale také je vyslechneme; až už nebudeme muset žebrat o rozpoznání našeho příkoří; v takovém okamžiku se otázky jako „proč to nešla hlásit dřív“ už ani nebudou nabízet.
Autorka je spolupracovnice redakce.