Co tím chtěl básník říci? Že si poezie zasloužila pozornost i před Amandou Gorman

Zájem o poezii v posledních letech roste. Mladá básnířka Amanda Gorman se dokonce stala virální senzací. Literatura totiž umí náš svět popsat komplexně.

Sotva uplynul leden a už lze říct, že je rok 2021 pro poezii dost přelomový. Díky dvaadvacetileté Amandě Gorman a její básni The Hill We Climb, odrecitované na inauguraci prezidenta Joea Bidena, se poezie dostala do twitterové kolonky „trending“, a na nějakou dobu se tak vrátila i do médií. Čeští novináři v usebrání vzpomínali, kdy naposledy viděli báseň.

Kam zmizely básně?

„Autor těchto řádek patří mezi ty, které poezie nikdy moc nebavila, ačkoli beletrii měl rád už od dětství. Zní to jako klišé, ale nejspíš na tom mělo hlavní zásluhu české školství,“ psal Petr Horký v glose pro týdeník Respekt, ve které hledal domácí paralely k dojemnému vystoupení mladé americké básnířky. Nakonec nenašel básníky, ale slammery: Anatola Svahilce a Tukana, kteří recitovali verše před čtvrt milionem lidí demonstrujících proti vládě Andreje Babiše. V mnoha ohledech je to přirovnání přiléhavé. Gorman ani Tukan se nebáli vystoupit před obřím davem, načerpali z něj energii a transformovanou do slov ji publiku vrátili zpátky (minimálně v případě Gorman se to prokazatelně povedlo). Na první poslech byla podobná i jejich dikce – prožívaná, rytmizovaná. Zatímco ale Tukanova flow připomínala naspeedovaného Eminema, Gorman sebevědomě navazovala na anglosaskou tradici mluvené poezie – a vlastně i na tradici inauguračního básnění. Zatímco Tukan vystupoval před čtvrt milionem naštvaných lidí, kteří chtěli svrhnout establishment, Gorman recitovala lidem, kteří oslavovali ustanovení nové vlády.

I země, jejíž 44. prezident si ujížděl na opulentních večeřích z McDonaldu a burcoval lidi k teroristickému útoku na vlastní vládu, se o své básníky stará lépe než Česko.

„Kam vlastně zmizely básně?“ ptali se sami sebe dojatí posluchači po posledním verši The Hill We Climb. To, co přiznává Petr Horký, jistě zažila spousta lidí: verše jim znechutila škola. To se dá pochopit. Neexistuje absurdnější úkol při výuce než odpovědět na otázku „Co tím chtěl básník říci?“. I ta nejtěžší matematická úloha je proti tomu brnkačka, stačí používat logiku, naučit se postup. S básněmi je to horší: po žácích a žákyních v učebně se chce, aby se emočně investovali do textu, nedej bože aby před ostatními přiznali, co jim asociuje. Komu se do toho v mladistvém věku chce? V úterý dopoledne, těsně před obědovou přestávkou?

Básně prodávají

„Co tím chtěl básník říci?“ je otázka, která zničila poezii několika čtenářským generacím. Stalo se tak mimo jiné i proto, že svým způsobem implikuje, že si básník vymýšlí. Šifruje, chce říct něco jiného, než co píše. Není to tak. Báseň byla napsána tak, jak byla napsána, protože jinak prostě napsat nešla. Kdo chce přestat nesnášet poezii, měl by na ni aplikovat pravidlo líbí/nelíbí. Strach z neporozumění by hned zmizel, báseň by čtenář měl pod kontrolou stejně jako film na Netflixu.

Za dávno proklamovanou smrt poezie ale nemůže jenom škola. Nevykašlali se na básně i novináři, kteří s příchodem Gorman sebezpytně přiznávají, že tuhle uměleckou formu dlouhá léta ignorovali?  Britská agentura Nielsen BookScan před dvěma lety informovala o masivním nárůstu prodeje básnických knih. Obrat za rok 2018 překonal hranici dvanácti milionů liber, přičemž sbírky si kupovali primárně čtenáři ve věku 18 až 34 let. „Poezie rezonuje s lidmi, kteří hledají porozumění. Je to skvělý způsob, jak prozkoumat komplexní, složité emoce a nejistotu,“ vysvětloval mluvčí agentury deníku Guardian. Z přiloženého grafu v článku bylo zřejmé, že obrovské prodeje poezie za rok 2018 nebyly skokovou záležitostí.  Zájem o básně u čtenářů a čtenářek kontinuálně roste od roku 2013.

Respondenti Guardianu nárůst v prodejích vysvětlují hladem po slovech, která si zapamatujeme, která by snad mohla naši složitou životní zkušenost popsat komplexněji a emotivněji, než je tomu i jiných literárních forem. Přesně to si pochvalovali diváci nejen u básnící Amandy Gorman, ale i u mnoha dalších básníků a básnířek, které jí předcházeli. Ben Okri dokázal básní ukonejšit rozčarované svědky požáru Grenfell Tower z roku 2017, Tony Walsh se postaral o katarzi pro tisíce lidí, kteří se sešli na manchesterském náměstí, aby uctili památku obětí teroristického útoku. Síly poezie si všímají i v šoubyznysu. Básně se objevují na zadní obálce desky od Beyoncé, sbírku poezie chystá Lana Del Rey. A Amanda Gorman před několika dny odsouhlasila, že vystoupí na příštím Superbowlu. Básně v prime timu, obložené reklamami na Pepsi… Tak kde je ta mrtvá poezie? Nejsou média prostě jen pozadu? Tak pozadu, že je předběhl státní aparát i globální korporace?

Radost nerozumět

Amanda Gorman ostatně na prezidentskou inauguraci nepřikráčela z ulice. Dvaadvacetiletá básnířka je první nositelkou nového ocenění Youth Poet Laureate, které volně vychází z tradiční instituce poeta laureatus. Ta se objevila už za antického Říma, v různých podobách pak pokračovala ve středověku a v Americe oficiálně funguje od roku 1937. Laureáti se vybírají každý rok, platí je stát, veršují na oficiálních příležitostech a pomáhají propagovat poezii. V USA se laureáty stali například Robert Penn Warren, William Carlos Williams nebo Louise Glück, nositelka Nobelovy ceny za literaturu za rok 2020. Jinými slovy: i země, jejíž 44. prezident si ujížděl na opulentních večeřích z McDonaldu a burcoval lidi k teroristickému útoku na vlastní vládu, se o své básníky stará lépe než Česko.

Kdo by tedy četl básně na prezidentské inauguraci u nás? Nejspíš nikdo. Poezie se tu do oficialit nemá plést. Instituce básníka-laureáta tu neexistuje. Přesto u nás poezie žije. A nejen ta slammerská, která je závislá na publiku a mikrofonu a jejíž úspěch se měří na decibelometru. Ožívají tu i „docela obyčejné básně“.

„Snad jsou napětí ve společnosti a pocity krize, které všudypřítomná pandemie v uplynulém roce jednoznačně prohloubila, právě tím, co znovu ukazuje poezii jako přirozenou potřebu člověka. Tam, kde běžná řeč nedokáže vyjádřit, co prožíváme, a marně hledáme odpovídající slova, přichází báseň,“ uvažuje básník Jan Škrob ve svém pár týdnů starém textu pro časopis Tvar. Tvrdí v něm, že nastupující mladá generace se v básních obrací ke světu, ve velkém řeší klimatickou krizi, tělesnost a sexualitu, politiku, identitu, všechno naráz. Možná proto se i v Česku básně vracejí do veřejného prostoru. Recitují se v aulách Filozofické fakulty stávkujícím studentům, promítají se na zdi města, přednášejí se na hudebních festivalech nebo ve virtuálním prostoru, kde v roce 2020 zaznamenaly nevídané počty diváků.

Česká poezie nejspíš nikdy nedosáhne na oficiality typu prezidentské inaugurace a nezanechá za sebou virální videa jako Amanda Gorman. Přesto na ni nesmíme zanevřít, ani po ní chtít, aby byla prostá a snadno sdílitelná. Čím komplexnější je svět kolem, tím složitější popis si zaslouží. A navíc: básně učí člověka naslouchat, i když nerozumí. A to mě na nich baví nejvíc.

Autor je básník a redaktor Radia Wave.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies