Foto public domain
Harriet Tubman je „americkou hrdinkou, která neúnavně bojovala za práva zotročených lidí, za práva žen a za práva všech“, prohlásil prezident Obama v roce 2016, když představoval návrh nahradit na přední straně dvacetidolarové bankovky sedmého prezidenta Spojených států Andrewa Jacksona slavnou afroamerickou abolicionistkou, válečnou špiónkou, vojákyní a sufražetkou.
Podzemní železnice
Harriet Tubman (1822–1913) představuje jednu z nejvýznamnějších historických postav Spojených států 19. století. Poté, co strávila čtvrtstoletí jako otrokyně na plantáži v Marylandu, se rozhodla v roce 1849 utéct na sever – hrozilo, že po smrti majitele plantáže dojde k rozprodání veškerého majetku, včetně otroků, mezi něž patřila i Harriet a její rodina. Její bratři a manžel, svobodný černoch, však ze strachu z možného postihu odmítli s Tubman utéct, a ta tak musela cestu na sever podniknout sama. Její manžel se dokonce poměrně záhy po jejím útěku znovu oženil.
Platidlo s bývalou otrokyní není ničím jiným než absurdním pokračováním americké verze kapitalismu, postaveného na využívání černošských těl k práci a směnnému obchodu.
V následujících deseti letech se však Tubman na jih USA vrátila hned devatenáctkrát coby abolicionistka a převaděčka otroků prchajících na svobodu. V rámci tzv. podzemní železnice (underground railroad), což byla síť převaděčů, tajných úkrytů, cest a tunelů, převedla Tubman na sever desítky otroků, včetně většiny vlastní rodiny – i proto získala přezdívku Mojžíš.
Podle odhadů historiků se povedlo „strojvůdcům podzemní železnice“ převést v letech 1800 až 1865 na svobodu na sto tisíc otroků. Avšak téměř dvě desítky misí, které Harriet podnikla, byly významné i v tom, že nemohla otroky převést pouze do jednoho ze států, v nichž nebylo otroctví povoleno, ale musela s nimi dojít až do Kanady. V roce 1850 totiž Kongres prosadil zákon o uprchlých otrocích (Fugitive Slave Act), který nařizoval, aby byli otroci navráceni svým právoplatným majitelům i v případě, že utekli do státu, kde je otroctví nezákonné. V rámci Spojených států tak nebylo pro otroky nikde bezpečno, protože na zadržení a navrácení otroků – nebo dokonce únosu svobodných černochů do otroctví – se v některých případech podílely i místní policejní sbory.
Bojovat za svobodu černošských obyvatel USA nepřestala Tubman ani během občanské války, kdy se stala zručnou zdravotní sestrou v několika polních nemocnicích i zdravotnickém zařízení pro černošské vojáky ve Washingtonu. Zároveň se několikrát vydala na průzkumné mise do států Konfederace, kde se v převleku za stařenu snažila zmapovat pohyby vojsk Konfederace a jejich zásobovací strategii. Vrchol její účasti v občanské válce přišel v roce 1863, kdy jako první žena v historii Spojených států Tubman vedla jednotku černošských vojáků při útoku na přívoz na řece Combahee v Jižní Karolíně. Ten byl významným bodem v zásobování konfederačních vojsk. Vojáci pod vedením Tubman nejprve zneškodnili podvodní miny chránící přívoz a následně zničili zásobovací kapacity a místní plantáž – z té zároveň osvobodili na 750 otroků.
Zastánkyně ženských práv
Po úspěšné vojenské kariéře však na Tubman nečekala růžová budoucnost. Musela se starat o staré rodiče, kteří strávili většinu života v otroctví, a trpěla nedostatkem financí. Krom jiného i z toho důvodu, že musela dalších třicet let bojovat za to, aby jí federální vláda přiznala veteránskou penzi a následně i vdovský veteránský důvod po druhém manželovi, rovněž veteránovi občanské války. Jedním z důvodů, proč se uznání zásluh Tubman tak táhlo, byl i odpor ze strany zákonodárců z Jižní Karolíny, jimž bylo proti srsti přiznat zásluhy a penzi bývalé otrokyni. Tubman nakonec s pomocí získaných peněz založila domov pro černošské seniory.
Tubman však nebojovala pouze za práva Afroameričanů, ale angažovala se rovněž coby zastánkyně ženských práv. Po občanské válce jezdila se svými spolubojovníky z podzemní železnice po východě USA a hovořila nejen o svých zkušenostech převaděčky otroků, ale také o nutnosti zrovnoprávnění žen a mužů. V roce 1896 byla například čestným hostem na prvním setkání Národní asociace barevných žen (National Association of Colored Women).
Význam Tubman pro americké dějiny a dějiny feministického hnutí v USA podtrhuje rovněž pojmenování legendárního černošského feministického, lesbického a socialistického hnutí Combahee River Collective ze sedmdesátých let podle útoku vedeného Tubman na konfederační přívoz během občanské války. Prohlášení hnutí (Combahee River Collective Statement) je dodnes považováno za stěžejní text černošského feminismu a za jeden z prvních manifestů poukazujících na propojenost útlaku na základě rasové, genderové a třídní příslušnosti.
Selhání politické imaginace
Obamův záměr ozdobit dvacetidolarové bankovky tváří tak významné osobnosti americké historie a nahradit jí Andrewa Jacksona, zodpovědného za násilný odsun původních obyvatel Severní Ameriky, byl z principu chvályhodný a zapadal do množství symbolických činů prezidenta znaveného osmiletým vládnutím. Donald Trump po svém zvolení sice označil Tubman za „skvělou“ a navrhl pro ni vytvořit bankovku jiné hodnoty, ale Obamův projekt odsunul až na rok 2028, jelikož se podle něj jednalo o „čirou politickou korektnost“. Naopak Joe Biden chce projekt navrátit do obamovských kolejí a urychleně udělat z Tubman novou tvář dvacetidolarovky.
Jak však podotýká amerikanistka Brittney Cooper, přestože se může Bidenova iniciativa zdát především pro ženy tmavé barvy pleti významným symbolickým gestem, jedná se spíše o selhání politické představivosti. Tubman totiž jako abolicionistka a bývalá otrokyně bojovala právě za to, aby byli černoši vnímáni jako lidé se všemi patřičnými občanskými právy, nikoli jako majetek, a tedy směnný předmět či dokonce platidlo. Představa, že bude „Tubman“ opět směnitelná za jakýkoli předmět či službu tak může až příliš připomínat scény obchodování s otroky. Dokonce lze říct, že platidlo s bývalou otrokyní není ničím jiným než absurdním pokračováním americké verze kapitalismu, postaveného na využívání černošských těl k práci a směnnému obchodu. Koneckonců by Tubman nebyla první černoškou na amerických bankovkách – některé jižanské státy už v 19. století na svých platidlech právě otroky vyobrazovaly.
Vize rovnoprávnosti Afroameričanů a žen, za něž Tubman celý život bojovala, nebyly Spojené státy za století a půl schopny naplnit, ať už to bylo kvůli segregačním zákonům, systému masivního uvězňování, omezení volebního práva či cílené segregaci v oblasti bydlení Afroameričanů. I proto lze její umístění na bankovku považovat spíše za symbolické – ne-li prázdné – gesto, nikoli za skutečný krok k nápravě historických křivd vůči afroamerické populaci. Navíc je třeba dodat, že osobnost jejího formátu si rozhodně zaslouží pocty vyšší.
Autor je amerikanista.