Evropa na cestě za technologickou suverenitou. Jak vzdorovat Číně a Spojeným státům?

Evropská unie potřebuje ucelené chápání technologické suverenity, které se bude zakládat na hodnotách, právech a svobodách jejích obyvatel. Musí se totiž bránit čínské a americké nadvládě v oblasti technologií.

Minulý týden jsem měl veřejný videohovor s předními členy Konzervativní strany v britském parlamentu, kteří se rozhodli nastavit tvrdé podmínky Číně. Až do minulého roku se standardní přístup toryů k Číně dal shrnout větou „trh jako trh“. Když se však ukázalo, že Spojené království je odkázané na 5G technologie firmy Huawei, a vypuknutí pandemie covidu-19 v roce 2020 pak dalo jasně pocítit systematickou rivalitu mezi Čínou a Spojenými státy americkými, začali být všichni trochu opatrnější. Hongkongská krize tento stav ještě dále prohloubila.

Standardy, které Evropa nastavuje, budou mít na život britských občanů i po brexitu větší vliv než cokoli, co řekne či udělá premiér Boris Johnson.

Během konference se nenašel nikdo, kdo by rozporoval nařčení Ministerstva zahraničí USA z 20. května tvrdící, že Peking nedostál svým závazkům ohledně „obchodu a investic; svobody projevu a víry; politického vměšování; svobody navigace a přeletů; digitálních a jiných forem špionáže a krádeží; šíření zbraní; environmentální ochrany; a světového zdraví“. Problém tedy spočíval v otázce, co se s tím dá dělat – a to hlavně v oblasti technologií.

Čína prohlásila, že jejím záměrem je dosáhnout „technologické suverenity“. V reakci na to pak prezidentka Evropské komise Ursula von der Leyenová popsala stejnou vizi pro Evropu. Spojené státy se samozřejmě technologické suverenitě těší již teď – a to díky Silicon Valley a vojenskému průmyslu, který je ve výzkumu a vývoji nejlepší na světě.

Avšak když jsem se zeptal, jakým způsobem chce této technologické suverenity tváří v tvář přetrvávající čínské hrozbě dosáhnout samotné Spojené království, nastalo hrobové ticho (ale naštěstí jsem na Zoomu dál viděl, že má otázka padla na úrodnou půdu).

Británie v nesnázích

Tato debata ukazuje, nakolik je Británie v nesnázích. Země se rozhodla odejít z Evropské unie a stát se osamělou vlajkovou lodí globalizovaného obchodního systému, která se spoléhá výhradně na pravidla nastolená Světovou obchodní organizací. Avšak geopolitický systém se notně změnil.

Spojené státy americké zastávají formu neoliberalistického nacionalismu – v trpkém odkazu na Josifa Stalina jsem to ve své knize Clear Bright Future nazval „thatcherismem v jedné zemi“. Čína se vymanila ze svěrací kazajky svých předešlých rozhodnutí a je na nejlepší cestě stát se světovou supervelmocí. A mezi politickými elitami Evropy existuje – aspoň na úrovni slov – názor, že EU musí podporovat svou vlastní suverenitu (ačkoli vnitřní překážky tomuto postupu jsou velké). Každý tento trend se během pandemie navíc zintenzivnil a nastávající recese k tomu dále přispěje.

Takže Británie se nachází v pasti. Svobody v činech lze dosáhnout pouze skrze její opozici k Evropské unii – v otázce obchodu, potravinových standardů i regulaci technologií –, a to do té míry, že jistou část své suverenity bude muset postoupit Spojeným státům. Představa, že by postbrexitová Británie byla schopna dosáhnout opravdové technologické suverenity je tak absurdní, že ji nikdo z toryů ani nechce řešit.

Federovaná“ síť

Evropa toho ovšem schopna je. General Data Protection Regulation (GDPR) bylo dobrým začátkem. Projekt Gaia-X, který byl minulý rok spuštěn mezi Paříží a Berlínem, je další krok správným směrem – tedy vytvoření fyzické, federované výpočetní sítě se specificky evropskými bezpečnostními standardy.

Avšak mimo tyto počiny zůstává evropská cesta k technologické suverenitě spíše hudbou budoucnosti. Francouzský prezident Emmanuel Macron popsal, co znamená technologická suverenita pro Elysejský palác: „Pokud nebudeme mít vlastní lídry ve všech oborech – digitální, umělé inteligenci,“ řekl v rozhovoru do rozhlasu, „budou naše rozhodnutí určována jinými.“

Francie spustila fond pro startupy v oboru umělé inteligence v objemu 5,5 miliard eur. Tato kritická výzva však neznamená založení konkurence Facebooku či Amazonu, ale je spíše úspěchem „datové suverenity“, která se etabluje jako jejich protiváha.

Během posledních dvaceti let navýšily americké technologické giganty své výdělky a ohodnocení převážně tím, že nasbíraly data o chování milionů lidí, kteří používají jejich software. Když vám telefon předpovídá, co chcete napsat, je to proto, že jeho výrobce má přístup k psaní milionů dalších lidí.

V závodu o vytvoření komerční umělé inteligence je získání přístupu k datům o chování identifikovatelných jednotlivců považováno za něco jako svatý grál. Jak mi vysvětlil jeden manažer: „Pokud bych zpracoval anonymizovaná data patnácti milionů pacientů, tak jsem schopen předpovídat nástup prvotních fází nemoci jater. Pokud bych však dostal do rukou jmenný registr, tak jsem schopen předpovídat a řešit nemoci, které dostane Paul Mason.“

Občanská práva

Tento hon za přístupem k identifikačnímu registru je v přímém rozporu s občanskými právy zajišťovanými v rámci GDPR – i proto ta všudypřítomná prohlášení, které musíme potvrdit, abychom mohli používat i ty nejzákladnější technologie na našich smartphonech.

Evropskou odpovědí, která je snad nejlépe popsána ve zprávě Cedrica Villaniho pro francouzskou vládu, je vložit uživatelská data do jednoho společného anonymního pytle, který z nich udělá „obecný zdroj“, a tím je znepřístupnit americkým technologickým firmám. Problém je, že zatímco evropské vlády mohou podporovat své jednotlivé národní podniky, rozdávat peníze a navrhovat národně orientované průmyslové strategie, samotná Evropská unie naopak v tomto ohledu čelí mnohým strukturálním překážkám.

A americký technologický průmysl si je velmi dobře vědom těchto praktických slabin evropské regulace a připravuje protiútok. Matthias Bauer a Fredrik Erixon ve zprávě pro ECIPE (což je evropský think-tank věnující se volnému obchodu, který ve Spojených státech tíhne k hayekovské pravici) navrhují strategii rozděluj a panuj.

Autoři píší, že jakýkoli pokus o dosažení technologické suverenity v soutěži s USA uškodí malým zemím evropského východu a Skandinávii. Prý je tedy lepší pokusit se o „společný“ přístup s Amerikou, protože Evropa – a to navzdory tomu, že je domovem 450 milionům lidí – není dostatečně velká, aby si vydobyla vedoucí pozici v inovacích, natož aby dosáhla opravdové suverenity.

Politická diskuse

Pro budoucí vývoj EU je potřeba započít politickou diskusi o tom, co pojem technologické suverenity vůbec znamená. Pro Margrethe Vestagerovou, evropskou komisařku pro soutěž, spočívá přímá role EU v zajištění efektivní regulace.

Pro Macrona však jde spíše o vytvoření specificky evropských koncernů, které by byly schopny konkurovat Googlu, Applu, Amazonu a podobným hráčům na poli umělé inteligence, biotechnologií, virtuálních měn a tak dále. To by znamenalo posun v soutěžním právu, který by umožnil státům (a samotné EU) podporovat velké firmy a – jak prozradil Cedric O, Macronův státní tajemník pro digitální sektor – tyto americké technologické giganty také do jisté míry rozložit.

Ursula von der Leyenovou zase hovoří o ochraně evropských kultur a hodnot – o „suverenitě jednotlivců… a zajištění plné kontroly nad jejich vlastními daty“. Levice mezitím chápe suverenitu na detailnější úrovni, tedy jako suverenitu měst a občanů, jak ukazují iniciativy typu barcelonského projektu DECODE.eu.

Evropská unie jako vždy čelí problému, že realita se vyvíjí rychleji něž myšlení a tvorba vhodné politiky.

Čínské chápání technologické suverenity je výsledkem rozhodnutí nenechat americký „válečně-průmyslový komplex“ kolonizovat digitální prostor v dobách jeho ekonomického vývoje. Když se objevil internet, Čína musela kolem svého silně utlačovaného obyvatelstva vztyčit informační firewall, který se rychle stal firewallem standardů a soutěže. To dalo vzniknout jejich vlastním národním lídrům: společnostem Baidu, Alibaba, Tencent a Xiaomi (jež jsou známy pod akronymem BATX).

Teď však přešla z defenzivy do protiútoku. Používá technologickou jemnou sílu – například Huawei 5G –, aby některé západní státy a mnoho rozvojových zemí vmanévrovala do pozice závislosti.

Změnit přístup

Pokud má Evropa v situaci, kdy jsou Čína a Spojené státy zaklesnuté v bitvě o strategickou dominanci, dosáhnout technologické suverenity, je třeba změnit přístup. Problém Evropy netkví pouze v tom, že její technologický průmysl není schopen vyprodukovat světové lídry, že její občané jsou jednostranně vykořisťováni americkými korporacemi a že její regulační systém nepracuje dosti efektivně.

Nová pravidla hry spočívají ve vytvoření celokontinentálních prostorů, v nichž operují technologie podle společenských hodnot mocných elit. Americký trh s akciemi je plný společností, které používají technologii k získávání ekonomických rent; čínský technologický prostor je formován svou zásadní tendencí utlačovat svobodu slova, sledovat občany a řídit jejich chování.

Je třeba, aby Evropa hrála tu samou globální hru – avšak s takovou koncepcí technologické suverenity, která by se zakládala na hodnotách, právech a svobodách jejích občanů. Je to tedy geopolitická a morální výzva, a už ne tolik ekonomická.

Co se týče Británie, tak ta nehraje ani stejnou ligu. Drtivý propadák její domácí track-and-trace aplikace ke sledování pacientů s covidem-19 následovalo odhalení, že stát investoval do neosvědčených satelitních technologií ve snaze napodobit systém globálního polohování Galileo – a toto je pouhá ochutnávka toho, co teprve přijde.

To také znamená, že i po brexitu budou občané Británie v otázce ochrany svých informačních svobod závislejší na Bruselu než na Westminsteru. Standardy, které Evropa nastavuje, stejně jako přední technologické společnosti, které Berlín a Paříž sponzorují, budou mít na život po brexitu větší vliv než cokoli, co řekne či udělá premiér Boris Johnson – Británie v tomto smyslu v podstatě nemá na výběr.

V tomto ohledu se brexit netýkal ani tak britské „suverenity“, jako spíš vizí regulační svobody a snů o neomerkantilistickém impériu ve světě, který už dávno neexistuje.

Autor je publicista.

Z anglického originálu What does technological sovereignty mean for Europe?, publikovaného na stránkách International Politics and Society, přeložil Vít Bohal. Český překlad vznikl ve spolupráci s Friedrich-Ebert-Stiftung v ČR.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies