Feminismus pro 99 procent se do toho nechce opřít. Chce do toho kopnout!

Manifest Feminismus pro 99 procent přináší zdánlivě nové a radikální požadavky, ve skutečnosti jsou však dané společenské problémy i jejich kritika desítky let stejné.

Vyhlídky a životní šance lidí se snižují spolu s tím, jak se zvyšují sociální nerovnosti. Naplnění základních životních potřeb, jako je dostupné a kvalitní vzdělání, bydlení a zdravotní péče či zajištění seniorů, se stává čím dál exkluzivnějším a instituce, jež mají tyto potřeby naplňovat, chátrají. To platí jak v České republice (na příkladu roku 2020 to výstižně ukázali redaktorky a redaktoři Alarmu), tak ve většině ostatního světa. Jak z téhle situace ven?

Manifest Feminismus pro 99 procent, jehož autorkami jsou tři profesorky z americké New School for Social Research, čítá jedenáct tezí, které definují novou vlnu feminismu, jež se objevila po „krachu liberálního feminismu“ a jejíž základní zbraní je stávka. Nový feminismus pro 99 procent se ostře staví proti kapitalismu, v němž spatřuje hlavního viníka celkové krize společnosti, genderového útlaku i sexuálního násilí. Upozorňuje, že kapitalismus povstal z rasového a koloniálního násilí, ničí planetu a je neslučitelný s demokracií a mírem. Vyzývá „všechna radikální hnutí, aby spojila své síly ke společné antikapitalistické vzpouře“.

Opřít se nestačí

Autorky se vymezují proti liberálnímu feminismu, který v duchu provozní ředitelky Facebooku Sheryl Sandberg vyzývá ženy k tomu, aby se do toho „opřely“. Podle manifestu se ženy k takovému feminismu, který není ničím víc než služkou kapitalismu, nemají hlásit a mají odmítnout „nadvládu rovných příležitostí“, které podle autorek umetají cestičku ženám z elit, ale nepřinášejí žádná zlepšení pro převážnou většinu lidí. Spolu s rovnými příležitostmi odmítají autorky i koncepty střední cesty či meritokracie, které nevedou ke zrušení hierarchií, ale jen zavádějí diverzifikaci a empowerment. „Naší odpovědí na feminismus, jenž se do toho chce opřít,“ píší autorky, „je feminismus, který do toho chce kopnout“.

Kapitalistické drancování ničí planetu, a je tedy potřeba rozšířit feminismus o ekosocialistické akcenty.

Manifest je jakožto žánr „programové prohlášení“ (jak nás informuje česká Wikipedie), takže „kopnout do toho“ je zcela v souladu s žánrem. Nicméně v angličtině, v níž autorky text napsaly, sloveso „manifest“ znamená „provide evidence for“, což se po mém soudu ne vždy zcela zdařilo. V řadě míst text šmahem přisuzuje všechnu vinu kapitalismu (který prý stojí „u kořene všech společenských problémů“), někde pomíjí evidenci, která jde přesně proti jejich tvrzení. V mnohém ale poukazuje na palčivé problémy.

Řešením, po kterém manifest volá, je transformace sociálních vztahů. Prvním příkladem jsou vztahy sociální reprodukce. Jelikož ženy jsou spojovány s péčí a jelikož péči kapitalismus nevidí jako hodnotu (buď se mlčky očekává, že se péče poskytuje zcela zdarma, nebo se komodifikovaná péče hodnotí velice nízkou mzdou), jsou jak ženy, tak sociální reprodukce (která do velké míry sestává z pečující práce žen) na chvostu priorit kapitalistických společností. Pokud kapitalismus dává přednost produkci před reprodukcí, manifest požaduje, aby tomu bylo naopak: požadavky výroby a zisku se mají podřídit potřebám lidí a jejich pečujícím vztahům.

Sexualitu nelze osvobodit

Kapitalismus prý stojí na genderově podmíněném násilí a ujařmuje sexualitu. Osobně ale dvě teze manifestu, které to tvrdí, považuji za nejméně přesvědčivé. Genderované násilí se vyskytuje ve všech známých společnostech a je otázkou, zda jeho nejhorší formy jsou nejrozšířenější právě v pozdním kapitalismu. Autorky pro to ostatně nepředkládají žádné důkazy, ale uchylují se k varováním typu, že „je jen otázkou času, kdy se takové praktiky rozšíří i do zbytku společnosti“.

Co se sexuality týče, volá manifest po jejím osvobození, nikoli „jen“ regulaci. Osvobození zní samozřejmě dobře, ale zároveň je asi autorkám, které jsou sociální vědkyně, jasné, že jakékoli lidské jednání se vždycky odehrává v lidské společnosti, a tedy bude vždy „jen“ regulované. Je ovšem zásadně důležité, co se v rámci oné „regulace“ smí, kdo co smí dělat s kým, a na co tedy lidé mohou aspirovat, o čem snít a do jakých sexuálních interakcí a vztahů vstupovat. Autorky mě nepřesvědčily, že ony „pouhé regulace“ neznamenají pro spoustu lidí osvobození. Jasně, osvobozujme dál – další typy lidí, jejich vztahů a sexualit. Ale jak jinak to dělat než proměnou sociálních norem (neboli regulací)?

Déjà vu stále stejných požadavků

Kapitalismus je „neslučitelný se skutečnou demokracií a mírem“, stojí v manifestu. Tady je asi čertovo kopýtko ve významu slova „skutečný“. Nechci být apologetkou kapitalismu, dobře vím, jakou sílu mají nadnárodní korporace, symbol pozdního kapitalismu. Vím, že řada z nich přímo vydělává na zbrojení, že jiné zavírají oči před lokálními konflikty, ba že přilévají oleje do ohně. Vím, že v zemích, které označujeme za vyspělé demokracie, firmy uplácejí politiky a že třeba v USA to činí zcela legálně díky rozhodnutí „Citizens United“, které umožňuje korporacím lít neomezené množství peněz do politických kampaní. Ale také jako Evropanka vím, jak zásadní pro evropskou integraci, šíření demokratických praktik a ideje lidských práv bylo Evropské společenství uhlí a oceli. Bylo mnohokrát doloženo, jak zásadní je evropský projekt pro mírovou existenci na kontinentu po druhé světové válce.

Nicméně následující teze považuji za neoddiskutovatelné. Kapitalismus povstal z rasového a koloniálního násilí, dál hierarchie etnicity/rasy reprodukuje a v mnohém umocňuje geografické znevýhodnění, jež příliš často kopíruje mapy bývalých kolonií (pomyslete třeba, kde žijí lidé nejvíce a nejdříve postižení klimatickou změnou). Kapitalistické drancování ničí planetu, a je tedy potřeba rozšířit feminismus o ekosocialistické akcenty. Emisní povolenky, tržní nástroj par excellence, ekologickou krizi nevyřeší.

Při čtení jsem se nemohla ubránit jistému pocitu déjà vu. Mnohé z toho jsme totiž tvrdili už v devadesátých letech v ekologicko-sociálních hnutích, jako byla Duha nebo Nesehnutí. Internet tehdy nebyl, co je dneska, takže vám nemůžu nabídnout pár linků jako důkaz, ale vězte, že v archivech časopisu Poslední generace, respektive Sedmá generace a nesčetných letácích, které jsme vydávali, byste našli nespočet detailních příkladů provázanosti sociálního života a ničení planety, zkorumpovanosti politických a ekonomických elit a fatální neschopnosti kapitalismu nabídnout funkční řešení ekologické a sociální krize jak pro lidi, tak pro přírodu. Mluvili jsme o socialismu a ekofeminismu a jejich potenciálu proměnit společnost k lepšímu.

Tedy nic nového pod sluncem – tohle všechno dávno víme. Je smutné, že svět už přinejmenším půlstoletí trpí týmiž problémy a sociální hnutí je pojmenovávají velmi podobnými slovy a nabízejí velmi podobné recepty. Manifest Feminismus pro 99 procent nicméně může sloužit jako vodítko pro novou generaci, která nevěří nikomu, komu je nad třicet.

Autorka je socioložka. Přednáší genderová studia a sociologii na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies