Jak udržovat alespoň digitální kontakt s papírovým světem knihoven?

Zavřené knihovny znamenají také omezený přístup k vědění. Digitální zpřístupňování knižního fondu ale naráží na požadavky knižního trhu. Je možné dělat více?

Stávající uzávěra se nevyznačuje jen tím, jak velkoryse interpretuje sousloví „zákaz volného pohybu osob“. Spíš než na mobilitu obyvatelstva má dopad na naši interakci se starým, papírovým světem. A tak jako v případě distančního vzdělávání, práce z domova a nespočtu dalších technik, skýtá mimořádnou příležitost i pro průzkum možností a limitů vzdáleného přístupu ke knihovním fondům.

Co se týče prostého objemu, byly knihovny na takovou výzvu úhrnem připraveny opticky vcelku dobře. Postup digitalizace jejich fondů byl historicky do značné míry živelný, probíhal ve vleku větších či menších dotačních závazků a ve svém zaměření byl ovlivňován profily jednotlivých knihoven, konzervačními prioritami, perspektivou zpřístupnění a částečně i konkrétní čtenářskou poptávkou. Samozřejmě by se v ideálním světě mohlo skenovat o něco víc nebo o něco systematičtěji, ale nejviditelnější problém digitalizace tkví v omezené viditelnosti digitalizovaného.

Zatímco digitalizaci jako takovou mohou knihovny provádět na základě výjimky z autorského zákona nehledě na autorskoprávní status předlohy, vzdálený přístup k digitalizátům (tedy digitálním dokumentům, výsledkům digitalizace) byl tradičně možný jen u děl takzvaně volných. Tedy těch, u nichž uplynulo 70 let od smrti všech autorů (v případě knih jde i o překladatele či ilustrátora). Aby mohly Národní knihovna a Moravská zemská knihovna na jaře loňského roku své digitální fondy otevřít –⁠ a na podzim navázat projektem „Národní digitální knihovna – Covid“ (NDK-Covid) –⁠, musely získat souhlas kolektivních správců těchto autorských práv. Dynamika otevírání, fungování, zavírání a prodlužování NDK-Covid ale odpovídala zmatečnosti většiny jiných opatření a následných reakcí.

Výpalné v době digitalizace

Připomeňme, že přístup k digitálním fondům NK a MZK byl 2. listopadu ohlášen na půdorysu dohod s kolektivními správci DILIA a Ochranné organizace autorské (OAA-S) a souhlasu Svazu českých knihkupců a nakladatelů ČR (SČKN). Ačkoliv souhlas SČKN nebyl veřejně formalizován, byla vstřícnost této profesní organizace a jejího ředitele Martina Vopěnky opakovaně zdůrazňována při spuštění celé služby a zejména při jejím prodloužení o měsíc později. Původní listopadová dohoda byla zamýšlena pro období „uzavření knihoven“, 29. listopadu však vláda oznámila přechod do třetího stupně PES a knihovny mohly teoreticky opět otevřít. Po dalším urychleném kole lobbingu u SČKN, do něhož se údajně zapojili i představitelé vysokých škol, se ale službu podařilo prodloužit, a sice do konce ledna 2021. Další prodloužení, tentokrát o týden, bylo pak oznámeno dva dny před plánovaným uzavřením. Ani toto však nemělo dlouhé trvání a o tři dny později bylo nastaveno dalším prodloužením, prozatím definitivně do 12. února.

České knihovnice a knihovníky nelze vinit z toho, že by nestáli o maximální dostupnost fondů, o něž pečují a jež postupně digitalizují. Nestavme je však do role těch, na jejichž bedrech leží spoluzodpovědnost za existenci knižního trhu.

Jakkoliv tato nedávná prodloužení snad pomohla prokrastinujícím badatelům, kteří tak mohou znovu odložit poslední příležitost ztratit se v nekonečném vesmíru fulltextového vyhledávání, samozřejmě nemají vzhledem k neblahému vývoji pandemie valného smyslu. Knihovny svůj běžný provoz jen tak neobnoví a propojení dostupnosti NDK-Covid minimálně s dobou trvání jejich uzávěry by bylo jenom logické. Už prosincové prodloužení se ale neslo v duchu definitivy a maxima možného, co se dobré vůle a kapacit nakladatelů a knihkupců týče. Ti totiž, alespoň tedy jejich část reprezentovaná Svazem, opakovaně upozorňovali na neúnosnost situace, v níž neomezený přístup k digitálním fondům dále prohlubuje nedobrou kondici celého sektoru. Arbitrárnost a kadence dílčích prodloužení jako by tak dávala prostor čekání na zázrak – nebo alespoň reakci příslušného ministerstva, na něž se se svými požadavky knihkupci a nakladatelé obraceli a pod něž i knihovní agenda spadá.

A ministerstvo kultury opravdu reagovalo: Lubomír Zaorálek v odpovědi na tweet pirátského poslaneckého asistenta Štěpána Drtiny uvedl, že „se Svazem nakladatelů jednáme“. Knižní sektor si cílenou a promyšlenou podporu jistě zaslouží, zejména v zájmu zachování jeho pestrosti. Propojovat tuto podporu s otázkou bezplatného přístupu ke knihovním fondům v době pandemie se ale jeví jako mimoběžné.

Dopady digitalizace a vzdáleného přístupu na realitu trhu se extrémně těžko kvantifikují. To samé ostatně platí i o fungování knihoven vůbec. Přesto, nebo snad i díky tomu, už nyní knihovny svou činnost autorům a nakladatelům do nějaké míry kompenzují. Názory na adekvátnost a legitimitu takových kompenzací se samozřejmě u jednotlivých aktérů budou razantně lišit: ať už jde o úhradu za absenční výpůjčky (50 haléřů za jednu výpůjčku, celkem 20–25 milionů Kč ročně určených nositelům autorských práv) či poplatky z poskytnutých reprografických služeb. Ty jsou spolu s nechvalně proslulým „výpalným“ kolektivním správcem rozdělovány mezi nositele autorských práv a nakladatele. Do tohoto mixu od roku 2019 pak patří i obdobně paušálně-arbitrární poplatek za zpřístupnění „děl na trhu nedostupných“, o nichž bude řeč níže (jde o cca 25 milionů Kč ročně kolektivním správcům).

Díla na trhu nedostupná

Vedle uvedených kompenzací knihovny přinášejí knižnímu trhu prostředky samozřejmě i přímo, tedy skrze nákupy a obnovu knihovního fondu. Zhruba 350 milionů Kč ročně není z hlediska celkového obratu tohoto sektoru částka zcela zanedbatelná, již řadu let však spíše stagnuje či klesá. A dlužno dodat, že představuje jen zlomek sumy, jakou veřejné rozpočty každoročně dotují zcela bezprecedentně ziskový sektor akademických vydavatelství a databází. Podpora knižního trhu prostřednictvím přímých akvizic by se tak například spolu s dalším snížením DPH jevila jako účelnější než jakékoliv posilování již tak zpuchřelé fikce náhradních odměn či kompenzací, a mohla by jít ruku v ruce s přehodnocováním politik v oblasti vědy a výzkumu.

Jakkoliv totiž agenda vědy a výzkumu spadá pod jiné ministerstvo, než je tomu u knihoven, funguje NDK-Covid pod aureolou přístupu pro studenty a akademické pracovníky. Služba je však fakticky otevřená i uživatelům řady městských knihoven a její provozovatelé étos široké dostupnosti podporují i tím, že zájemce upozorňují na ty participující knihovny, které umožňují čtenářskou registraci na dálku. Přesto statistiky přístupu naznačují spíše cílené a nuancované využívání této služby (70 tisíc uživatelů v listopadu, 35 tisíc v prosinci, 42 tisíc v lednu), která stejně jako její obdoby v zahraničí reálně funguje spíše jako referenční či konzultační zdroj než jako plnohodnotná náhrada knihovních výpůjček či dokonce nákupu v knihkupectví. Průměrná doba návštěvy se totiž podle informací Národní knihovny poslední tři měsíce pohybuje okolo čtrnácti minut, což vzhledem k nemožnosti dokumenty stahovat nasvědčuje tomu, že čtenáři a čtenářky službu využívají především k dohledávání a ověřování.

Momentálně tedy lze doufat v brzké dojednání podpory nakladatelům a knihkupcům, pravděpodobně v dialogu ministerstva kultury a ministerstva průmyslu a obchodu, a jejich laskavé svolení s pokračováním NDK-Covid. A těšit se, že jednou, až i díky zodpovědnému přístupu nás všech nezbytnost vzdáleného přístupu pomine, vrátíme se pro svoje fulltexty ke knihovním terminálům. Nebo je i jiný svět možný? Přinejmenším koncept děl na trhu nedostupných o jistém pozitivním vývoji svědčí.

Ukončení provozu NDK-Covid by znamenalo, že v distanční nabídce Národní digitální knihovny zůstanou k dispozici vedle volných děl i ty knihy a periodika, které již nejsou k mání jinde (antikvariáty nepočítaje). Toto opatření předcházející konkrétnější regulaci na evropské úrovni se v Česku aktuálně vztahuje na knihy vydané do roku 2000 (u periodik hranice sahá až do roku 2010). Přesněji řečeno sahá definice děl na trhu nedostupných v případě knižních publikací až do roku 2007, ale Národní knihovna akceptovala přání Svazu knihkupců a nakladatelů, aby byl vzdálený přístup ohraničen rokem 2000. Součástí memoranda uzavřeného na toto téma je i možnost nakladatelů vyjmout ze vzdáleného přístupu i konkrétní tituly či veškerou produkci po roce 1990, potažmo i odborné či populárně-naučné tituly, které nakladatel sám nevydal, jestliže připravuje vydání díla s tematicky obdobným obsahem. Tak jako v případě vyhledávání souhlasu pro provoz NDK-Covid lze i u děl na trhu nedostupných konstatovat snahu Národní knihovny vycházet zástupcům knižního byznysu vstříc – slovy Svazu „v maximální možné míře“.

Hájit zájmy čtenářů a veřejnosti

Že si Národní knihovna uvědomuje aktuální křehkost a nestabilitu knižního trhu, je dobrá a správná věc. Že ji však musí nepřímo sanovat řadou uvedených výjimek z dostupnosti knihovních fondů online, je ale věc druhá a nepříliš radostná. Vzhledem k tomu, že k uzavření zmíněného memoranda došlo v prosinci loňského roku, nelze pochybovat o tom, že se do jeho dikce a závěrů propsalo totéž pandemické zoufalství knihkupců a nakladatelů, jinak veřejně projevované převážně v souvislosti s prodlužováním NDK-Covid.

Je možné, že uvedené výjimky nebudou mít na reálný objem vzdáleně přístupných titulů dramatický dopad. Například nakladatelství Albatros takto rozporuje pouze třináct svých publikací (a přes tři tisíce jich prozatím nechává v nabídce), zatímco u Dokořán vidíme vyřazených děl na sto padesát. Dobrodružství titulů navrhovaných k zařazení i těch určených k vyřazení mohou zvídaví knihomoli sledovat v legendárním systému Aleph, což je vlastně ilustrací širšího a palčivějšího problému. Tak jako v případě NDK-Covid se aranžmá a jeho dopady jeví přes všechnu snahu vrcholně nepřehledně. Drobný pokrok v mezích technologií a zákona nám tak přinesl nejen Národní digitální knihovnu, Českou digitální knihovnu a Digitální knihovnu (sic!), komplementované portálem Knihovny.cz, sjednocené především nejistotou co do míry překryvu jejich jednotlivých nabídek a fondů. Přináší nově i nejistotu časovou, kdy jednou zpřístupněná díla mohou teoreticky z internetu mizet a kritéria pro jejich dostupnost jsou poněkud esoterická. Nemluvě o jistě značné administrativní zátěži pro všechny zúčastněné strany, kterou přijaté výjimky nutně obnášejí.

Ale budiž, trajektorie je vytyčená správně a české knihovnice a knihovníky nelze vinit z toho, že by nestáli o maximální dostupnost fondů, o něž pečují a které postupně digitalizují. Nestavme je však do role těch, na jejichž bedrech leží spoluzodpovědnost za existenci knižního trhu. Nevytvářejme falešné dichotomie a neberme si knihovny za rukojmí při jednání o státní podpoře v době pandemie. Rolí knihoven je a má být – i v souladu s nedávno přijatou koncepcí jejich rozvoje – ve tříbení kompetencí informační společnosti, vědomém komunitním fungování a konečně i co nejširší dostupnosti. Spíš než knižní trh mohou některé z jejich aktivit ohrožovat knižní kulturu, ekonomické dopady vzdáleného přístupu jsou však sporné a jejich kalkulací a případnou kompenzací by se primárně měli zabývat jiní. Tak aby knihovny mohly ještě sebevědoměji hájit zájmy svých čtenářů a čtenářek a veřejný zájem, který svou činností naplňují.

Autor je audiovizuální archivář.

AKTUALIZACE: K momentu zveřejnění textu se zdá, že Svazu českých knihkupců a nakladatelů se kýženou podporu vyjednat nepodařilo. Své svolení s prodloužením NDK-Covid aktuálně podmiňuje Svaz bez dalších podrobností dvaceti miliony korun měsíčně coby kompenzací za údajné ztráty.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies