Když se díváme na období československého socialismu, velmi často mluvíme o únorovém převratu, stalinistických padesátých letech nebo o událostech takzvaného pražského jara, které vyústily v invazi vojsk Varšavské smlouvy. Historik Jan Mervart a filozof Jiří Růžička, působící na Filozofickém ústavu Akademie věd ČR, to chtějí změnit svou knihou Rehabilitovat Marxe! Československá stranická inteligence a myšlení poststalinské modernity. Jak straničtí intelektuálové a filozofové jako Karel Kosík, Radovan Richta, Ivan Sviták, Robert Kalivoda a další reagovali na odhalení kultu osobnosti roku 1956? Co pro ně znamenal konec stalinismu a jak se vyrovnávali s jeho dědictvím? Jakými způsoby znovu promýšleli Marxovo myšlení a jak chtěli modernizovat socialistickou ideologii? Tomu se věnuje tento díl podcastu Kolaps.
Stranické intelektuály ve své knize dělíte na technooptimisty, marxistické humanisty a dialektické deterministy. Kdo jsou vaši osobní favorité? Jaké myslitele z této doby považujete za nejzajímavější a nejoriginálnější?
Tato otázka směřuje hodně k našemu tvůrčímu procesu. Měli jsme samozřejmě nějaké předporozumění a jednou z našich motivací bylo rehabilitovat marxistický humanismus. Většina humanitních intelektuálů je vždy nakloněnější kultuře než vědě a technice. Měli jsme to podobně. Ale v průběhu debat o té knize a psaní textu samotného jsme zaujali neutrální stanovisko a snažili jsme se nedávat svoje sympatie najevo. A nutno říct, že ty naše sympatie taky postupně klesaly. V poslední kapitole se snažíme upozorňovat na vnitřní limity dobového myšlení a humanisté z toho nevycházejí vůbec dobře. Humanismus, s nímž bychom původně sympatizovali, otevírá obrovské množství problémů a možností dalšího vývoje, které nejsou úplně hezké.
Čím vás tak zklamal?
Já jsem se předtím odborně věnoval nástupu rané normalizace a vždy jsem se ptal, proč to šlo tak snadno. Jak je možné, že reformní generace, která události roku 1968 v podstatě formuje a má kontakty na ta nejvyšší místa, byla tak rychle smetena. Jednou z odpovědí je, že přestože byli všichni politicky angažovaní a vlastnili stranickou legitimaci, odmítnou leninismus a strana pro ně přestává být jedinou politickou avantgardou. Ve straně ale zůstávají. Mluví o nějakých širších společenských koalicích, demokratickém socialismu, oslovování sociálně cítících křesťanů a socialistů různého typu, ale nedokážou vytvořit novou koncepci politiky. Celá ta generace už se jednou spálila při budování stalinismu, a to v tom možná také hrálo roli. Na konci šedesátých let se do politiky sice zapojují, ale drží si od ní odstup jako od něčeho špinavého. Neuzavírají reálné koalice, nebojují o moc a tak dále.
Vadí vám tedy, že odmítají stranický model, vyzývají k dialogu s jinými sociálními skupinami, ale zároveň netvoří žádné nové politické struktury, v nichž by ten dialog mohl probíhat…
Oni chápou politiku jako reformu nebo rekonstrukci socialisticko-demokratických institucí. V tomto rámci se pohybuje jejich myšlení. Nicméně koncepce neinstitucionální politiky, kterou měl leninismus i stalinismus, se začíná z jejich horizontu vytrácet. Politika je pro ně prostorem vyjednávání, handrkování, taktizování. Přestože byl třeba Kosík později politicky aktivní, měl vůči sféře politiky určitý despekt. Je to pro něj sféra pseudokonkrétnosti, s kterou nechce mít nic společného a kterou je zároveň nutné transformovat. Tahle dvojakost je tam přítomná a je podle nás přímo zabudovaná v jejich myšlenkových koncepcích.
Všechny díly podcastu Kolaps si můžete poslechnout nejen na webu Alarmu, ale také na Spotify, Apple Podcasts, PlayerFM nebo pomocí RSS feedu našeho účtu na Soundcloudu. Alarm je finančně závislý na podpoře čtenářů. Pokud se vám líbí naše podcasty nebo rádi čtete Alarm a chtěli byste ho finančně podpořit, můžete tak učinit v dlouhodobé crowdfundingové kampani.