Foto Lucie Poláková
„Blatného výrok ‚To by znamenalo, že se Česká republika nezvládá postarat o své občany,‘ je pro mě jasný důkaz toho, že pro duo Babiš–Blatný je vlastní ješitnost a pocit, že by to byla ostuda, něčím mnohem víc než ohrožené lidské životy. Personál v nemocnici je na konci svých sil, o sestrách, které tam slouží teď, nepadlo ani slovo. Blatného náměstek si ještě dovolí nás označit za jakési osoby s transparenty!“ říká rozhořčeně aktivní chebská občanka Lucie Poláková. Spolu s dalšími se zúčastnila demonstrace lidí, kteří se snažili ministru Blatnému vysvětlit, že na ješitnost, lži a politické čachry teď není čas. Lidé zde na ministra mimo jiné křičeli, že je nesmyslné pacienty převážet třeba do Jihlavy, když německé nemocnice jsou jen deset kilometrů daleko. A také se ptali, kolik lidí ještě bude muset zemřít, než otevřou hranice pro sanitky.
Volání o pomoc
Chebská nemocnice je už delší čas v situaci, kdy příval pacientů s covidem nezvládá. Německá strana v posledních měsících opakovaně deklarovala ochotu přijmout české pacienty ve svých nemocnicích. Německé nemocnice jsou přitom řádově blíž než ty, kam nemocné z Chebu přesouváme v rámci České republiky. Jenže k tomu je potřeba, aby podobnou spolupráci posvětila česká vláda. Ta ale potřebuje vzbuzovat dojem, že situaci zvládá, i když ji zcela zjevně nezvládá.
„Postará se o vás Česká republika, není třeba za každou cenu cestovat do zahraničí. Česká republika si váží každého života, každého českého občana a o každého z nich se postará,“ blábolí místo nějaké normální reakce Blatný.
Přetížená chebská nemocnice opakovaně žádala ministerstvo, aby převoz s německou vládou dohodlo. Starosta Chebu Antonín Jalovec (Volba pro město/STAN) předal ve čtvrtek ministru Janu Blatnému (za hnutí ANO) petici s podpisy šestnácti starostů Chebska a Ašska, v níž se jednoznačně staví za personál chebské nemocnice a žádají ministra o urychlené řešení krize, a to včetně transportu pacientů do Spolkové republiky Německo. O totéž žádá i kraj. Katastrofální situaci v regionu, kdy v Chebu umírá nejvíc lidí, a limity převážení pacientů vrtulníky do jiných, často vzdálených krajů, popsala pro Deník N Jana Ustohalová. V textu také cituje z rozhovoru, který Deníku N poskytl primář chebské interny Stanislav Adamec, v němž říká: „Denně musíte rozhodovat u několika lidí, kdo z nich má větší šanci přežít. Nemocných je teď skutečně tolik, že musíte vybírat, kdo bude z intenzivní léčby profitovat, a kdo bude v uvozovkách zabírat místo někomu jinému a stejně mu nepomůžete.“
Blatný se nenechal zviklat ani v situaci, kdy byl na místě a mohl se přesvědčit o tom, že taková pomoc by mohla zachraňovat lidské životy. I když jako ministr by to měl být schopný pochopit i na dálku. Co může být motorem takové zaslepenosti? A může nás nějak utěšit, že v tom nejsme sami, že podobně německou pomoc odmítají i Poláci? Nebo je to jen známka toho, že nám vládnou podobně ješitní a nacionalističtí egomaniaci? Když Blatný říká, že je to symbol, zní to jako špatný vtip. Prosí nemocnice, prosí město, prosí i kraj, aby vláda pomoc sousedů povolila, ale ministr zůstává neoblomný: „Je jasným signálem pro občany této země, postará se o vás Česká republika, není třeba za každou cenu cestovat do zahraničí. Česká republika si váží každého života, každého českého občana a o každého z nich se postará,“ blábolí místo nějaké normální reakce Blatný.
Evropská solidarita
Když počátkem pandemie pomáhalo Německo Itálii a i později různé evropské země nabízely pomoc svým sousedům, cítila jsem dojetí. Ten pocit jsem zažila ještě mnohokrát při různých zprávách o aktech solidarity, ať už na mezinárodní nebo národní úrovni. Když Češi šili na jaře roušky pro sociální zařízení a zapojilo se do toho ohromné množství lidí, kteří se na tom různým způsobem podíleli. Když jsem četla o tom, co v různých místech lidé dělali pro personál nemocnic. Když jsem viděla, kolik lidí chtělo darovat notebooky pro děti, aby se mohly účastnit distanční výuky. Momentů, které byly krásné, se našlo mnoho a mohly zjemnit celkovou stále dusnější a tíživější atmosféru života v pandemii. Jestli má vlastenectví, ať už české nebo evropské, nějaký smysl, projevuje se právě v těchto momentech. V okamžicích, kdy můžeme být na něco – na sebe – hrdí.
Ministr Blatný svým rozhodnutím může někoho připravit o život. Kromě toho je vidět, že je mu jedno, jak moc vysilující je práce zdravotníků, a nejraději by nemocnice nějak přikryl, aby problémy nebyly na očích. Ale je také vidět, že vůbec nechápe, že žijeme v Evropě a co to vlastně znamená.
Česká republika je celkem malá země, a tím pádem tvoří příhraniční oblasti její podstatnou část. Už dlouhé roky zde žijeme s otevřenými hranicemi a můžeme dle libosti přejíždět sem a tam. Tyto roky pomohly vytvořit nové vztahy a staronová sousedství. Tak například Krušné hory jsou (nebo aspoň donedávna byly) jedním celkem a při procházkách jimi jsme se dlouho nemuseli zabývat tím, na které jsme zrovna straně. Když přišel zákaz hranice přecházet, řada lidí ho nesla špatně. Ať už proto, že měli za hranicemi práci, rodinu, přátele, nebo tam jezdili na oběd, na koncerty, za levnějším alkoholem, benzínem a cigaretami či kvalitnějšími potravinami. A byť můžeme třeba nakupování vnímat jako něco povrchního, všechno to tvořilo nějaké vztahy, na které si lidé zvykli.
Bitte nie wieder!
Historie česko-německých vztahů je dlouhá a složitá a jistě nelze ani dnes tvrdit, že by byl vzájemný vztah bez komplikací. Přesto existuje nějaké spojení mezi lidmi na obou stranách hranice. Je to společné vědomí, že žijí v jednom prostoru, a to vytváří vztah, který má dnes snad už víc pozitiv než stinných stránek. Vzniklo sousedství.
V momentě, kdy se loni na jaře zatarasily cesty, bylo možné pořád procházet přes lesy. Ale i na lesních cestách byly navalené obrovské kameny, aby náhodou někoho nenapadlo vzít to přes les autem. Na jednom takovém přechodu je dnes na altánku pověšená fotka velkého balvanu, který tam byl tehdy přivalen, a je na ní nápis v němčině i češtině. Nahoře stojí Bitte nie wieder! a dole Prosim, už nikdy! Pravopisná chyba v českém nápise dává tušit, že tam cedulku umístili Němci. Ale pro místní Čechy je kulturně zcela srozumitelná.
Když představitelé Bavorska a Saska nabízejí pomoc, je to projev solidarity, která vyvěrá i z toho, že máme vztah. Třeba i proto, že jejich nemocnice by bez Čechů a Češek fungovaly jen těžko. V Praze by měli mimo jiné pochopit, že i komplikované vztahy jsou vztahy, že na vztazích se pracuje a je potřeba, aby se nějak snažily obě strany. A že není možné kvůli politickým cílům a hře na to, že se nic neděje, obětovat životy Čechů jen proto, že nám chtějí pomoct zrovna Němci. Lidé v pohraničí to většinou chápou. Jde o jejich životy a o životy jejich příbuzných a přátel.
Autorka je redaktorka Alarmu.