Foto Narkologičeskaja klinika, Pixabay
„Zůstat doma za 60 procent platu? I s hornickými příjmy je to o hubu,“ říkal mi na podzim Tomáš, horník z Karviné, kterého koronavirus vyřadil ze zaměstnání na dlouhé dva měsíce. „Platíš nájem, živíš rodinu, někdo má třeba půjčky. Být dva měsíce doma s takovým příjmem, to se přece nedá,“ stěžoval si v hospodě (tehdy legálně otevřené) a oba jsme se shodovali na tom, že takhle nízký příjem není pro lidi, kteří už tak nemají nazbyt, zrovna motivační. „Neumím si představit, jak to dělají třeba prodavačky, které tu v Karviné berou do dvaceti tisíc měsíčně. To máš najednou dvanáct tisíc místo těch dvaceti? A s tím jde jako vyžít?“ kroutil Tomáš hlavou. Oba jsme znali případy, kdy nakažení koronavirem nenahlásili kontakt se svými kolegy a kolegyněmi, aby je uchránili karantény a s ní spojené nižší mzdy.
Sebeizolací do chudoby
S nástupem koronavirové pandemie se najednou nečekaně velká část lidí v Česku potýká s jedním z nejzávažnějších problémů u nás: nízkou nemocenskou. Ta přitom nesouvisí přímo s pandemií, ale je realitou všech zaměstnanců už po dlouhá léta. V době, jako je ta naše, ale její absurdita vyniká naplno: odhaluje se totiž jako jeden z klíčových problémů nedodržování karantény a nenahlašování kontaktů, což jsou základní nástroje, jak pandemii čelit. A není se čemu divit – strach, že desetidenní karanténu jednotlivec nebo rodina ekonomicky neutáhne, je velký a netýká se zdaleka jen nízkopříjmových skupin, i když ty jsou – jako obvykle – zasaženy nejvíce. Česko má totiž jednu z nejnižších nemocenských v rámci zemí OECD a vláda v návaznosti na pandemii nepřijala žádná opatření, jak lidem, kteří musí do karantény, pomoci. Tisíce lidí tak poslední rok řeší, jestli zůstat doma se 60 procenty platu, nebo zatloukat a chodit dál do práce. Tato volba má čistě socioekonomické pozadí.
Vyřešit tak základní věc, jako je adekvátní náhrada mezd a platů pro lidi v karanténě nebo izolaci, by v boji proti koronaviru mělo být úplnou samozřejmostí. Jenže není.
S příjmem 18 tisíc hrubého se váš denní příjem na nemocenské scvrkne na něco málo přes 300 korun. Do karantény musí často celá rodina, takže nižší příjem zasáhne všechny pracující členy domácnosti. Vzhledem ke způsobu vyměřování nemocenské můžou být karanténou postiženy i rodiny ze střední třídy, protože nemocenská se počítá nejen z hrubého příjmu, ale vzniká dělením na základě takzvaných redukčních tříd. A ty i z mediánového platu kolem třiceti tisíc udělají nemocenskou ve výši pár stovek denně. Pokud je navíc někdo z partnerů zároveň pečující osobou a stará se třeba o děti nebo o rodiče, ocitají se rodiny v situaci, kdy najednou disponují dvěma velmi malými příjmy. A to je nutí přemýšlet, jestli se nechají vytrasovat, nebo raději přátelsky poprosí nakaženou osobu, se kterou byly v kontaktu, aby je nenahlašovala. Celkem nepřekvapivě udělají často to druhé.
Raději to obejdeme
Ve chvíli, kdy je nakažených lidí takové množství jako u nás, se navíc lehce může stát, že se do kontaktu s rizikovou osobou dostanete hned několikrát za rok. Fakt, že se v karanténě váš příjem radikálně zmenší, je potom pro ochotu nechat se nahlásit, určující. Nájem, jídlo nebo další závazky se jen tak odsunout nedají. V zemi, kde jsou příjmy větší části společnosti obecně nízké, je těžké něco ušetřit. Lidé, kteří jsou sami nakažení nebo s někým nakaženým přišli do styku, tak raději hygienu obcházejí.
Jak dokládá ve svém výzkumu sociolog Daniel Prokop, je finanční demotivace zřejmě jen jednou z příčin neochoty k testování či karanténám a hlášení kontaktů. Avšak nezanedbatelnou. „Podle výzkumu Život během pandemie cca jen třetina rizikových lidí, kteří byli v kontaktu s nakaženým či mají specifické příznaky, prochází testováním. Menší je tento poměr mezi pracujícími, kteří nemohou pracovat z domova. Tomu, že vidíme jen zlomek epidemie (25–35 procent), odpovídají odhady tzv. ascertainment rate matematičky Lenky Přibylové (MUNI) vycházející z toho, kolik hospitalizovaných s covid-19 je diagnostikováno až při hospitalizaci. Zároveň ve výzkumech pouze třetina pracujících lidí říká, že by se určitě chtěla nechat testovat, pokud by byla v kontaktu či měla lehké specifické příznaky. Nižší ochota je obecně mezi pracujícími s nízkými příjmy a lidmi, kteří nemohou v karanténě na home office,“ vysvětluje Prokop a dodává: „V rámci OECD je pouze několik málo zemí se stejnou či nižší mírou náhrady mzdy v nemoci než ČR (tedy 60 a méně procent). Přinejmenším tři z těchto zemí – USA, Kanada a Korea – ale na covid reagovaly specifickou podporou a zvýšením náhrady u nemocenských a karantén. Specifické programy podpory při pozitivním testu či karanténě existují i v Austrálii, Hongkongu a na Novém Zélandu. Většina skandinávských zemí, Irsko, Slovinsko, Francie a pobaltské země rozšířily politiku nemocenských – např. vyšším pokrytím OSVČ, zvýšením náhrad na 100 procent nebo zrušením čekacích a karenčních dob. Ve Velké Británii funguje od podzimu podpora nízkopříjmových při pozitivním testu (500 liber) a aktuálně je diskutováno její rozšíření.“
Konečně něco užitečného
Stát má řadu nástrojů, jak pandemii pomáhat krotit. Jenže s tím, jak se u nás opatření na jedné straně zpřísňují a na straně druhé tu absolutně chybí proaktivní politika v boji proti koronaviru, klesá ochota lidí nařízení dodržovat. Systém očkování zkolaboval, testování stále není na dostatečné úrovni, ministerstvo zdravotnictví je v rozkladu, nástroje jako „chytrá karanténa“ už nikdo nebere vážně, hygieny se hroutí a fakt, že se Češi v krizi spoléhají už jen na krematoria, se stal cynickou realitou posledních měsíců. Nezanedbatelná část společnosti se vlivem nedostatečných ekonomických balíčků sune z chudoby do bídy. Vyřešit tak základní věc, jako je adekvátní náhrada mezd a platů pro lidi v karanténě nebo izolaci, by přitom v boji proti koronaviru mělo být úplnou samozřejmostí. Jenže není.
Ve světle pandemie je nutné si uvědomit ještě jednu zásadní věc: do práce chodili nemocní lidé i před koronou, jen se tehdy o lidech na nemocenské mluvilo úplně jinak: jako o simulantech, kteří institut nemocenské zneužívají k zahálce, a proto má být tato kompenzace co nejnižší. Strach, že bude nemocenská zneužívána těmi, kdo si ji „nezaslouží“, se přenesl i do pandemie a stal se jedním z absurdních argumentů proti vyšším náhradám mzdy. „Zkušenosti například z Finska ale ukazují, že štědré nemocenské a další opatření regulující rozsah covid-19 vedou v kombinaci s podporou home office (ve Finsku na něm je 59 procent pracujících) ke snížení počtu lidí, kteří nemocenskou čerpají,“ vysvětluje ve svém shrnujícím příspěvku Prokop.
U nás se karenční dobu, tedy období tří dnů, po které se nemocenská nevyplácela vůbec, aby se prokázalo, že je zaměstnanec skutečně nemocný, podařilo zrušit až v roce 2019 a byl kolem toho neskutečný mediální i politický humbuk. Do té doby se kolem ní vytvářel klasický „motivační“ mýtus, aniž by politiky, kteří ji prosazovali, vůbec napadlo domýšlet důsledky. Fakt, že si nemocní lidé místo nemocenské mnohem častěji brali dovolenou (která potom chyběla v rekonvalescenci) nebo rovnou chodili do práce, aby o mzdu nepřicházeli, nebrali mnozí jako argument a tvářili se, že ho neslyší. Jenže právě pandemie koronaviru ukázala, jak moc jsou tyto tendence v české společnosti rozšířené. Bylo by dobré na to myslet, až koronavirus (někdy ve vzdálené budoucnosti) odezní. Do té doby – pokud chceme koronavirus skutečně porazit (o čemž se dá v České republice dokonce i pochybovat) – by měl stát co nejrychleji převzít odpovědnost a nesmyslně nízkou nemocenskou zvýšit alespoň na desetidenní období karantény, aby se lidi nebáli zůstat doma. Podpoří tím rychlejší návrat lidí do práce a bude sanovat firmy, které jsou dnes – stejně jako lidé v nich pracující – pod velkým ekonomickým tlakem. Po sérii nesmyslných restrikcí by to mohlo konečně znamenat skutečnou pomoc pro všechny. Pro zdevastovanou a demotivovanou českou společnost to opravdu není málo.
Autorka je redaktorka Alarmu.