Foto Velopilgr (CC BY-SA 4.0)
Společnosti, v nichž funguje krátká pracovní doba, žijí ekologičtěji. Ať už jde o emise skleníkových plynů, ekologickou nebo uhlíkovou stopu, výzkumy opakovaně ukazují, že čím má země kratší pracovní dobu, tím v těchto ukazatelích dosahuje lepších hodnot. „V tom případě není na co čekat a vyhlásit každý pátek volno,“ myslí si někteří ekologové. Dává ale opravdu smysl zkrátit pracovní dobu z environmentálních důvodů?
Patrně nejjednodušeji lze účinek zkrácení pracovní doby vysvětlit jeho vlivem na velikost ekonomiky. Do jaké míry společnost zatěžuje životní prostředí, můžeme poznat podle toho, kolik se v ní vyrábí a spotřebovává. Čím více se vyrábí, tím více se produkuje odpadů a emisí a vytěžuje životní prostředí. Zkrácení pracovní doby by mohlo výrobu a spotřebu přímo omezit. Kdyby lidé chodili méně do práce, méně by toho vyrobili a bylo by méně věcí ke spotřebě. Místo materiálního blahobytu by si užívali spíš volného času.
Feministické ekonomky bojují za to, aby se pracovní doba zkrátila spíš každý den o pár hodin, aby se všichni mohli spravedlivěji podílet na péči.
Zmenšení ekonomiky by ale samozřejmě znamenalo omezení ekonomického růstu. Stejně se tomu v budoucnu nevyhneme, jak dokazuje množství výzkumů o decouplingu, tedy oddělení růstu ekonomiky od růstu jejího dopadu na přírodu. Decouplingu se daří pouze selektivně v některých zemích a u některých ukazatelů, a to mnohem pomaleji, než bychom potřebovali. Zkrácení pracovní doby by mohlo být jednou z cest, jak nutnou transformaci růstové ekonomiky zvládnout.
Výhody zkrácení pracovní doby pak nespočívají jen v efektu na makroekonomiku. Vědci ukazují, že pokud mají lidé více času, dává jim to možnost chovat se environmentálně šetrněji v běžném životě. Environmentálně příznivé volby jsou totiž často časově náročnější. Typickým příkladem je jízda hromadnou dopravou nebo užívání spotřebičů v domácnosti. Více času mimo zaměstnání dává lidem možnost mít větší kontrolu nad životem a nad tím, jak a co dělají. Pokud jsme optimisté, můžeme si myslet, že by lidé všechen nově nabytý čas netrávili jen sezením v křesle – zkrácení pracovní doby otevírá prostor pro další činnosti, které se mohou řídit jinými hodnotami než ziskem, například právě environmentálními ohledy. Ať už jde o samozásobitelství, pomoc v rámci rodiny nebo přátel, různé DIY činnosti či občanskou aktivitu.
Mít kontrolu nad životem
Námitky proti omezení růstu však mají své opodstatnění – v současném ekonomickém systému by omezení růstu vytvořilo nezaměstnanost. To by se dalo řešit rozdělením práce mezi více lidí. Například ti, kteří pracují v odvětvích, jež nejvíce zatěžují životní prostředí, by mohli částečně pracovat v environmentálně příznivějších sektorech. Není to ovšem jediný potenciálně problematický bod.
Lidskou práci si můžeme představit jako jednu ze sil v sociálním metabolismu, tedy toku energií a materiálů ve společnosti, která je částečně nahraditelná jinými druhy energie. To je závažná komplikace. Pokud by se lidská práce stala dražší a vzácnější, k čemuž by zkrácení pracovní doby patrně vedlo, mohla by ji v ekonomickém procesu nahradit třeba energie z fosilních paliv nebo používání neobnovitelných zdrojů. Představte si třeba situaci, kdy se vám rozbije pračka. Když bude drahá práce opraváře, spíše pračku vyhodíte a koupíte novou, protože to bude jednodušší a levnější. A přírodu nepotěšíte. Kdyby byla naopak práce opraváře levná, bylo by výhodnější nechat pračku opravit.
Získávání energie z obnovitelných zdrojů pak vyžaduje více práce na jednotku vyrobené energie, než pokud se získává z fosilních zdrojů, stejně tak ekologické zemědělství potřebuje přibližně dvakrát více lidské síly oproti konvenčnímu. Dalším problémem by mohlo být, kdyby příliš mnoho lidí trávilo nabytý volný čas aktivně a vrhli by se na sjezdové lyžování nebo by cestovali do exotických destinací.
Vedlejší efekty
Autoři volající po zkrácení pracovní doby připomínají, že další doprovodná opatření mohou potenciální negativní důsledky zkrácení pracovní doby eliminovat. Pomoci by mohla třeba ekologická daňová reforma, založená na tom, že by se danilo spíše zatěžování životního prostředí než lidská práce. Tak by se opět více vyplatilo nechat pračku opravit než ji vyhodit a koupit novou. Také by ekologická daňová reforma mohla omezit environmentálně náročné trávení volného času.
Je samozřejmě nežádoucí, aby zkrácení pracovní doby znamenalo pro lidi riziko, že se propadnou do chudoby. Zastánci zkrácení pracovní doby proto hovoří o zkrácení pracovní doby za podmínky, že se zároveň nesníží platy – přinejmenším ty už tak dost nízké. Náklady zkrácení pracovní doby by nenesl stát, jak se děje nyní při protikoronavirových ekonomických opatřeních, ale spíše by šlo o prostředek redistribuce. Bohatí ostatně zatěžují životní prostředí obecně více. Aby zachování výše platů nezvýšilo náklady na práci pro firmy, k tomu může být nápomocná opět ekologická daňová reforma – kdyby se místo práce danilo spíš používání fosilní paliv. V praxi by tedy firmy například nemuseli platit tak vysoké odvody za sociální a zdravotní pojištění, a tak by mohli lidem platit stejně peněz i v případě, že by pracovali kratší dobu.
Možnost zkrácení pracovní doby v jedné zemi také naráží na realitu globálního volného obchodu. Kdyby se pracovní doba zkrátila v jedné zemi, diskvalifikuje ji to na globálním trhu a v jejich činnostech ji začnou nahrazovat země s nižšími náklady na práci. Právě proto se délka pracovní doby v poslední době příliš nemění.
Při navrhování volných pátků je tedy třeba nezapomínat na širší kontext a možné doprovodné efekty. Zkrácení pracovní doby však určitě může být jednou z cest, jak redukovat environmentální dopad společnosti, zvlášť když v současnosti nedosahujeme potřebného snížení emisí skleníkových plynů a stále se zvyšuje naše ekologická stopa.
A pak ještě zbývá vyřešit jedna věc. Proč pořád jen ten pátek? Jde také o to, kdy a o kolik práci zkrátit. Feministické ekonomky bojují za to, aby se pracovní doba zkrátila spíš každý den o pár hodin, aby se všichni mohli spravedlivěji podílet na péči. Makroekonomické projekce pro kanadské reálie zase uvažují o zkrácení pracovní doby o 75 procent.
Autor je environmentalista a klimatický aktivista.