Koronavirová pandemie, první skutečně globální událost v dějinách lidstva

Podle ekonoma Branka Milanoviće neměla žádná jiná událost v dějinách tak veliký a bezprostřední dopad na všechny vrstvy světové populace. Po globalizaci kapitálu nyní můžeme čekat globalizaci práce.

Současná pandemie je nejspíše první opravdu globální událostí v dějinách lidstva. Globální je proto, že se týká téměř všech, bez ohledu na národnost či společenskou třídu. Až se za pár let – kdy už to snad bude za námi – zase setkáme s kamarády z jiných koutů světa, budeme mít všichni velmi podobné zkušenosti: strach, nuda, izolace, ztráta práce a financí, lockdown, vládní restrikce a roušky. Je to opravdu jedinečná událost.

Covid-19 nás během krátké doby přiměl přeskočit asi deset let vývoje tím, že nás donutil uvědomit si možnosti, které se skrývají v oddělení práce od fyzické přítomnosti na pracovišti.

Války, a to i ty světové, byly vždy ohraničené: lidé ve Švýcarsku, natož na Novém Zélandu, neměli z toho období srovnatelné či podobně významné zážitky, jako měli třeba lidé v Polsku, Jugoslávii, Německu či Japonsku. A posledních 75 let zůstávaly války převážně lokální záležitostí. Mnoho mladých lidí sice protestovalo proti válce ve Vietnamu, ale většina z nich nijak nepocítila její přímé dopady. Lidé byli rozhořčeni z obléhání Sarajeva, bombardování Gazy či taktiky „šoku a hrůzy“ použité v Iráku, ale u 99,9 procenta lidstva se toto rozhořčení nijak nepropsalo do jejich denní rutiny: ráno vstávali stejně brzy do školy či do práce, vtipkovali s kolegy, možná šli po práci na skleničku a skončili na karaoke. S obyvateli Sarajeva, Gazy či Bagdádu nesdíleli společný příběh – neměli s nimi nic společného.

Fanatičtí fandové fotbalu pak často věří, že celý svět sleduje fotbalové události, ale ani fotbal v tomto ohledu nemůže pandemii konkurovat. Poslední Světový pohár sledovalo 1,1 miliardy lidí, tedy asi každý šestý obyvatel Země. Stále tedy existovali mnozí, kteří jeho existenci vůbec neřešili a bylo jim naprosto jedno, který z týmů vyhrál.

Číst v učebnicích dějepisu

Covid-19 se do učebnic dějepisu zapíše jako první opravdu globální jev, a to i skrze své dopady na vývoj technologií. Nejenže spolu globálně komunikujeme, ale také jsme schopni takřka okamžitě vědět, co se děje v podstatě kdekoliv na světě. Nákazy a nemoci, které nám mohou podlomit zdraví a případně nás i zabít, jsou hrozbou pro nás pro všechny, i pro ty, kteří dosud neměli zájem vyhledávat na svých smartphonech zprávy o úmrtích, šíření nemoci, vakcinacích či nových lécích.

Je to, jako by byl covid-19 doslova stvořen pro to hrát tuto globální roli. Ačkoliv se jeho smrtnost zvyšuje s přibývajícím věkem, jeho dopady na tělo jsou stále dostatečně neznámé, aby se o něj zajímali i mladší a zdravější vzorky demografie. Kdyby byl covid-19 více předvídatelný, tolik bychom se ho nebáli. Jde však také o zvláštní jev, kvůli němuž spolu lidé nemohou přicházet do fyzického kontaktu. Otevírá tedy další, novou dimenzi. Jako vůbec první celosvětová událost nám zamezil se fyzicky vídat v reálném čase s dalšími lidmi, kteří jsou této události spoluúčastní.

V jistém ohledu to dává naprostý smysl. Aby byla tato událost opravdu globální, musí být zakoušena víceméně simultánně a stejně po celém světě. Protože se však lidé nemohou přímo vídat, neexistuje možnost, jak se s těmi tisíci či statisíci dalšími lidmi nacházejícími se ve stejné situaci setkat. Je ironické, že první globální událost je zároveň událostí, v níž chybí lidský kontakt a dotek – je to něco, co zakoušíme virtuálně. I proto se tato pandemie liší od pandemie, která sužovala svět před sto lety, neboť v té době se informace nešířily a nesdílely tak lehce. V době, kdy na španělskou chřipku umírali lidé v Indii, Evropa už se uzdravovala a o hrůzách v Indii nic nevěděla, nebo je aspoň neřešila. A Indie naopak skoro nevěděla o úmrtích v Evropě – tedy do té doby, než se sama stala ohniskem pandemie.

Globalizace práce

Jak budeme na současnou globální situaci vzpomínat? Na tuto otázku nemůžeme odpovědět s jistotou. Pandemie bude i nadále akcelerovat globalizaci druhého výrobního faktoru, tedy práce. (První výrobní faktor je kapitál, který již globalizovaný je, a to i díky schopnosti přesouvat obrovské objemy peněz po světě či možnosti stavět továrny a kanceláře takřka kdekoliv.) Covid-19 nás během krátké doby přiměl přeskočit asi deset let vývoje tím, že nás donutil uvědomit si možnosti, které se skrývají v oddělení práce od fyzické přítomnosti na pracovišti. Dopad to bude mít nejen na lidi, kteří pracují z domova – změna bude mnohem zásadnější. Vznikne globální pracovní trh, který nebude potřebovat migraci.

V jistých odvětvích světové ekonomiky (jako jsou například call centra či programování) tento trh již existuje, ale nyní se stane mnohem běžnější. Pandemie tedy bude obrovským posunem směrem k „mobilitě“ práce – ačkoliv tato mobilita bude poněkud zvláštní, neboť jednotliví pracovníci zůstanou ve svých domovech a zároveň budou pracovat ve vzdálených „kancelářích“ či „továrnách“.

Lidé, kteří se bojí, že se globalizace zastaví, budou překvapeni. Kvůli hospodářské válce mezi Spojenými státy a Čínou možná hodnotové řetězce opravdu utrpí na nějakou dobu ztráty. Avšak skrze mobilitu, nebo spíše skrze soutěž na trhu práce, který je stále nesmírně důležitý, bude globalizace i nadále pokračovat.

Autor je ekonom.

Z anglického originálu The first global event in the history of humankind, publikovaného na stránkách Social Europe, přeložil Vít Bohal. Český překlad vznikl ve spolupráci s nadací Friedrich-Ebert-Stiftung v ČR.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies