Britskými médii v minulém týdnu proběhly zprávy o plánech na novou strategii, jejíž pomocí chtějí labouristé zatřást s kolísajícími volebními preferencemi. O vedení se totiž v průzkumech s konzervativci nadále přetahují, a to navzdory tomu, že politický um stávajícího premiéra Borise Johnsona srazil v posledním roce zemi na kolena hned na dvou frontách. Hrozivý počet obětí covidu-19 doprovází rozklad sociálního i zdravotního systému. Vše korunoval 1. ledna brexit, jehož dopady na ekonomiku je sice kvůli pandemii zatím těžké přesně odhadnout, na rozdíl od koronaviru tu však s Brity zůstane a dřív nebo později se obrysů této tragédie jistě dočkáme i v číslech. To ostatně platí i pro hrozící dezintegraci Spojeného království, jejíž riziko se s opuštěním evropských struktur značně zvedlo. Jediný záchranný kruh, který má premiér v současnosti k dispozici, je poměrně efektivní očkovací kampaň, která na rozdíl od kontinentální Evropy probíhá zatím rychle.
Labour chce v boji o výhru v příštích volbách podle všeho vsadit na patriotickou notu. Návrhy, jež prosákly na veřejnost, však zatím budí spíš posměch. Nedostatečné profilování strany a jejího lídra Keira Starmera má například změnit častější užívání státní vlajky, zdůrazňování role válečných veteránů nebo důsledně elegantní oděv politiků u oficiálních příležitostí (vzpomeňme si na humbuk způsobený větrovkou Jeremyho Corbyna, kterou oblékl u příležitosti Dne příměří v roce 2018). Pokud by nová strategie vypadala skutečně takto, dalo by se s jistotou předvídat, že na místo vítězství nad konzervativci povede k pádu dalšího předsedy a k prohloubení vnitrostranické krize.
Britský patriotismus je zatížen vrstvou klišé – od mýtu o impériu šířícím humanismus a pokrok přes mýtus o osamění v hrdinném boji proti Hitlerovi až po mnohé levicové mýty, včetně toho o výjimečnosti Národní zdravotní služby.
Je však třeba vzít v úvahu, že informace o proměně image strany pochází z výsledků šetření, které Labour zadala soukromé agentuře na podzim loňského roku a které měly sloužit pouze jako podklad pro další vývoj patriotické strategie. Ukvapené závěry tak ještě ponechejme stranou. V době mnohočetných zkoušek, kterými si Británie prochází, a v souvislosti s novými problémy na obzoru, je naopak vhodné zamyslet se, jak užitečná je debata o „progresivním patriotismu“ obecně a zda je myslitelné, že ji Starmerova Labour Party zvládne využít správně.
Síla britského patriotismu a význam Red Wall
Důvodů, proč labouristé uvnitř strany diskutují o kulturním obratu doprava, je několik. Prvním z nich je skutečnost v Evropě pozoruhodně silného patriotismu, který sdílí převážná většina Angličanů (přičemž v Anglii žije 84 procent obyvatel Británie) bez ohledu na třídní rozdíly. Internacionalismus je zde naopak tradičně slabý. Těchto celospolečenských tendencí si všímal už George Orwell. Ve slavné eseji Lev a jednorožec: Socialismus a anglický génius v roce 1941 napsal:
„O majetkové nerovnosti v Anglii není sporu. Je vážnější než v kterékoli jiné evropské zemi – stačí se jen podívat na nejbližší ulici. Po stránce ekonomické jistě Anglie obsahuje dva národy, ne-li tři nebo čtyři. A zároveň se ve velké většině lidé cítí být jedním národem a jsou si vědomi toho, že se jeden druhému podobají víc, než se podobají cizincům. Vlastenectví je většinou silnější než třídní nenávist a vždycky silnější než jakýkoli druh internacionalismu. [Britští pracující] nikdy nemysleli ani nejednali internacionálně. Dva a půl roku se dívali, jak jejich soudruhy ve Španělsku pozvolna dusí, a nikdy je nepodpořili byť jedinou stávkou.“
Stejně Orwell upozorňoval na důležitost veřejného mínění, které stálo za Chamberlainem v době, kdy podepisoval Mnichovskou dohodu.
Apel na převzetí části nástrojů, které normálně používá k mobilizaci voličstva pravice, dnes jasně cílí na potomky ekonomicky levicových, ale sociálně a kulturně pravicových voličů, o kterých psal Orwell. Dnes bychom je z velké části našli v severoanglických volebních okrscích, které byly v minulosti tradiční volební základnou Labour (odtud označení Red Wall), v roce 2019 je však na svou stranu překvapivě získal Boris Johnson. Sociální deprivace mající původ v deindustrializaci zahájené za vlády Margaret Thatcher v osmdesátých letech si zde dlouhodobě vybírá svou daň. Nostalgie po „lepších časech“, ať už se touto mýtickou veličinou myslí cokoliv, zde před několika lety pomohla zakořenit zcela iracionální eurofobii. Starmer si dnes uvědomuje, že cesta k výhře v příštích volbách vede vzhledem k čím dál pevnějšímu svazku Skotska a Skotské národní strany pouze přes přivedení „Rudé stěny“ zpět do labouristického tábora.
Patriotická strategie se tak do značné míry jeví jako pragmatická volba. Severní Anglii začal od Labour odtahovat liberalismus Tonyho Blaira. Katastrofa byla však paradoxně dokonána za socialisty Jeremyho Corbyna, kterého pravice úspěšně vykreslila jako arogantního a o tradiční hodnoty nedbajícího politika. Lidé, kteří mu do křesla předsedy strany v roce 2015 dopomohli, představovali opak tradičního voliče Labour ze severní Anglie – jednalo se o mladé, vzdělané, multikulturně orientované obyvatele měst. Ty větrovka u westminsterského Cenotaphu samozřejmě ze židle zvednout nemohla.
Labour se za Corbyna proměnila v zásadovou stranu demokratického socialismu, která dávala příslib zásadní změny především pro pracující třídu. Ta ji však později začala vnímat pouze jako stranu protestu. Co s tím? Učesat se a naleštit si boty bude stačit těžko – a v případě Labour to navíc bude vždy působit falešně. Alternativ, jak rozehrát partii fungujícího progresivního patriotismu, se však dnes nabízí více.
Jak na funkční progresivní patriotismus?
Patriotismu se loni v říjnu dotkl ve své třetí encyklice papež František, známý jako následovník latinskoamerické teologie osvobození, která čerpá mimo jiné z marxismu. V sociální encyklice s názvem Fratelli tutti (v překladu „všichni jsme si bratry“) zdůraznil obecnou tendenci podceňovat bratrství jako třetí z hesel Francouzské revoluce. Bez bratrství se podle něj volnost proměňuje v nebezpečný individualismus odstřižený od rozhodování na základě širšího zájmu komunity a rovnost má tendenci se proměnit v prostý identitarismus. František zároveň odvrhl populistický nacionalismus, a jako alterantivu nabídl „lásku k rodné zemi spojenou se silným pocitem sounáležitosti s široce pojímanou humanitou.“
Vznosně znějící papežskou encykliku si však zájemci z řad politiků samozřejmě musí přeložit nejen do svých národních jazyků, ale musí ji také vhodně aplikovat ve svém specifickém kulturně-politickém prostředí. V případě Británie je to obzvláště těžké. Patriotismus je zde zatížen vrstvou toxických klišé – od mýtu o britském impériu šířícím humanismus a pokrok přes mýtus o osamění v hrdinném boji proti Hitlerovi až po mnohé levicové mýty, včetně toho o výjimečnosti Národní zdravotní služby (NHS). Vulgární podoby těchto patriotických témat tvoří jádro současné kulturní propagandy konzervativců. Kudy jinudy se tedy konkrétně vydat?
Zajímavou alternativu nastínil nedávno v časopisu New Statesman publicista Andrew Marr. Odpovědí na problematickou interpretaci moderní historie, na níž anglický patriotismus stojí, není podle něj vyhýbání se jí, ale její lepší nuancování. V popředí národního příběhu, který má pozitivně spojovat široké společenství lidí různého stáří, původu, náboženského vyznání a sexuální orientace, by tak měli být lidé jako transsexuálka Jan Morris, která jako první informovala svět o dobytí Mount Everest v roce 1953, Roberta Cowell, která bojovala jako pilot v bitvě o Británii, emigrant rusko-židovského původu Vladimir Raitz, který přišel jako první s nápadem cenově dostupných předplacených dovolených, Anita Rodick – inspirátorka etického konsumerismu nebo fotbalista Manchesteru United Marcus Rashford, který v létě přinutil vládu, aby prodloužila program bezplatných obědů pro děti z ohrožených rodin na celé letní prázdniny.
Chybějící debata napříč levicovými stranami
Hrozí tato verze progresivního patriotismu přetavením v nebezpečnou sílu, která může iniciovat násilné protesty proti demokraticky zvoleným zástupcům, vlny xenofobie, homofobie nebo snad slepou podporu projektů cynických politiků? O tom si samozřejmě musí rozhodnout každá levicová strana včetně britské Labour sama. Faktem však zůstává, že ignorování potřeby někam patřit a s něčím blízkým sounáležet v době extrémní existenční i existencionální nejistoty nezmizí. Bude se naopak prohlubovat.
Pokud se labouristé v následujících měsících rozhodnou pro zesílení patriotického apelu, musí tento apel vycházet z hlubokého přesvědčení jejího vedení, nikoliv z šetření soukromých agentur, které mohou problém zachytit, nejsou však schopny nabídnout jeho řešení. Neautenticita a vulgarita prvotních obrysů nové strategie příliš naděje na světlé zítřky pro Labour ani Británii bohužel nedává. Debata o potřebě nového přístupu ke konkrétním symbolům, se kterými je běžný člověk schopný identifikovat se daleko lépe než s abstraktními ideály, by však dnes neměla být opomíjena v žádné levicové straně.
Autorka je historička a politická komentátorka.