Ilustrace Filip Frankovič / Artyčok.tv
Podcast Petera Kolarčíka Na čom makáš?, vytvořený pro platformu Artyčok.tv, je výborně vystavěný (za dramaturgií stojí Viola Ježková). Jádrem série je příběhem autorova kamaráda Filipa. Ten byl v pubertě nadšený do kreslení. Jeho rozhodnutí studovat malbu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové vypadalo logicky. Jenže v Praze na škole začaly problémy a z oblíbené činnosti se stal bič a stres. Filip vypráví o tom, jak si myslel, že když nestráví celý víkend v ateliéru, tak selhal. Jeho rozhodnutí věnovat se umění naplno ho brzy zcela pohltilo. Snaze o produktivitu obětoval v podstatě veškerý volný čas, ve škole dokonce i přespával. Ani přes toto nasazení však neměl pocit, že by se umělecky někam posouval, a vypěstoval si strach z hodnocení pedagogů. Nakonec propadl depresím, vyhořel a školu opustil.
Vytváří se pocit, že jakmile se úspěch a jasné potvrzení vlastní relevance nedostaví do určitého (co nejnižšího) věku, je všechno ztraceno.
Filipův příběh inspiroval Kolárčika k tomu, aby začal hledat odpověď na otázku, jak a proč vůbec dělat umění. Existuje rovnováha mezi vnitřní motivací a tlakem na úspěch, který je zvlášť na uměleckých školách silně přítomný? Jsou studenti ponoukáni k tomu, aby mezi sebou soutěžili? Je možné si uměním vydělat? A jak se případně probrodit mezi touhou tvořit a nutností uživit sebe, případně i rodinu?
Svoje úvahy na tato témata sdílejí v podcastu absolventi a absolventky uměleckých škol. A nejsou to zrovna povzbudivé myšlenky. Řada z oslovených potvrzuje zkušenost s obtížným hledáním motivace. To má sice kořeny už na škole, kdy člověk může snadno získat pocit, že pokud nezazáří během studií, později si neškrtne, ale pokračuje to i v letech dalších. Lidé vystupující v podcastu shrnují nízké společenské uznání, kterému se umění dostává. Umělkyně Marie Tučková, loňská finalistka Ceny Jindřicha Chalupeckého, dokonce mluví o tom, že zvažuje kariéru zdravotní sestry. Společenská úloha a důležitost zdravotních sester je totiž na rozdíl od poslání umělců a umělkyň zcela zjevná (ačkoli se to neodráží na jejich platech a pracovních podmínkách).
Jak tvořit a neumřít hlady
Autorův kamarád Filip funguje v podcastu jako protagonista, přičemž zkušenosti a názory ostatních oslovených tvoří jakési vedlejší, podpůrné linky. S každým dílem se dozvídáme víc o jeho trajektorii poté, co opustil školu. Navzdory tomu, co by člověk čekal, nejde o žádnou zásadní depku. Filip má pořád potřebu tvořit a umění je stejně jako snaha dozvídat se víc o světě kolem důležitou součástí jeho života; jen už na sebe neklade tak přemrštěné nároky jako na škole. Právě uvědomění si, že bez jednoznačně nalinkované kariéry život nekončí, sdílí i řada dalších oslovených. Bývalá fotografka Vendula Knopová to v bilanci toho, co se u ní v poslední době změnilo, shrnuje s vtipem třeba takhle: „Albě byl jeden rok. Miminko je nejlepší věc. A protože jsem si ji vyrodila, můžu si ji muckat, kdykoli se mi zachce. K fotce se rozhodně vracet nebudu a žádný umění už mě teď moc nezajímá. Ale to se za chvilku může změnit. Teď žiju život dospělého člověka, co si čte recenze sušiček na prádlo.“
Ti, kteří u umění vytrvali nebo ho stále berou jako zásadní součást svých životů, mluví o strategiích, jak tvořit a neumřít hlady. Někteří jezdí na rezidence, někdo je typický zástupce prekariátu, jiní mají práce, které je sice příliš nenaplňují, ale jsou aspoň důstojně zaplacené. Velkým tématem je i rodina – s dětmi si člověk čas na vlastní tvorbu vyšetřuje ještě obtížněji. Některé strategie znějí dost únavně, i když o nich člověk jen poslouchá, ale dotyčným nic moc jiného nezbývá. Vlastní tvorbou se uživí jen pár umělců, zbytek si musí přivydělávat jinak.
K čemu to umění je?
S tím úzce souvisí otázka společenského uznání, kterého se umění (ne)dostává. To má dvě nejvýraznější složky – finanční ocenění a symbolické uznání. V situaci, kdy k umělcům nepřichází ani jedno, je samozřejmě obtížné hledat si důvody, proč vlastně tvořit. Právě tahle linka tvoří jedno z nejvýraznějších témat podcastu. Tlak na úspěch, soutěživost a vyzdvihování umělecké individuality je jedna věc, ale vědomí toho, že to, „na čom makáš“, společnost zase tolik nebere, je možná ještě tíživější. Když se zmíněná absolventka svěřuje s plánem stát se zdravotní sestrou, je za tím potřeba věnovat se něčemu, co má jednoznačný smysl.
Asi se nemusíme přít o to, že takový jednoznačný smysl má umění taky. Pandemie covid-19 proměnila způsoby, jakými umění sledujeme. Zároveň ale také naší náhlou izolací jasně zvýraznila, nakolik se potřebujeme vyrovnávat s hlubokou a dost možná nevratnou společenskou změnou právě pomocí umění. Bez něj nám momenty vytržení či přímo epifanie zůstanou jen pro košaté konspirační teorie nebo zvlášť bizarní politické projevy.
Vtípky na Andreje Babiše, kdy se z některých jeho obzvlášť blábolivých výroků dělá poezie ve volném verši, představují především politickou satiru ukazující premiéra jako zmateného mikromanažera, kterému se hroutí jak stát, tak větná skladba. Ve své podstatě ale může jít i o snahu najít v tom nekonečném vytáčení a obviňování druhých alespoň nějaký další rozměr, význam nebo, chcete-li, poezii. „Básnění“ Andreje Babiše se tak sice smějeme, ale zároveň se na něm ukazuje, že nějaký estetický přesah potřebujeme.
O básni Amandy Gorman The Hill We Climb, kterou přednesla na inauguraci prezidenta Joea Bidena, si můžeme myslet, co chceme, ale její zařazení, a především její následná popularita ukázaly, že se v obdobích nejistoty, změn a narůstajících očekávání upínáme k umění. Nejde o to, že nás konkrétní díla utěší či nabídnou jasné odpovědi; fungují spíš jako příruční světlo, které nám pomůže projít neznámým temným územím.
Pokud se vrátíme k otázce umění a společenského uznání, stálo by za zvážení, jestli by si toto téma nezasloužilo svou vlastní sérii. Jsou českoslovenští umělci a umělkyně důležitými postavami veřejných debat? Jak se jejich role měnila po roce 1989? A jaké faktory celý proces ovlivňovaly? Kolárčikův podcast je nejen zajímavým materiálem sám o sobě, ale zároveň ukazuje cesty, kudy by se mohlo vydat další bádání.
A ja som zase zrobil hovno
Na témata, která procházejí všemi díly (vyčerpanost, strach z neúspěchu a neustávající soutěžení), se posluchači dokážou snadno napojit, i když uměleckou školu nestudovali a umění se nevěnují. Kolárčik totiž výborně postihuje odvrácenou stránku neustálého soupeření. To začíná už ve škole a některé obory tuto tendenci ještě zvýrazňují. Člověk nemusí mít ani tak vysoké ambice a očekávání jako protagonista Filip, aby ho to brzy semlelo. K tomu si připočítejme příběhy mladých a úspěšných – podnikatelů, kteří do třiceti vydělali závratné sumy, vědců a vědkyň, kteří září už v teenagerském věku, dětských influencerů, co jim naslouchají statisíce sledujících… Snadno se tím vytváří pocit, že jakmile se úspěch a jasné potvrzení vlastní relevance nedostaví do určitého (co nejnižšího) věku, je všechno ztraceno.
Když Filip odpovídá na to, co by dneska udělal při studiu jinak, je jeho doporučení jednoduché: nebyl by na sebe tak přísný, dělal by i jednoduché věci a nevyvíjel na sebe neustálý tlak, že mu musí pod rukama vznikat něco zásadního. Byl by víc s kamarády, a hlavně by si připustil, že na rozvíjení vlastních schopností má dost času. Zkrátka dovolil by si selhat a hledat cesty, které nejsou nijak zvlášť produktivní ani úspěšné, ale člověku je na nich dobře. Tuhle tendenci pak skvěle shrnuje Kolárčikova písnička (jeho vtipné a chytlavé skladby, pocházející z alba Ťažký život, tvoří předěly v jednotlivých dílech):
Furt, keď nájdem dajakých dobrých umelcov, tak si pozriem, kedy sa narodili
Čoo, oni sú takí mladí, a už toho toľko zrobili
Za posledný rok štyri výstavy a všetky s novými piecami
What, oni sa asi zbláznili
A ja som zase zrobil
hovno
Dělat hovno je taky v pohodě. A je fajn slyšet to nahlas.
Autorka je spisovatelka a scenáristka.