Noční klub. Zpomalený záběr na taneční parket, na němž se ve zpocených košilích a povolených kravatách kroutí do rytmu téměř výhradně muži. Z repráků hraje remix Boys od Charli XCX. U baru se trojice kolegů nevybíravě vyjadřuje o své nepřítomné kolegyni. Vtom si všimnou výjevu naproti nim. Osamoceně tam na kožené sedačce usíná evidentně silně opilá žena, která jen pramálo vnímá své okolí. Na sobě šedý upjatý kostýmek, vlasy sepnuté do drdolu. Zjevně si sem odskočila po práci a trochu to přehnala s drinky. „Ta si o to vyloženě říká,“ komentuje to jeden. „Je docela sexy. To zní jako výzva,“ pokračuje druhý s lascivním výrazem. Pak do toho vstoupí Jerry s nevinnou tváří kluka odvedle v podání Adama Brodyho: „Nechte toho, jdu se podívat, jestli je v pořádku.“
Ještě že se našel někdo, kdo jí pomůže, uleví se nám. Jenže v Nadějné mladé ženě není nic, jak se na první pohled zdá. Jerry není tak hodný kluk, jak by si sám o sobě rád myslel, a Cassie (Carey Mulligan) není tak opilá, jak doufal. Když následujícího rána sledujeme její vítězný walk of shame do lehce zneklidňující coververze It’s Raining Men a do obrazu přistane zářivě růžový název filmu, je nám jasné, že jak postavu Cassie, tak celý snímek nebude úplně lehké zařadit.
Variace na rape revenge
Třicetiletá Cassie pracuje jako baristka v kavárně, stále žije u rodičů a očividně se nezajímá o nic kromě svých tajných bizarních výprav do nočních podniků. Její život jako by se zastavil mezi pastelovými barvami jejího dětského pokojíčku, roztomilou, nebesky modrou kavárnou a přeslazenou nehybností předměstského domu, v němž každý den začíná křečovitou snídaní ve třech. A ani její romantická garderoba, ani něžné francouzské copy nás nedokážou oklamat – v nitru se jí skrývá bolest a vztek. Právě to ji žene do nočních misí, jejichž původ tkví v někdejších vyhlídkách nadějné mladé ženy, které náhle a násilně vzaly zasvé.
Žánr rape revenge filmů se zrodil v sedmdesátých letech a vedle mužských protagonistů mstící svoje znásilněné a zavražděné dcery, ženy a sestry, které tu slouží jen jako žánrová proprieta, existuje i varianta, kterou je možné považovat za feministickou. Mstít se začaly samotné oběti, a dostaly se tak z okraje příběhu do jeho středu, staly se hlavními hrdinkami se svou vlastní agendou a představou spravedlnosti. Oba typy však stojí především na zobrazení výronů brutálního násilí – samotného aktu znásilnění a následné krvavé pomsty. Nadějná mladá žena na ně osobitým způsobem navazuje.
Nadějná mladá žena se neveze na žádné módní feministické vlně. Emerald Fennell ostatně scénář nenapsala jako reakci na vzedmutí hnutí #MeToo, vznikl totiž už rok před ním.
Ženu se tu snaží pomstít jiná žena a její modus operandi se ukazuje spíše jako série efektivních lekcí o sexuálním konsentu než brutální pomsta. Tou se začne zaobírat až s příchodem postavy Ryana (Bo Burnham), který v Cassie probudí jednak dávno pohřbenou radost a romantické city, ale zároveň i vzpomínky na bolestnou a nevyřešenou minulost. I následné čtyři akty Cassiiny pomsty nicméně nabízejí zcela nový pohled na to, jak může taková odplata vypadat. Konečně se totiž za kameru postavila žena. A její perspektiva rozhodně přináší do rape revenge žánru nečekaná narativní i stylistická řešení.
Kontrasty, nesoulady, kontroverze
Režijní debut pětatřicetileté britské showrunnerky, scenáristky, spisovatelky a herečky Emerald Fennell je plný kontrastů a nesouladů – mezi jásavou barevností a temnými stíny, mezi bezelstnými popovými songy a hororovými melodiemi, mezi hudebním doprovodem a děním na plátně, mezi tím, co Carrie říká, a co tím myslí, i mezi jednotlivými žánrovými polohami – thrillerem, romantickou komedií a psychologickým dramatem. Fennell nejenže umí tenhle nezvyklý mix popu, pulpu a závažných témat umně vybalancovat, ale navíc do něj dokáže kromě drzosti vpravit také svěžest a lehkost, o které se může jiným loňským titulům s podobnými ambicemi – třeba Birds of Prey (Podivuhodná proměna Harley Quinn) nebo Shadow in the Cloud – jenom zdát.
Divácky kontroverzní konec pak nejen potvrzuje, že nám Fennell dokáže naservírovat překvapivé zvraty a změnu nálady s až šokující samozřejmostí, ale také vyvrací, že by šlo jen o sofistikovanou, ale jinak poněkud prázdnou zábavu. Nadějná mladá žena je docela jednoduchý, ale efektní a efektivní film-argument, za jehož líbivým zevnějškem a soundtrackem ze songů Paris Hilton, Britney Spears a Spice Girls stojí silná argumentace. Ta dokládá, jak těžké je pro ženy vypořádat se s násilím, které je na nich pácháno. Svět privilegovaných bílých mužů (a některých žen), kteří budou vždy kopat jen sami za sebe, je stále neproniknutelný.
Carey Mulligan a necitlivá recenze
Ukazuje, že vcítit se do role oběti jako by nebylo možné, pokud se to netýká buď nás osobně, nebo „lidí, které milujeme“, jak poznamenává Cassie. Ozvat se na svou obhajobu s sebou navíc často přináší mnohem víc trpkosti, ponižování a zostuzování než zadostiučinění. Ostatně když se Carey Mulligan v rozhovoru pro The New York Times ohradila proti výroku recenzenta Variety vůči její osobě, a poté jí Variety poskytlo oficiální omluvu, následovaly tradiční hysterické výkřiky o cancel culture. „Kam to ta Amerika spěje, že se už musíte omlouvat za své vlastní názory na něčí vzhled?“ hřímali komentátoři i na českém Facebooku. Šlo přitom o to, že Dennis Harvey obsazení Mulligan do hlavní role ve své recenzi označil za „podivnou volbu“. Osobně by si v roli dokázal snadno představit Margot Robbie, která film i produkovala, zatímco Mulligan prý působí jako „ve špatném přestrojení.“ Carey Mulligan to pochopila tak, že pro recenzenta není v roli dostatečně sexy, a poznamenala, že vzhledem k tématu filmu a tomu, že se píše rok 2020, se jí nezdá zrovna šťastné ženy objektifikovat.
Vedení variety s ní souhlasilo a umístilo před nezměněnou recenzi krátkou omluvu s tím, že vyjádření bylo skutečně necitlivé. Mulligan na to následně potěšeně reagovala v rozhovoru se Zendayou, v němž mimo jiné zmiňuje, že to původně ani nechtěla rozmazávat, takže jí udělalo radost, jak vstřícně a konstruktivně magazín odpověděl. Samotný autor recenze poté vysvětlil, že jde jen o nedorozumění, že se špatně vyjádřil a v žádném případě nechtěl naznačovat, že by Mulligan byla nedostatečně přitažlivá, a že to jde zcela proti jeho životním zásadám. V podstatě se tedy nic nestalo. Až na to, že se samozřejmě vyrojilo nesčetně komentářů o hysterce, která nesnese kritiku, ačkoliv Mulligan opakovaně upozorňovala, že jí nejde o vlastní zraněné ego, ale o to, jak se systematicky v médiích mluví o ženách a herečkách.
Znásilnění a sebevraždy v žité realitě
Zajímavé je, že Emerald Fennell nenapsala scénář jako reakci na vzedmutí hnutí #MeToo, vznikl totiž už rok předtím. Nabízí se tedy návaznost na dokumenty jako Lovný revír nebo Audrie & Daisy. Lovný revír rozkrývá znásilňování na amerických univerzitních kampusech a ignorování a umlčování obětí jako systémový problém celého amerického vysokého školství. Audrie & Daisy se věnuje případům dvou znásilněných středoškolaček a následné devastující šikaně ze strany jejich maloměstského okolí.
Patnáctiletá Audrie spáchala sebevraždu devět dní po znásilnění. Tehdy čtrnáctiletá Daisy se vydala na cestu aktivismu a až do minulého roku se zasazovala o ukončení sexuálního násilí na školách prostřednictvím neziskové organizace, kterou založila, a mnoha veřejných vystoupení. Po celou dobu čelila kyberšikaně, bojovala s posttraumatickou stresovou poruchou a spolupracovala na dalším filmu s názvem Saving Daisy. V srpnu 2020 nicméně i její příběh skončil sebevraždou. Půl roku poté si vzala život i její matka.
O tom, že má znásilnění na životy žen fatální vliv, není pochyb: 33 procent žen, které byly znásilněny, vážně uvažuje o sebevraždě, a třináct procent k ní bohužel skutečně přistoupí. Další výzkumy ukazují, že existuje desetiprocentní šance, že sebevraždu bude následovat sebevražedný pokus dalšího člena rodiny nebo blízkého přítele. K těmto děsivým číslům přispívá veřejná šikana, kyberšikana, ignorování, zesměšňování a umlčování obětí, a samozřejmě netrestání viníků. Není proto divu, že Cassie musí vzít spravedlnost do vlastních rukou – a film Emerald Fennell je o to aktuálnější, když vezmeme v úvahu, že za Trumpovy vlády se situace na kampusech pro oběti opět výrazně zhoršila.
Když legislativa nahrává násilníkům
V květnu minulého roku Trumpova administrativa představila nová pravidla pro šetření sexuálního násilí na univerzitních kampusech, která jsou neskutečně složitá a ve výsledku posilují práva obviněných, zatímco obětem staví do cesty množství překážek a v podstatě jim znemožňují se o svá práva účinně hlásit. Takže zatímco čísla sexuálních útoků na univerzitách neklesají a setkává se s nimi kolem 23 procent studentek, jejich nahlašování se pravděpodobně v následujícím období výrazně sníží. Pokud federální doporučení nastupující Bidenova administrativa urychleně nepřepíše, jak Joe Biden (nutno podotknout, sám obviněný ze sexuálního napadení) před volbami hlásal, stále více „nadějných mladých mužů“ bude absolvovat s červeným diplomem a budovat kariéru, zatímco za nimi zůstanou zmařené životy, traumata a marné dovolávání se spravedlnosti.
Nadějná mladá žena se neveze na žádné módní feministické vlně, ale ve své subverzivní barevné spektakulárnosti nám připomíná, že jsme se zdaleka neposunuli tak, jak si mnozí myslí. Brett Kavanaugh je soudcem Nejvyššího soudu, sexuální násilníci zodpovědní za smrt Audrie i Daisy jsou na svobodě a další a další se každý den vyhýbají spravedlnosti. Je potřeba si to přiznat. Emerald Fennell se povedlo nastavit nám všem popraskané zrcadlo s neonovými nápisy, růžovými rámy a obřím nápisem rudou rtěnkou: „Ženy jsou denně znásilňovány a my to jako společnost dopouštíme.“
Autorka je filmová publicistka.