Najíme se zákona o potravinových kvótách?

Regulace globálního obchodu je potřeba, měla by se však odehrát na evropské úrovni a zohlednit také stav půdy a zacházení s nenahraditelným fosforem.

Nedávno Sněmovnou schválený zákon o minimálním podílu potravin české provenience je regulačním zákonem, který vyvolává již nyní mnoho diskusí i odpor některých členských států Unie. V případě, že by prošel i Senátem, musel by být notifikován Evropskou komisí. Jeho budoucnost je tak v tuto chvíli tedy nejasná.

Decentralizace, kterou se snaží podpořit, je nesporně správným krokem, protože zvyšuje resilienci. Jen by bylo mnohem logičtější, kdyby podobné opatření fungovalo na úrovni Evropské unie, a nikoliv na národní úrovni. I proto, že díky volnému pohybu osob k sobě mají jednotlivé členské země blízko a lidé z příhraničních oblastí často jezdí raději nakupovat ke svým sousedům.

Nový zákon je zákonem protekcionistickým, což je v principu správně, ovšem v současné podobě by posloužil spíše některým vládním oligarchům, kterým by přinesl další profit.

Globální obchod je nutné omezit

Omezení globálního obchodu budeme navzdory tomu, jak moc vysmívaný onen zákon je, v následujícím období – i kvůli klimatické krizi – zatraceně potřebovat. Globální obchod by měl být doplňkem lokálních obchodních okruhů, ale neměl by být základem ekonomiky. Globální obchod je ovšem doménou velkých globálních hráčů a ti se proti snížení objemu globálního obchodu, stejně jako proti kvótě ve větších prodejnách, budou bránit s odkazem na soudobá ekonomická dogmata o volném pohybu zboží.

V největší možné míře bychom měli využívat lokální produkty, lokální energii a lokální stavební suroviny.

V posledních desetiletích jsme se mohli mnohokrát přesvědčit o tom, že globalizace nepřináší tolik pozitiv, jak se prohlašuje. Jako příklad si můžeme vzít boj Trumpovy administrativy proti Nord Streamu (z klimatického hlediska špatnému, o to teď ale nejde) nebo starší vyjednávání podmínek pro transatlantickou smlouvu TTIP. Americký boj proti rusko-německému projektu plynovodu i nadřazení podmínek smlouvy TTIP národním ekologickým a hygienickým podmínkám jsou samy o sobě výsměchem proklamovanému volnému pohybu zboží.

V dobách minulých se často moudře tvrdilo, že trvalou prosperitu může zajistit jenom napojení na zákazníky z okolí, tedy především na lokální trh. V současné covidové době se o tom (bohužel) mohli přesvědčit restauratéři. Restaurace, které byly otevřené především pro turisty, měly ekonomický problém i ve chvíli, kdy nebyl nařízený lockdown, protože toto zlaté pravidlo překročily.

V největší možné míře bychom měli využívat lokální produkty, lokální energii a lokální stavební suroviny. Stejně tak jako není potřeba získávat energii z velkých produkčních jednotek, není potřeba dovážet základní potraviny z dalekých zemí a jiných kontinentů. Hypotetické evropské opatření by však mělo jít mnohem dále. Vedle stanovení minimálního podílu evropské produkce by mělo řešit další otázky udržitelného zemědělství bytostně spojeného s decentralizací.

Problém nekončí podílem domácích potravin

Nastupující klimatická katastrofa se stále rostoucí teplotou se samozřejmě podepíše na potravinové produkci. Nad úrovní cca 40 °C přestávají rostlinné enzymy podporovat fotosyntézu. Tímto způsobem je zvýšená teplota spojena zcela přímo s naším přežitím. A proto je absence intenzivního úsilí ve věci snížení emisí skleníkových plynů (jako třeba v ČR) přímo spojena s budoucími globálními hladomory.

Jednou z nejvýraznějších hrozeb stabilního zemědělství je ztráta půdy. Česká republika zaujímá ve srovnání s okolními zeměmi ve ztrátě půdy jedno z předních míst. Vedle přírodních činitelů, jako jsou vítr a klimatickou katastrofou akcelerující přívalové deště, zde působí historické kontexty, především morfologie kopcovitého až horského terénu a velkoplošných zemědělských ploch, které jsou pozůstatkem někdejší kolektivizace a pokračují soudobou integrací menších zemědělských podniků. Ve srovnání například s Polskem jsou české lány mnohem vetší, což podporuje vodní i větrnou erozi. Lékem na tuto situaci je zmenšení pěstebních ploch a jejich rozčlenění pruhy s křovinami a stromy, které plní několik důležitých funkcí: zachycují vítr, čímž snižují větrnou erozi, pomáhají svými kořeny vsáknout více vody než samotné pole, jsou refugiem ptactva, které zajišťuje na polích biologickou ochranu, a poskytují polostín. Některé plodiny mají v polostínu vyšší výnosy, některé poskytují výnosy stejné a pouze některé, jako například pšenice, kukuřice, dýně, brokolice a proso, mají výnosy snížené. Stromy mohou být produkční, ovocné nebo ořechové, nebo se může jednat o rychle rostoucí dřeviny využitelné energeticky nebo materiálově. Kdyby byly tyto stromové pásy orientovány horizontálně, omezily by vodní erozi a zvýšily by záchyt vody.

Další cestu k zlepšení půdy, hlavně pokud se týče zádrže vody a živin ve svrchní vrstvě půdy, představuje aplikace dřevěného uhlí (biochar), které má v různých částech světa (mj. Amazonie) tisíciletou tradici. Aktivní dřevěné uhlí zvýší v chudých půdách výnos pěstovaných plodin, sníží odnos živin do vodotečí a tím sníží eutrofizaci vodních toků a nádrží.

Fosfor jako limita současného života

Velkým tématem současné epochy je vyčerpání surovin, jak energetických, tak důležitých technických kovů. Všechny tyto materiály jsou ale v principu nahraditelné. Místo fosilních a jaderných paliv lze k výrobě energie použít obnovitelné zdroje, fotovoltaiku, větrnou energii, vodní sílu nebo geotermii a zásadní část použitých materiálů lze recyklovat. Místo jednoho kovu či slitiny lze použít jiný kov, slitinu nebo kompozitní materiál z uhlíkových či skleněných vláken a termosetů. Velikou nadějí, která se inspiruje v přírodě, jsou další uhlíkové materiály. Nejsou toxické, mají širokou škálu mechanických vlastností a neexistuje u nich surovinový nedostatek – v rostlinách a v atmosféře jsou jich doslova nebetyčná množství. Vedle nich jsou v technice využitelné různé keramické hmoty, ať již z přírodních nebo syntetických substrátů. Byly již zkonstruovány keramické motory.

Mohli bychom tedy žít (překonáme-li klimatickou katastrofu) v civilizaci s uhlíkatými materiály, s minimem konstrukčních kovů – ovšem jen v případě, že bychom nepotřebovali fosfor, který nelze ničím nahradit. Právě fosforu přitom vděčíme za extrémní nárůst zemědělské produkce v posledních desetiletích, a tudíž za to, že se na Zemi uživí téměř osm miliard lidských bytostí.

Zdrojů fosforu je několik – především fosfátové minerály, jako je apatit, jehož zásoby se nacházejí z 80 procent ve Spojených státech, Maroku, Číně, Rusku, Jordánsku a Brazílii. V zemské kůře se fosfor vyskytuje poměrně hojně, je celkově jedenáctým prvkem v pořadí výskytu, především v kyselých půdách je ale vázán do málo rozpustných a tím špatně dostupných sloučenin. V mořské vodě je jeho koncentrace velmi nízká, a počítat se jeho těžbou z mořské vody by tedy bylo energeticky, technologicky i cenově náročné. Pod mořem v kontinentálních šelfech a hlubinách Pacifiku a Atlantiku byla nalezena značná ložiska fosforu, ale jejich exploatace by rovněž byla technologicky a finančně mimořádně komplikovaná.

Kdy se dostaneme na dohled vrcholu těžby minerálních zásob fosforu, není tak snadné přesně určit. Někteří předpokládají, že již v roce 2034, podle dalších okolo poloviny století. Zda se naleznou nové zdroje, je v tuto chvíli sporné, ale principiálně to problém neřeší, jen oddálí. Jedinou jistotu, kterou máme, je tak úsporné zacházení s touto surovinu. Obsah fosforu v půdě sice základní růst rostlin umožní, ale současně musíme počítat s tím, že jejich výnos se zásadně sníží – podle některých autorů může nedostatek fosforu snížit výnosy na 40 procent, což by v delším horizontu znamenalo obživu pro tři miliardy lidí.

Globalizace zemědělství je jedním z důvodů redistribuce fosforu v potravinách, s tím, že na původních místech jeho výskytu se prohlubuje jeho deficit, a naopak na místech hromadné spotřeby – v megapolích – se fosfor recykluje jen minimálně. Mezi důležitá pravidla, jak předejít akutnímu nedostatku fosforu v půdě i v naší potravě patří korekce našich jídelních návyků (méně masa a mléčných výrobků, zvýšení podílu rostlinné stravy), integrace živočišné a rostlinné výroby (jinými slovy používat hnůj jako hnojivo), předcházení erozi půdy a odplavování hnojiv podporou bezorebného zemědělství, používání větrolamů a separace fosforu z lidských exkrementů.

Zákony, které by podpořily potravinovou resilienci, by se měly zabývat také těmito skutečnostmi. Jinak by někdo mohl jejich tvůrce podezírat, že jim ve skutečnosti nejde o potravinovou soběstačnost.

Autor je odborník na obnovitelné energie a člen sdružení Eurosolar.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies