Foto Images Money, Flickr (CC BY 2.0)
Lucemburské velkovévodství nadále zůstává daňovým rájem uvnitř Evropské unie. Prokázalo to dlouhé vyšetřování, za kterým stál především francouzský Le Monde ve spolupráci s deníkem Miami Herald, Süddeutsche Zeitung, Projektem reportování organizovaného zločinu a korupce (OCCRP) a dalšími organizacemi, mezi nimiž je česká skupina investigace.cz. Nalezli 55 tisíc krycích společností, které drží majetek ve výši šesti bilionů eur. To je skoro dvakrát více, než činí roční hrubý domácí produkt Spolkové republiky Německo. Nová zjištění ukazují, že v Lucembursku nadále sídlí krycí firmy, které umožňují majitelům anonymní vlastnictví, vyhýbání se daním, daňové úniky a praní špinavých peněz.
Jak píše Le Monde, tyto společnosti bez zaměstnanců byly založeny miliardáři, vrcholnými politiky, nadnárodními společnostmi, umělci a sportovci i bohatými rodinami. V malinkém velkovévodství se tak vedle sebe tísní celebrity jako Tiger Woods, Cristiano Ronaldo, Shakira či král Bahrajnu se stovkami firem jako Amazon či Pfizer, který nyní vydělává obří peníze na prodeji vakcíny vyvinuté s přispěním daňových poplatníků. Podobně se tu na sebe lepí mediální magnát Zdeněk Bakala s konkurentem Petrem Kellnerem. Potkáme tu Radovana Vítka i Daniela Křetínského. V jejich sousedství najdeme fondy navázané na italskou mafii, kalábrijskou ’Ndranghetu či ruské podsvětí. Své skryté investice hledané policií tu má i Liga Severu. A mnoho dalších.
Jak se vyhnout dani z příjmu
V naprosté většině zemí na této planetě není možné, aby se jakákoli osoba vyhnula dani z příjmu. To ovšem neplatí pro právnické osoby. Ty mají velké možnosti, jak legálně optimalizovat daně, nebo se přímo placení daní vyhnout. Naštěstí pro superbohaté jedince a rodiny existuje možnost anonymního vlastnictví firem a především investičních fondů. Existuje promyšlené zákonodárství, které politici po léta pro tyto lidi připravovali. U nás to byli například lidé z tzv. Bakalovy vlády Petr Nečase a Miroslava Kalouska. Úspěšně vytvořili svěřenské fondy, které ovšem nejlépe využil jejich pozdější oponent Andrej Babiš. A tak existuje obrovské množství nástrojů, jak převádět zisky přes anonymní společnosti do fondů a pak s nimi hospodařit.
V realitě je to potom tak, že jednotlivec si vyplácí zisky přes síť maskovacích firem do těchto anonymních fondů, přes ně nakupuje majetky a přes ně pak s nimi hospodaří. Na jedné straně se tak vyhne placení daní z příjmu, na straně druhé se tak zbavuje odpovědnosti. Dojde-li totiž kvůli jeho nakládání s vlastnictvím k nějakým škodám, odpovědnost nenese on, nýbrž investiční či svěřenský fond, jehož majitele buď nikdo nedohledá, nebo – v lepším případě – k tomu budou patřičné úřady potřebovat velkou skupinu vyšetřovatelů působících po celém světě.
Evropská unie, která s radostí odsuzuje škodlivé daňové praktiky ve třetích zemích, neuznává, že některé její členské státy jsou daňovými ráji.
Tito daňoví odpírači se tak nejen odmítají spolupodílet na rozvoji celé společnosti, která jim jejich rozmach umožnila, ale zároveň ji ještě uvádějí do dalších rizik, protože je nic nemotivuje zacházet s jejich vlastnictvím s ohledem na společnost a její zákony.
Mezinárodní humanitární organizace OXFAM k tomu ve svém aktuálním prohlášení uvádí: „Ocitáme se v hluboké ekonomické a společenské krizi. Nedostatečné daňové zákonodárství a nedostatek transparentnosti v některých evropských zemích dovolují velkým firmám a miliardářům vyhnout se tomu, aby se spravedlivě podíleli na daňových výnosech a aby místo toho odsávaly finance potřebné pro zotavení.“
Evropská směrnice po páté
Pátá evropská směrnice o předcházení zneužívání finančního systému k praní peněz a terorismu z roku 2018 upřesňuje vytvoření registru skutečných vlastníků firem (konečných uživatelů výhod) k lednu 2020. Tady je dobré zmínit, že požadavek na veřejný přístup k informacím o konečných vlastnících soukromých společností byl implementován především díky mezinárodní kampani mnoha organizací, které se zabývají daňovou spravedlností. Většina států tento registr skutečně vytvořila, ale ne všechny země jej zpřístupnily veřejnosti. Například v Česku je do tohoto registru přístup omezen. Lucembursko bylo jednou z prvních zemí, které tento registr zřídily, a ještě k tomu jej otevřelo veřejnosti. Markus Meinzer z organizace Tax Justice Network to komentuje: „Lucembursko asi očekávalo potlesk za to, že jako jedna z mála evropských zemí vytvořilo rejstřík konečných uživatelů výhod, jenže reálný dopad takového registru se projevil až poté, co skupina novinářů náročně analyzovala data a spojila je s dalšími veřejně dostupnými informacemi.“
Lucemburská vláda se chlubila, že má všechny vlastníky podchyceny. Bohužel vyšlo najevo, že to není pravda a že v registru je jich zachyceno maximálně padesát procent. Také se ukázalo, že samotné zveřejnění registru samo o sobě nestačí, pokud není propojeno s dostatečným vyhledávacím systémem. Ten lucemburský například neumožňoval vyhledávání podle jmen, ale jen podle názvů společností či registračního čísla. Vyhledat tedy vlastníka, například při podezření na střet zájmů, je jako hledat neznámá anglická slovíčka v anglicko-českém slovníku. A právě to skupina investigativních novinářů udělala.
Nová aféra a kam dál
Když se v roce 2014 provalily obrovské daňové úniky v aféře LuxLeeks, za nimiž stál tehdejší premiér Lucemburska a pozdější předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker, sáhlo Lucembursko k tvrdým represím. Nikoli však proti daňovým podvodům, ale proti těm, kteří na ně upozornili. Whistleblower Antoine Deltour byl čtyři roky vláčen po soudech, odsouzen do vězení i k peněžitému trestu, než byl nakonec zproštěn obvinění. Jeho kolega Raphaël Halet byl odsouzen k pokutě. Nikdo z aktérů těchto „speciálních daňových režimů“, žádná firma či politik nebyli souzeni ani stíháni.
V roce 2015 se objevilo jedenáct a půl milionu dokumentů nazvaných Panama Papers, které prokazovaly zakládání anonymních společností v daňových rájích. Činnost firmy Mossack Fonseca vzbudila veliké pohoršení, vzniklo mnoho článků a národních vyšetřovacích týmů, ale výsledek byl takřka nulový. Nadnárodní firmy slavných značek se dál vyhýbají zdanění. Snad nejdůležitějším výsledkem bylo, že Steven Soderbergh natočil podle scénáře Scotta Z. Burnse film The Laundromat (Prací automat), kde hrají hvězdy jako Meryl Streep, Gary Oldman či Antonio Banderas. V něm se každý může přesvědčit, že daňové ráje jsou nebezpečí, které ohrožuje každého z nás i při těch nejnevinnějších krocích.
Aféra OpenLux je dalším krokem, kterým se novináři a aktivisté snaží nastavit spravedlnost ve výběru daní. Zatímco příjmy zaměstnanců rostou jen minimálně a jejich daňový přínos je čím dál větší, superbohatí a firmy se daním vyhýbají. Přestože jsou to právě oni, kdo na rozvinuté infrastruktuře a veřejných investicích do zdravotnictví, vzdělání a vědy profitují nejvíce. A český parlament mezitím chystá bezprecedentní omezení pomoci těm, kteří se ocitli v nouzi.
V Panama Papers nalezneme firmy patřící 221 českým občanům, v Openlux jde o 234 osob. Z daňových rájů je ovládáno podle aktuálních údajů 11383 společností, nejvíce právě z Lucemburska. Místo kontroly největších hráčů, kteří jsou však kamarádi s poslanci i vládou, se zákonodárci i exekutiva soustředí na únik DPH u holiče. Jak říká Meinzer, „OpenLux ukazuje na závažné nedostatky nejen Lucemburska, ale i mnoha vlád, a to v celé EU, které se zdráhaly zveřejňovat a využívat údaje o skutečném vlastnictví navzdory jejich zjevné síle v boji proti zneužívání daní, praní špinavých peněz a finančním zločinům.“
Lucembursko je podle mnoha exportů jedním z deseti nejhorších daňových rájů. Přesto ho na seznamech Evropské unie nenajdeme. Nezávislá komise pro reformu mezinárodního korporátního zdanění (ICRICT) to říká jasně: „Evropská unie, která s radostí odsuzuje škodlivé daňové praktiky ve třetích zemích, neuznává, že některé její členské státy jsou daňovými ráji.“
Pokud se chceme realisticky bavit o východiscích z pandemické i klimatické krize, máme jedinou možnost. Začít rušením daňových rájů a omezením poškozování daňových systémů superbohatými, nadnárodními firmami a jimi placenými politiky.
Autor je teolog, instalatér a bývalý dlouholetý spolupracovník Tax Justice Network.