Foto pxhere
Otázka spolupráce maďarských opozičních stran se už od počátku kvazi-autoritářské vlády Viktora Orbána v roce 2010 neustále vrací. Deset let staré dilema našlo řešení v posledních dnech roku 2020, kdy mainstreamové opoziční strany ohlásily, že do parlamentních voleb 2022 půjdou se společnými kandidáty pro jednotlivé volební obvody a budou mít jednotnou kandidátní listinu pro celou zemi (volby v Maďarsku do jednokomorového parlamentu jsou dvoukolové, volební systém je tzv. supersmíšený – pozn. překl.). Společný má být také kandidát na premiéra a sjednocené mají být i politické programy.
Jinými slovy se dá říct, že po deseti letech a mnoha volebních porážkách všech šest stran opozičního mainstreamu – dříve krajně pravicové, nyní umírněně konzervativní hnutí Jobbik, skomírající Maďarská socialistická strana (MSZP), liberální Demokratická koalice (DK) bývalého premiéra Ference Gyurcsányho (2004–2009), zbohatlické liberální Momentum a dvě zelené mikrostrany, Politika může být jiná (LMP) a Dialog za Maďarsko (Párbeszéd) – konečně ohlásilo, že v příštích parlamentních volbách spojí síly.
Pátého ledna přišli předsedové a předsedkyně zmíněných šesti stran se šesti základními principy, z nichž má vycházet jejich společný politický program: 1. opětovné nastolení sociálního smíru, 2. přebudování právního státu a demokracie, 3. vláda orientovaná na budoucnost, 4. pečující společnost, 5. sociální spravedlnost a 6. proevropské zaměření.
Z průzkumů vyplývá, že jednotná kandidátní listina má méně stoupenců než jednotlivé strany dohromady, a je tedy nutné počítat s voliči, kteří sice nepodporují Orbána, ale mají pochybnosti o některých členech sjednocené opozice.
Tyto principy jsou dost vágní na to, aby se do nich vměstnaly rozdíly v ideologiích jednotlivých aktérů, a zároveň z nich lze jasně vyčíst, proti kterým praktikám vládnoucí Maďarské občanské unie (zkráceně Fidesz) se strany vymezují: rozdělování společnosti a podněcování nenávisti, autoritářství a euroskepticismus, sociální nespravedlnost a redistribuce bohatství ve prospěch majetnějších společenských vrstev.
Kromě těchto bodů, v nichž se opozice s Orbánovým režimem razantně rozchází, se s ním v jiných oblastech její volební program výrazně shoduje, a odráží tak jeho úspěch v posouvání názorů nejen maďarské veřejnosti, ale i samotných opozičních stran. Ona „vláda orientovaná na budoucnost“ totiž spočívá jednak v odmítnutí takzvané ilegální migrace, čímž přistupuje na Orbánovo přerámování neutěšené životní situace uprchlíků v hanebnou invazi, a jednak v konzervativní pronatalistické politice.
Dlouhá cesta ke hladině pro krátké nadechnutí
Idea totální spolupráce všech význačnějších opozičních sil není ničím novým. Ve skutečnosti se zformovala souběžně s formátem volebního systému, který Fidesz jednostranně nastavil v roce 2011. Tehdy určitou „technickou koalici“ všech opozičních stran za účelem přemožení vládnoucí strany navrhl nynější starosta Budapešti a spolupředseda zeleně levicové ministrany Dialog Gergely Karácsony.
Impulsem k takovému návrhu byl primárně způsob, jakým Orbán nastavil volební pravidla. Aktuální systém relativní většiny, zacílený na 106 jednotlivých volebních obvodů, spolu s druhotným pilířem, kdy kompenzační celostátní listina poskytuje největší straně zvláštní prémii, zajišťuje Fideszu drtivá vítězství. Proto mohla ve volbách 2014 získat absolutní většinu křesel i přesto, že měla méně hlasů než v prohraných volbách roku 2006. Ve svých výpočtech spoléhal Orbán na to, že privilegovanou pozici „ústředního silového pole“ maďarského stranického systému si dokáže Fidesz udržet díky existenci opozičních stran napravo i nalevo od ní a kvůli jejich neschopnosti spolupracovat.
Tehdy to byl opravdu realistický odhad maďarské politické scény. Různé strany reprezentovaly velmi rozdílné voliče, jejichž identity a zájmy byly často neslučitelné a mezi jejich elitami panoval nepřekonatelný odpor. Například antisemitská a protiromská demagogie radikálně pravicového Jobbiku byla naprosto nepřijatelná pro segmenty liberálního voličstva a elity, ačkoli podle legendy strana povstala ze zavržení objektivně katastrofální a prolhané vlády bývalého premiéra Gyurcsányho z Maďarské socialistické strany. Zelená LMP zase v roce 2009 vznikla jako experimentální „třetí cesta“ odmítající jak Fidesz, tak liberálně levicový maďarský tábor. Roku 2017 pak do politiky vtrhlo Momentum s deklarovaným cílem veškerou starou, zkorumpovanou a neschopnou elitu vyšoupnout. A kdyby náhodou neměly tyto rozdíly samy o sobě stačit, uchýlil se Fidesz s cílem zabránit opozici ve spojení proti Orbánovi k improvizovaným legislativním vychytávkám, infiltraci a bezuzdným mediálním útokům.
Za těchto podmínek spolu ve volbách v letech 2014 a 2018 opoziční strany v různé míře soupeřily. V roce 2014 kolaboraci liberálních a sociálně demokratických stran konkuroval Jobbik a LMP, o čtyři roky později se liberální uskupení rozpadlo a Demokratická koalice opustila společnou kandidátku, ačkoli se s MSZP zkoordinovala na úrovni jednotlivých obvodů. K čemu tato strategie vedla, je obecně známo: po drtivém vítězství Fideszu v roce 2010 se straně podařilo získat dvoutřetinovou většinu ještě dvakrát.
Volby 2018 ovšem přiměly opozici procitnout. Navzdory jejím nerealistickým očekáváním těsného závodu se Orbánovi podařilo nasbírat více hlasů než kterékoli politické straně od roku 1990 – konkrétně 2,8 milionu, tedy o sedm set tisíc víc než v předchozím volebním období. Od té chvíle nabraly události rychlý spád a koncem roku 2018 masové protesty proti takzvanému otrockému zákonu, následované úspěšnou místní volební kampaní v roce 2019, zbouraly velkou část bariéry, která do té doby dělila elity a voličstvo jednotlivých opozičních stran.
Může absolutní spolupráce sama o sobě zaručit úspěch?
Plná spolupráce je bezesporu politickou inovací, která už dlouho visí ve vzduchu. Není to však jediný plán, který se v příštích volbách chystá opozice uplatnit. Předsedové a předsedkyně se dohodli, že jak obvodní kandidáty, tak společného kandidáta na premiéra vyberou procesem primárek, jenž se osvědčil v několika obcích před komunálními volbami v roce 2019.
Ačkoli je v pandemii nemožné cokoli plánovat, podle interních informací chtějí strany zorganizovat primárky pro výběr kandidátů v jednotlivých obvodech někdy v květnu nebo červnu a na post premiéra pak v září. Kromě stranických politiků budou podle očekávání kandidovat nestraničtí občané, poté co projdou prověrkou zabraňující infiltraci falešných kandidátů, které by se do procesu mohl snažit protlačit Fidesz.
Díky všem těmto inovacím (a také s přispěním pandemie covid-19, která ve společnosti rozbouřila vlny nespokojenosti se současnou vládou) se dá říct, že je maďarská politická scéna připravená na dlouho očekávaný volební úspěch opozice. V posledních měsících byly z důvěryhodných zdrojů, pověřených přímo opozičními stranami, zveřejněny průzkumy veřejného mínění, podle nichž má sjednocená opozice nepatrně větší podporu než Fidesz. Gábor Tóka, jeden z nejlepších volebních statistiků v zemi, ovšem varuje před interpretací, podle níž by před Fideszem měla opozice skutečně náskok. Z příznivých průzkumů se dá spíše vyčíst, že vládnoucí straně sice v poslední době klesla podpora, ale stále má více než dostatečné rezervy.
Z průzkumů dále vyplývá, že jednotná kandidátní listina má méně stoupenců než jednotlivé strany dohromady, a je tedy nutné počítat s takovými voliči, kteří sice nepodporují Orbána, ale stále mají pochybnosti o některých členech sjednocené opozice.
První krok
Zatímco někteří v této vágní anti-orbánovské platformě vidí obvyklý oportunismus a zkorumpovanost politické elity jako celku, jiní kroutí hlavou nad tím, že se opozice nedokázala poučit z Orbánova raketového vzestupu před jedenácti lety. Sjednocená opozice podle nich nemůže zemi nabídnout nic než prázdnou štvavou demagogii, která je tváří v tvář masivní fideszovské a státní mašinérii odsouzena buď k nezdaru, anebo k návratu do suchopárného technokratického neoliberalismu, jemuž pravicový populismus vděčí za svůj vzestup.
Řadě těchto lidí jistě imponuje satirická, anti-establishmentová Strana maďarského dvouocasého psa (MKKP), která se oné sjednocené „všelidové straně“ obloukem vyhýbá. V existenci MKKP, již často opomíjejí jak mainstreamoví komentátoři, tak průzkumy veřejného mínění, se jasně odrážejí důležité segmenty společnosti, zklamané oběma tábory maďarské politiky.
Mnozí ohlášené sjednocení opozice v naději na konec Orbánova více než desetiletého panování vítají, ačkoli její strategie rozhodně žádný úspěch negarantuje. Je zatím jen splněním nezbytné podmínky pro další boj. A v něm bude potřeba nepolevit.
Autor je antropolog a redaktor nezávislého internetového deníku Merce.hu.
Z angličtiny přeložila Alžběta Franková.