Prolomit zrcadla já. O autofikčních tendencích v současné literatuře

Může být literatura upřímná? S tímto tématem si pohrává literární žánr, který světová kritika onálepkovala jako autofikci. Dokáže román to, v čem selhává už celá staletí? Tedy najít upřímnost.

Pokud do vyhledávače zadáme termín autofikce, vyhodí nám jako jednu z prvních položek odkaz na Wikipedii. „V literární kritice termín označuje fikcionalizovanou autobiografii.“ Jinde ji popisují jako téměř beletrii, téměř biografii; ani to, ani ono. „To je přece, když autor píše o sobě.“ Za poměrně nadužívanou škatulkou se ovšem skrývá celý vesmír různých přístupů a pohledů, v mnohém se vymykajících jakékoliv předem určené definici.

Vyhnout se tomuto termínu je přitom čím dál těžší. Může to vypadat, že v minulosti nic podobného neexistovalo. Když se Christopher Hitchens rozhořčoval nad knihami od V. S. Naipaula jako o lživé biografii, v níž se autor neobtěžoval zmínit vlastní ženu, autofikce ještě nebyla tou stejnou nadužívanou frází. Termín sice použil už v roce 1977 francouzský spisovatel Serge Doubrovsky, dnes se ovšem z relativně obskurní pozice dostala až do samého popředí světového literárního dění.

Báseň je vždy selháním a próza se neustále pokouší o nemožné – zachytit život takový, jaký je.

Často zapomínáme, že autofikce je z velké míry především nástrojem literárních kritiků. Umožňuje uvalit nálepky na knihy, které se jinak jednoduchým definicím vzpírají. Takové nálepky navíc pomáhají v kritice zachovat mocenské struktury přisuzující žánr autobiografie slavným a mocným. Podíváme-li se do polic v knihkupectvích, v příslušných sekcích najdeme jen samé starší, úspěšné a bohaté lidi. Život je ale jinde, řekl by někdo.

Život nepodrobený zkoumání nemá cenu žít

Možná je to právě ono jiné místo pro život, o co v autofikci jde. Řekněme, že v současném světě panují dva základní předpoklady. Jedním z předních rysů moderního člověka je individualismus. A z tohoto individualismu vychází také silná subjektivita, tedy víra, že každý prožíváme věci jinak a že poznat druhého není nikdy tak docela možné. Taková postmoderna je plná podobné neschopnosti vystoupit z vlastní hlavy a nahlédnout pod pokličku druhého. Pokud ale přistoupíme na její hru, vakuum, které vznikne, máme často potřebu naplnit něčím alespoň zdánlivě opravdovým. Tím lze vysvětlit i čas, který trávíme na sociálních sítích nebo sledováním politických skandálů a životů celebrit. Chytáme se sebemenšího náznaku autenticity ve snaze dokázat, že tohle všechno je skutečné a že ti, jimiž nás každý den krmí média, jsou přece jenom lidé jako my.

Kouzlo autofikce spočívá také v tom, že dokáže se zmíněnou opravdovostí pracovat. Podle Doubrovského se podobá zvláštnímu snu: „Sen ovšem není život, kniha není život.“ Naše neschopnost přistupovat k autobiografickým prvkům jinak než s bulvární zvědavostí nám vlastně často překáží v pochopení toho, o co skutečně jde. Íránská režisérka a básnířka Forugh Farrokhzad v jedné ze svých básní výstižně prohlásila: „Matko, prolom tohle zrcadlo/ Co získám tím, když obdivuji sebe samu?“

Knihy, které můžeme na chvíli bez starostí označit za autofikční, používají skutečné životní události především jako nástroj schopný narušit naše vnímání příběhu, něčeho zakukleného v subjektivní individualitě – nachází nové způsoby vyjadřování skutečnosti, života mimo tradiční mocenské struktury. Snaží se rozbíjet ono pomyslné zrcadlo, v němž jsme nuceni k neustálému sebepozorování, a umožnit nám zpoza něj vyhlédnout na skutečný svět. Pokud Theodor Adorno kdysi prohlásil, že si „spisovatel uzurpuje slova lidí, za které nemůže mluvit přímo“, pak autoři, jejichž díla jsou jako autofikce označována, ukazují zbrusu novou cestu. Jedná se o literaturu, která sice zdůrazňuje roztříštěnou a protichůdnou povahu lidského já, zároveň ale ukazuje, že skrze sebe sama můžeme vyslovovat části společné lidskosti.

Vážně se tohle stalo?

Přestože zahrnování skutečných událostí ze života autorů do knih není žádná novinka, teprve poměrně nedávno začala hrát autenticita v literatuře větší roli. Ve světě, který je plný protipólů, čím dál rozdělenější a zároveň propojenější, v němž se znovu střeží hranice pro přechody lidí, zatímco peníze nikdo nezastaví, se hra na upřímnost cení.

Je zajímavé, že drtivá většina spisovatelů, o kterých se říká, že píší autofikci, jsou buď ženy nebo pocházejí z různých menšin. V prozaickém debutu On Earth We’re Briefly Gorgeous (Na Zemi jsme krátce nádherní) třeba Ocean Vuong vyslovuje novou podstatu Ameriky a queer ikona Eileen Myles zase v dnes již legendárním Not Me (Já ne) boří hranice individuality. Chris Kraus, Rachel Cusk a Kate Zambreno zkoumají hranice ženství i instituci manželství. Teju Cole ve svých knihách pro změnu trasuje člověka v moderním městě, zatímco Mitchell Jackson a Ta-Nehisi Coates líčí, jaké to je vyrůstat v Americe s černou pletí. Můžeme ale zmínit i jména jako Karl Ove Knausgård nebo Ben Lerner. V jejich knihách nalezneme snahu o pochopení vlastní role ve společnosti, jejíž mocenská dynamika se neustále mění. Staré struktury odcházejí a pro nové už nezbylo místo.

Všechny výše zmiňované spojuje víra v to, že existuje všeobecná lidská zkušenost a také víra v jazyk jako nástroj, kterým si takovou zkušenost dokážeme předat. Literatura už dávno nefunguje jako pouhá reprezentace reality, pozice realismu mnohem lépe zastává film nebo fotografie. To ale neznamená, že psaní nedokáže podávat zprávy o stavu světa. O způsobech současného života.

Problém nastává, když se kniha snaží vědomě jako autofikce působit. Hrozí pak něco jako její vnitřní vyprázdnění. Autor se dostává do spirály bez možnosti úniku. Z textu tak nakonec zbude jen sebestředný komentář k vlastnímu životu. Uveďme příklad: českou literární obec v roce 2019 zastihl román Jana Němce Možnosti milostného románu zcela nepřipravenou – prostor, do nějž Němec vstoupil, okamžitě zaplnily pohoršené vzkazy o vykrádání, o ztrátě soukromí. Jiní naopak vyzdvihovali současná témata, odvahu experimentovat nebo zvučnost Němcova jazyka. Většina recenzí ale vyslovuje tu stejně rozpačitou otázku: Jak mluvit o románu, který čtenáři nedává možnost pro vlastní názor?

Můžeme snadno diskutovat o tom, je-li Němcova kniha dobrá, nebo špatná, ale pravda je, že na rozdíl od autofikčních souputníků ve světě se jedná o knihu až křečovitě zahleděnou do sebe. A právě v oné zahleděnosti pak skončí i většina čtenářských reakcí. Sáhodlouhé diskuse o tom, kdo je Nina, o tom, jak se co skutečně stalo. Němec sám se podobným věcem nijak nebrání. Naopak, v knize je otevřeně adresuje: „Kde končí autobiografie a kde začíná autofikce? (…) Nebo je naopak každá autofikce svým způsobem stále ještě autobiografie, protože imaginace je přece také součástí skutečnosti?“ Celé to je až příliš maloměšťácké. Klást si totiž podobnou otázku, jakou pokládá autor i někteří čtenáři, tedy „Vážně se tohle stalo?“, znamená zničit jakoukoliv šanci na skutečnou diskusi. Jakákoliv otevřenost, veškerý další význam, uhýbá tvrdé a jediné realitě: „Takhle se to prostě stalo.“

Většina již zmíněných autorů by se za autory autofikce nejspíš nikdy neoznačila. Tak například Valeria Luiselli, jejíž román Lost Children Archive (Archiv ztracených dětí) z roku 2019 čerpá z velké části ze skutečných událostí a reflektuje současnou migrační krizi na hranici mezi Spojenými státy a Mexikem, tvrdí, že je taková nálepka často konečnou stanicí jakékoliv konverzace. „A to se vážně stalo?“ ptá se opět čtenář, zatímco pointa je jinde.

Zrcadla já

Podobně distancovaný názor má i zmiňovaný Ben Lerner. Ten v románu Topeka School (2019) mimo jiné dohledává původ mužských frustrací a násilí. Podle Lernera jde především o to, jak „dramaticky poskládat materiál. (…) Pro mě jsou básně jakýmsi předchůdcem toho všeho. O básních neříkáme, že jsou autobiografické. Jedná se spíš o intimní, ovšem konstruované každodenní drama.“

Poezii můžeme v mnoha ohledech označit za možný výchozí bod současných úvah o autofikci. Báseň je totiž místem, v němž se skrze vlastní emoce, vlastní životy snažíme o objevování nových struktur chápání a zobrazování reality. Možná proto jsou někteří výše jmenovaní autoři původem básníci. Každá báseň svým způsobem staví nepřekročitelnou hranici mezi literárním produktem a původní myšlenkou. Báseň je vždy selháním a próza se neustále pokouší o nemožné – zachytit život takový, jaký je.

Dobrá autofikce, stejně jako dobrá báseň, dokáže s takovým selháním pracovat. Oproti velkolepým realistickým dílům či postmoderním hrátkám s důvěrou přiznává vlastní nedostatky a utváří z nich pomyslná zrcadla, ve kterých čtenář může hledat odrazy svého okolí. Kniha tak funguje spíš jako mapa, sloužící k navigaci skrz propletený a matoucí svět současnosti.

Autor je spisovatel.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies