Foto Keith Weller, U.S. Department of Agriculture
Zemědělec a ekolog Daniel Pitek loni naměřil na jižní Moravě na povrchu orné půdy nepokryté plodinou přes padesát stupňů Celsia. Jiná měření dokonce uvádějí šedesát stupňů. To je srovnatelné s teplotami povrchu asfaltu. Díky dostupným informacím by pro nás nemělo být překvapivé, že orná půda, obzvlášť ta, na které se právě nic nepěstuje, může být zrovna tak horká jako povrchy ve městech. Pokud máme v celé Evropě vyšší teplotu atmosféry, je teplejší nejen vzduch, ale i povrch terénu. Travnaté plochy mají teplotu nižší. Nezastíněný povrch tak v létě za slunečného dne znamená, že v povrchové vrstvě půdy umírá edafon (půdní život) – půda tím pádem nezadrží žádnou vodu.
Leckde k tomu dochází a bude se to zhoršovat. I proto je sucho. Pokud poroste teplota, orba se může stát destrukčním faktorem pro půdní život. Jen půda, ve které žijí žížaly a další tvorové, je živá a úrodná. Každý rozumný zemědělec ví, že půda ho živí, a proto se o ni musí starat a dodávat jí dostatek organických živin. Přesto je praxe často jiná.
Z půdy zmizelo deset Orlických přehrad
Ekologové chtějí přesně to samé, co dobrý zemědělec – úrodnou půdu s dostatkem edafonu. Je potřeba začít uplatňovat zcela nový princip ochrany půdy, aby zemědělci, kteří budou podporovat dobré vlastnosti půdy, netratili. Stále však někteří nevěří, že intenzivní zemědělství snížilo schopnost půdy zadržovat vodu. Zemědělec Petr Hodan, který mě přiměl k napsání tohoto textu, tvrdí, že půdní úrodnost neklesá, neboť je prý „jejím ukazatelem několikanásobný růst výnosů plodin za posledních sto let“. Dovolím si zásadní kritiku tohoto sdělení.
Obnovu zdraví půdy a vytvoření nové, konturované krajiny lze považovat za hlavní veřejný zájem současnosti.
To, že půda dnes hůř zadržuje vodu, souvisí s nedostatkem půdního života a organického podílu v ní. Je to holá skutečnost: devadesát procent půdy v ČR trpí nějakým stupněm fyzikálního poškození, zejména utužením. Průmyslová chemie prokazatelně ničí edafon a ten pak není schopen udržet pórovitost půdy. Intenzivní zemědělství vede k rozpadu základu půdy – půdních agregátů. To považuji za pohromu národního významu a odpovídají tomu katastrofální úbytky půdy na jednotku plochy v ČR. Situace je trvale naprosto neudržitelná. Výzkumný ústav meliorací a ochrany půdy současný úbytek vody v půdě dokonce změřil – jedná se o množství vody odpovídající deseti Orlickým přehradám.
Nejenže půda nezadržuje dobře vodu, ale také ji rychle odvádí, protože je drasticky utužená. To vede k bleskovým povodním a ztrátám na majetku i životech. Rozpad půdních agregátů vede na obrovských územích k dalšímu dramatickému efektu: zanášení hlubších horizontů půdy jemnými prachovými částečkami, které vytvoří vrstvu nepropouštějící vodu. Je to zhruba totéž, jako kdyby na většině zemědělské půdy byla pod svrchním horizontem půdy, přibližně v půlmetrové hloubce, plastová fólie. Dochází tak k drastickému úbytku podzemních vod. A pokud se voda do podzemí někde ještě dostává, je zpravidla znečištěna průmyslovou chemií. Úbytek i znečištění podzemních vod ohrožují dodávky pitné vody (dnes už de facto pro celý národ) a snižují její kvalitu.
Filosofie zisku
Musíme si uvědomit, že výnos není jen objem, ale i kvalita produktu – zejména jedná-li se o potraviny. Přílišné výnosy mohou půdu vyčerpávat, takže informace o stále rostoucích výnosech mohou být dokladem jejího drancování v přímém přenosu, a nikoli kvality zemědělství, natož dobrého stavu půdy. Právě vyčerpání půdy – a v řadě případů nulový zájem o trvalé zachování půdní úrodnosti – je zásadním nedostatkem současného zemědělství. Pro srovnání: zatímco ve zdravé půdě žije zhruba milion druhů organismů, v průmyslově užívané půdě jich je jen kolem čtyř tisíc.
Agronomická fakulta Mendelovy univerzity v Brně uvádí, že úrodnost je souhrn mnoha komplexních faktorů a můžeme ji definovat jako schopnost půdy poskytovat rostlinám optimální podmínky pro růst a vývoj rostlin. Zatímco ve zdravé, dostatečně retenční půdě se nachází až na 340 litrů vody na m2, dnešní hodnoty se pohybují běžně kolem 40 litrů na m2. Z toho vyplývá, že úrodnost půdy je již dekády ohrožována, a pokud považujeme za důkaz zdraví půdy jen čistý výnos, tj. objem produkce, stavíme se k zemědělství naprosto chybně. Výlučný akcent na „filosofii zisku“ musíme co nejrychleji opustit a nahradit jej důrazem na ochranu mimoprodukčních funkcí půdy, nebo – chcete-li – jejích ekosystémových služeb. Tyto funkce musí být náležitě oceněny a pochopitelně je také třeba finančně podpořit ty, kdo budou v tomto duchu o půdu pečovat, a to jak v lesnictví, tak i v zemědělství. Tento krok bude klíčovým prvkem adaptace krajiny na současné klima.
Kniha Půda. Zdravá – živá – úrodná, sestavená Radomilem Hradilem, dokládá, že řada světově proslulých půdních expertů již dekády upozorňuje na to, že drancování půdy pro zisk ohrožuje nejen samotné základy zemědělství, ale i celou současnou civilizaci. Pokud jde o ztrátu půdní úrodnosti, situace v ČR je velmi vážná. „Obsah humusu v půdě výrazně klesá intenzivním zemědělským obhospodařováním,“ uvádí zemědělský server eAGRI. Zatravněné půdy vykazují vyšší obsah živin než půdy pravidelně orané.
Udržování příznivého množství humusu závisí na způsobu hospodaření, přičemž největším nebezpečím je nedostatečné doplňování kvalitní organické hmoty do půdy. Nedostatek kvalitních organických hnojiv je zapříčiněn především poklesem chovu hospodářských zvířat po roce 1989. Dalším výrazným nebezpečím pro půdy z pohledu dehumifikace jsou procesy vodní a větrné eroze, zvýšená mineralizace po odvodnění a zvýšené provzdušňování. Důsledky úbytku půdní organické hmoty mohou způsobit ztrátu stability půdních agregátů, větší zranitelnost vůči vodní a větrné erozi i dalším vlivům a v neposlední řadě zmiňované snížení produkční schopnosti půdy – v důsledku všech předchozích bodů.
Vzít změnu klimatu na vědomí
Udržení vhodného obsahu organické hmoty v půdách je jedním z klíčových bodů ochrany přírodních zdrojů ve světě. V ČR hrozí intenzivní dehumifikace půd spíše místně při souběhu více degradačních vlivů. Jednoznačný trend vývoje obsahu humusu nejde určit. Z dosavadních zjištění vyplývá, že ke snížení obsahu humusu došlo na půdách po jejich odvodnění. Úbytek byl ale zaznamenán také na půdách intenzivně zavlažovaných. V půdách černozemního charakteru nebyly v obsahu humusu zjištěny zásadní změny. K dalšímu typu půd náchylných k úbytku humusu patří půdy vyvinuté na píscích a štěrkopíscích.
Všude tam, kde dochází k dehumifikace půd, klesá úrodnost půdy. V Česku se jedná o těžko uvěřitelnou plochu – 4 210 366 hektarů. Všechna výše uvedená fakta směřují k jedinému závěru: zemědělství musí co nejdříve opustit současný průmyslový model a co nejrychleji se aklimatizovat na postupující změnu klimatu.
Úrodnost půdy je čím dál více ohrožována nedostatkem vody, vodní i větrnou erozí (energie větru bude se vzrůstající teplotou vyšší, tedy i větrná eroze se bude zvyšovat), příliš hlubokou orbou či hlubším diskováním. Rychlá orba, zejména hluboká, ničí edafon a půdní strukturu. V době klimatické krize může být pokračování v orbě zásadní omyl.
Model Živá krajina, který se snažíme propagovat jako možnost, jak do české krajiny znovu vrátit život, si právě všechny tyto skutečnosti uvědomuje. Navrhuje krajinu, která bude daleko příznivější pro zemědělství, ochranu půdy před dehumifikací, erozí a utužováním. Jde nám i o to, aby se zmenšily lány, byl obnoven hydrologický režim a vytvořil se systém dostatečně hustých mezí a mezních pásů, které svědčí edafonu. Ten je pak i při použití orby schopen dostat se relativně rychle z meze do všech částí úzkého lánu.
Konvenční, tj. příliš průmyslově intenzivní zemědělství dříve nebo později skončí . Zaznamenávám tento názor na všech možných expertních setkáních a seminářích, které jsem za poslední roky absolvoval. Zemědělci by se měli této skutečnosti podívat zpříma do tváře. Že to mnohým zatím dělá potíže, není zdaleka způsobeno jen dopady klimatické změny, ale i špatným chápáním půdy.
Obnovu zdraví půdy a vytvoření nové, konturované krajiny lze považovat za hlavní veřejný zájem současnosti. Pokud těchto cílů dosáhneme, budou z nich mít prospěch správní zemědělci i všichni ostatní uživatelé krajiny včetně obyvatel měst. Nutno k nim připojit ještě akcent na zvýšení vodnosti toků a tím i zádrže ve stávajících přehradách a samozřejmě v první řadě udržení a obnovu podzemních zdrojů pitné vody, které budou nejbezpečnější, pokud v zemědělství přestaneme používat průmyslovou chemii.
Dilema neexistuje
Při současné nečinnosti státu představuje model Živá krajina patrně jedinou možnost, jak udržet dostatečné výnosy v zemědělství, či je dokonce ještě zvýšit, a zároveň zachovat či obnovit edafon. A jde také o jedinou možnost, jak adaptovat krajinu na současné klima a jak vůbec zemědělství ve střední Evropě udržet. Otázka nezní, zda budeme mít živou krajinu, nebo výnosné zemědělství. Bez živé krajiny totiž nelze rozumné zemědělství udržet. Žádné dilema zkrátka neexistuje.
Proto také chceme, aby zemědělci a lesníci byli odměňováni za péči o mimoprodukční funkce půdy. Model Živá krajina jim pomůže napravit krajinu tam, kde je poškozena. A navíc pak dostanou zaplaceno za to, že zadrží vodu, kterou samozřejmě potřebují i oni samotní. Vyšší teplota atmosféry totiž znamená vyšší odpar a společnost si dále nemůže dovolit subvencovat ztráty v zemědělství, zapříčiněné suchem – ta poslední byla vyčíslena na jedenáct miliard korun. Jinými slovy: musíme řešit příčiny, nikoli jen následky sucha. A jednou z jeho příčin je právě degradace zemědělské půdy. Živá krajina nejde proti zájmům zemědělcům. Je to naopak podaná ruka se skvělým řešením, z nějž budou těžit nejen oni, ale i všichni ostatní.
Autor je ekolog a člen Výboru pro krajinu, vodu a biodiverzitu při Radě vlády pro trvale udržitelný rozvoj.