Finalisté Ceny Jindřicha Chalupeckého. Foto SJCH
V polovině ledna ohlásila Společnost Jindřicha Chalupeckého jména letošních finalistů – a ti se bez váhání rozhodli nesoutěžit. Letošní ročník Ceny Jindřicha Chalupeckého je tak první, kdy jsou karty na stole již při tiskové konferenci. Ačkoli toto rozhodnutí opět vyvolalo diskuse o tom, zda je umělecká soutěž vůbec možná a jak by měla vypadat (viz komentář Pala Fabuše Súťaže v umení a slabé gestá na Artalk.cz), myslím si, že skrývá důležitější, institucionální problém. Nesoutěžení není nahodilým a radikálním gestem, jak reagovala ředitelka Společnosti Jindřicha Chalupeckého Karina Kottová, je to výsledek několikaletých vnitřních diskusí vedených snahou zbavit instituci toxicity a frustrace. Otázka, zda potřebujeme každoročního laureáta, je otázkou institucionální: jak bude vypadat instituce, jež pozbude jedné z hlavních náplní své práce, a sice té, která je všem na očích?
Queer instituce nepotřebuje stabilní struktury, očekávatelné produkty a formy existence. Vychází vstříc aktuálním potřebám finalistů, jež nejsou nikdy uniformní, stejně jako je nepředvídatelné aktuální dění ve společnosti.
Co tedy s Chalupeckým bude? Každoroční výstava? Bienále? Nadace? Fond? Snad bude vším a ničím současně. Představme si instituci, která se vymkne pevným rámcům a vyplní místa, na která klasické struktury nejsou schopny dosáhnout. Společnost Jindřicha Chalupeckého se hlásí k feministickým uměleckým institucím, jejichž cílem je hledání demokratické struktury a komunikace uvnitř i vně instituce. Je pečující a dbá na etické fungování ve vztahu ke svým zaměstnancům, spolupracovníkům, ale také ve vztahu k veřejnosti. Slovo „péče“, ačkoli dnes kvůli neustálému opakování již nese i patos, neztrácí svou důležitost. Péče ostatně sdílí svůj základ se slovem kurátor, pocházejím z latinského curare (pečovat, starat se). Je to tedy vlastní praxe (dějin) umění – pečovat o umělecké objekty, ale také o jejich tvůrce a příběhy, kterých jsou součástí či je vytvářejí.
Winner takes it all?
Pokud soutěžení považuje jedna část instituce za nepřípustné, nelze je podporovat. To ale neznamená, že by se smysl dané instituce vytratil. Společnost Jindřicha Chalupeckého již několik let vystupuje kurátorsky, a to jak v běžném pojetí kurátorství ve smyslu koncepce výstavy finalistů, tak tím, že se skutečně stará o umělce a jejich zázemí. A právě to je potenciál, který je možné rozvíjet, spíše než ztrácet energii nad úvahami, zda potřebujeme či nepotřebujeme vítěze.
Umění by nemělo být sférou, kde panuje binární dělení – není žádné správné a špatné umění, nejsou vítězové a poražení (jak dějiny tolikrát ukázaly, vítězové dneška jsou někdy posměškem budoucnosti a outsideři nakonec „berou vše“). Snad si již můžeme dovolit uvažovat o instituci, která bude jiná, bude queer, její podoba a náplň bude odvislá od lidí, kteří ji aktuálně utvářejí, a každoročně se tak bude měnit. Označením queer (podivný), myslím platformu vycházející z LGBTQ+ teorie, jež navazuje na poststrukturalistické a feministické koncepty, které odmítají pevné mocenské struktury a binární definice. Queer instituce vycházejí vstříc proměnlivé jinakosti, jež se s časem mění, přimyká se k tomu, čím se stává, a odmítá esencialismus jediného, neměnného způsobu fungování. Co by to v praxi znamenalo? Že bude jednat kurátorsky (v širokém významu slova) ve vztahu k umělcům, které aktuálně zastupuje, ale také že bude zprostředkovávat jejich práci veřejnosti, a to s ohledem na různé úrovně porozumění.
Kurátorská práce instituce
Výsledkem může být výstava, intervence ve veřejném prostoru, virtuální platforma, cokoli. V čem se to liší od aktuální praxe Společnosti Jindřicha Chalupeckého? Neliší, jen ji to dále rozvíjí. „Chalupáři“ již několik let nomádsky cestují po institucích a vytvářejí příležitosti pro prezentaci svých aktuálních i minulých finalistů. Zrušení soutěže jim v mnohém rozváže ruce. Budou moci skutečně kurátorsky zasahovat do výstav, pracovat s finalisty bez nutnosti naplňovat očekávaný rámec. Mohou přizvat teoretiky a kurátory a se skupinou finalistů skutečně pracovat tak, aby sdělení o špičce ledovce, který nazýváme současné umění, doputovalo co možná nejdále – a především otevíralo nové pohledy na současnost.
Queer instituce nepotřebuje stabilní struktury, očekávatelné produkty a formy existence. Vychází vstříc aktuálním potřebám finalistů, jež nejsou nikdy uniformní, stejně jako je nepředvídatelné aktuální dění ve společnosti. Queer je totiž tím, čím potřebuje a chce být – a jednoduché definice na to nestačí. Ačkoli vím, že uvedení queer instituce do praxe je utopické – nebo minimálně obtížné – kvůli stávajícím způsobům financování, chceme-li změnu, musíme si ji umět alespoň představit. Instituce je jedna z nejrigidnějších struktur, ale to neznamená, že takovou být musí.
Společnost Jindřicha Chalupeckého je teď sice ve zranitelné pozici transformace, ale má příležitost stát se platformou, jaká u nás nemá precedens, jelikož ty ostatní ze svých struktur jen těžko vystoupí a na nové je třeba čekat. Nestálost, nedefinovatelnost a nejistota ovšem nejsou defekty, ale přednosti, o které je třeba pečovat. Bude-li jednou třeba znovu uběhnout roční maraton a zvolit vítěze, bude to z vnitřní potřeby, nikoli jako kvůli naplnění účelu instituce.
Autorka je kurátorka.