Chystá se volba nových televizních radních. Převáží snaha dostat ČT pod politickou kontrolu?

„Ultrakonzervativní lobby“ v Radě ČT stačí už jen dva noví členové, aby klika kolem Hany Lipovské a Pavla Matochy mohla odvolat Petra Dvořáka. Co o situaci kolem veřejnoprávní televize soudí vybraní mediální experti?

Volební výbor Poslanecké sněmovny dnes z řady kandidátů navrhne dvanáct lidí, kteří se posléze budou ucházet o čtyři místa v Radě České televize. Mezi celkem 56 kandidáty je řada osob napojených na Tomia Okamuru nebo lobbistické skupiny kolem Miloše Zemana, nechybějí ani konspirátoři nebo antisemité. Podle některých odborníků jsme svědky postupného a plánovaného pokusu o ovládnutí České televize. Posledním takovým impulsem byla například výroční zpráva ČT, která uváděla, že zpravodajství diskriminuje Okamurovu SPD a nedostatečně zve jejího předsedu do svých pořadů. Tím by ČT porušovala zákon. Zeptali jsme se proto trojice odborníků, jak se k vyhrocené situaci kolem České televize stavět.

1. Jaké je rozložení sil před čtvrteční volbou nových členů? Budeme svědky zopakování politických koalic z minulých voleb, kdy spolupracovalo ANO, SPD a KSČM? Jaký je cíl těchto stran?

2. V posledních týdnech sílí tlaky části Rady, která se snaží hledat záminky pro tvrdou kritiku vedení ČT. V poslední výroční zprávě například uvedla, že SPD nemá dostatečný prostor ve vysílání, v minulosti přicházeli radní kolem Hany Lipovské a Pavla Matochy s usneseními, která nebyla s ostatními členy konzultována. Co lze z chování radních vyvodit?

3. Ocitá se dnes veřejnoprávní televize (a spolu s ní i další mediální rady) pod politickým tlakem? Kdo je podle vás v jeho pozadí a co dnes veřejnoprávním médiím hrozí? 

Václav Štětka, sociolog médií (Loughborough University, UK)

1. Z posledních jednání Rady ČT je zřejmé, že se poměr sil již převážil na stranu reprezentantů těch, jimž je nezávislost České televize dlouhodobě trnem v oku. Usnesení Rady z minulého týdne, podle kterého ředitel ČT údajně porušil zákonné povinnosti, je toho jasným důkazem – není pochyb, že důvody k tomuto usnesení byly čistě účelové. Je bohužel velmi pravděpodobné, že aktuální volba čtyř členů Rady proběhne pod taktovkou hlasovacího bloku, který loni do Rady protlačil trojlístek Lubomír Veselý, Pavel Matocha a Hana Lipovská, tedy ANO, SPD a KSČM, samozřejmě s aktivní podporou Hradu. Krátkodobým cílem těchto sil je podle všeho odstranění ředitele ČT Petra Dvořáka a omezení nezávislosti redakcí zpravodajství a publicistiky před podzimními parlamentními volbami, dlouhodobým pak faktické zrušení veřejnoprávního modelu a zestátnění televize po maďarském a polském vzoru.

2. Chování této skupiny radních je evidentně vedeno snahou systematicky zvyšovat tlak na ředitele Dvořáka a připravovat půdu pro jeho odvolání, o které se zřejmě v brzké době pokusí. Hledají si pro to nejrůznější záminky a požadují po vedení ČT věci, které Radě vůbec řešit nepřísluší, jako je například detailní seznam lidí, které ČT zve do vysílání, anebo seznam redaktorů, na něž údajně chodí nejvíce stížností. Je paradoxní, že noví členové Rady řediteli vyčítají – nyní už oficiálním dopisem – porušení zákonných povinností, sami se ale výrazně posunují mantinely své funkce, jak ji definuje zákon o ČT.

3. Představitelé neliberální části politického spektra s blížícími se volbami takříkajíc odhazují rukavice a výrazně akcelerují dlouhodobé úsilí o politickou kontrolu veřejnoprávních médií. Budoucnost České televize je na rozcestí a nadcházející měsíce ukážou, zda si uchová alespoň nějakou míru nezávislosti, anebo bude následovat smutný osud někdejších veřejnoprávních médií v Polsku a Maďarsku. Pokud se tak stane, bude to o to tragičtější, že bude zlikvidován na zdejší poměry nebývale úspěšný vysílací model – Česká televize se v současnosti může opřít jak o stabilní podíl na trhu, tak o vysokou úroveň důvěry ve zpravodajství, což je dnes ve střední a východní Evropě naprosto unikátní kombinace. Není pochyb o tom, že tuto pozici si udržuje právě díky své nezávislosti, a pokud by o ni přišla, nemalá část diváků jí opustí, což se stalo v Maďarsku i Polsku. Je ale dost dobře možné, že právě to je cílem těch, kteří se o její mocenské ovládnutí snaží.

Jan Motal, teoretik umění se zaměřením na etiku médií (Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity)

1. Osobně žádné zemětřesení neočekávám, i když je pravda, že politicky se mapa aliancí částečně přepsala. ANO dnes rozhodně není v pozici, kdy by mohlo diktovat, spíše musí vyjednávat. Ale nesmíme zapomenout, že mimo politicky pragmatických důvodů může být volba určitých kandidátů motivována i postojově či ideologicky a v opozici je pořád dost sil, které by rády na Českou televizi měly vliv. SPD určitě bude chtít využít potenciál apelu na ředitele o nevyváženosti, který prosadila Hana Lipovská v Radě ČT. Mezi kandidáty navíc nevidím osobnost, u níž bych mohl s klidným srdcem říci, že může svojí vahou přemostit politické a názorové rozdíly a být jasným svorníkem opozice. A za uplynulá léta pravicová opozice měla spíše rétorické výstupy o ohrožení demokracie, než že bych z její strany cítil snahu skutečně s radami pohnout. Nezapomeňme, že se volba děje ve stínu pandemie, a v něm se ukryje leccos.

2. Snaha o odvolání ředitele je zřejmá už velmi dlouhou dobu. A upřímně se tomu tolik nedivím. Fakt, že dnes usiluje o dekapitaci České televize prodloužená ruka nacionálního populismu, ještě neznamená, že Dvořák je dobrý ředitel. Souvislost těchto dvou otázek je čistě situační a je třeba je oddělit. ČT v posledních letech totiž skutečně v mnoha směrech nabrala dost neblahý kurz, a to nejen směrem k větší komerčnosti, ale také prohloubila svoji netransparentnost. To dobře vyjevila krize v roce 2013, která dodnes nebyla ze strany vedení uspokojivě vysvětlena a ukázala spíše silové řešení, zcela jistě ne ducha veřejné služby. Navíc nemyslím, že by televize přispěla k sociálnímu dialogu. Naopak prohlubuje představu, že lidé mimo elity mohou diskutovat o naší společné budoucnosti leda tak v kotli Michaely Jílkové, jinde se jich nikdo na názor neptá. Frustrace části veřejnosti jsou proto do jisté míry oprávněné. Na druhou stranu odvolávat teď ředitele a hledat cestu k reformě České televize je nebezpečné. K tomu je potřeba konsenzus o veřejné službě jak v politické sféře, tak ve společnosti. Obojí chybí. Podstatná část dnešní Rady ČT chce této situace využít a hledá jakoukoliv záminku pro to, aby otevřela cestu k demontáži současného managementu a nastavení takových parametrů pro veřejnou službu, které budou výhodné pro jejich politické přátele, mezi něž patří i ambiciózní Jana Bobošíková. V neposlední řadě hrozí vyštípání i těch posledních ostrůvků opravdu kritické novinářské práce, jaké v ČT nalezneme obzvláště v publicistice.

3. Rozumná a smysluplná diskuse o médiích veřejné služby chybí a na obzoru se nerýsuje. Současnost vidím bohužel bezvýchodně: na jedné straně tu je politická objednávka na skryté či nepřímé zestátnění České televize v duchu národoveckého pojetí veřejného zájmu. Na straně druhé tu je liberální opozice, která se halasně zastává demokracie a svobody, ale obávám se, že by opět neměla problém s privatizací alespoň některých segmentů veřejné služby. Do jisté míry ty pozice obránců či útočníků na ČT chápu jako účelové: odpovídají spíše rozložení politických sil, snaží se upoutat voliče a připravit si prostor na převzetí vlády, než že bych v nich cítil skutečně hluboký zájem o reformu médií veřejné služby. Nezaznamenal jsem jediný parlamentní subjekt, který by dlouhodobě a systematicky působil produktivně směrem k případné reformě. Takže teď je skutečně jediné řešení zabránit tomu, aby se ČT stala volným prostorem pro politické PR, a diskusi o problémech a smyslu mediální veřejné služby nechat na někdy jindy. Ale říkám si: kolik takových problémů už v Česku odkládáme? Bohužel moc optimistický nejsem.

Marína Urbániková, mediální teoretička (Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity)

1. Politiku výběru nových radních již loni písemně zachytil tehdejší předseda volebního výboru sněmovny Stanislav Berkovec, když části poslanců ANO poslal kádrové podklady k hlasování. Z nich je jasné, že klíčovým kritériem není například odbornost, ale míra kritičnosti vůči současnému řediteli České televize a zároveň náklonnost k hnutí ANO. Nic jiného než opakování vyzkoušeného scénáře nečekám. Za těmito kroky lze zároveň tušit politické cíle: dosáhnout změny ve vedení ČT a jejího celkového kurzu, nebo alespoň dostat televizi pod permanentní silný tlak, a to zvlášť v době blížících se voleb. Česká televize je samozřejmě kritizovatelná, můžeme vést diskusi o tom, co znamená veřejná služba ve 21. století, jaká jsou kritéria jejího naplňování a nakolik se to ČT daří. Průběh volby nových členů Rady ČT, projevy některých z nich i veřejná prohlášení části politiků ale naznačují, že problém je jinde. Zdá se, že jim vadí samotná podstata médií veřejné služby, kterou je nezávislost na politické moci a tržních silách. Místo televize veřejné služby by raději měli televizi státní, pokud vůbec mezi těmito kategoriemi rozlišují. Kořist je o to cennější, že sledovanost ČT je obzvlášť v době epidemie vysoká, televize se těší silné důvěře veřejnosti a podzimní parlamentní volby se blíží.

2. Situaci sleduji s rostoucími obavami, i proto, že pomalu, ale jistě spěje k otevřenému střetu. Spíše než věcnou a podloženou kritiku vedenou úsilím o lepší fungování televize vidíme u části radních hledání zástupných problémů a snahu za každou cenu současné vedení ČT na něčem nachytat. Někdo by možná řekl, že je to kampaň. Za vlády Andreje Babiše už Poslanecká sněmovna vyměnila sedm z celkem patnácti členů Rady České televize, a teď se vybírají další čtyři. Pár měsíců před parlamentními volbami tak získají kandidáti zvolení za vlády současného premiéra v radě většinu potřebnou k potenciálnímu odvolání generálního ředitele. Očekávám, že po tomto doplnění se začne rozhodující kolo.

3. Média veřejné služby musí o svou nezávislost zápasit všude v Evropě, liší se ale frekvence a intenzita pokusů o politické zásahy. Pro část vládnoucích politických stran je příliš lákavé mít v rukou páky na ovlivnění personální i ekonomické stránky jejich fungování a použít je ve svůj prospěch. Za zdroj politického tlaku považuji ostrou a často osobní kritiku ze strany politiků a členů mediálních rad, zmiňovanou snahu některých radních hledat zástupné problémy ve fungování televize a činnosti vedení, ale například i opakované odkládání schválení výroční zprávy o hospodaření a činnosti ČT nebo vytrvalou neochotu zvednout televizní poplatky, které se nezvyšovaly od roku 2008 a které pro televizi tvoří hlavní zdroj příjmů. Pokud bude politická moc tlak stupňovat, bude důležité, zda a jak se na obranu médií veřejné služby postaví veřejnost a samotná žurnalistická komunita. Kritické scénáře ze zahraničí ukazují, že v horším případě mohou skončit jako bezzubá a nekritická, a tedy irelevantní média, v nejhorším pak jako hlásná trouba toho, kdo je právě u moci.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies