Dvojitá pandemie: máme zůstat doma – ale co když tam není bezpečno?

Počet obětí domácího násilí se v době pandemie zvýšil až o polovinu. Přispívá k tomu stres, lockdown i špatně fungující systém pomoci. Nikdo z vládních představitelů se tématu násilí zatím nechopil.

O domácím násilí v době pandemie mluví světoví politici od Joea Bidena po Borise Johnsona. Ten při posledním lockdownu v Británii připomínal, že lidé sice mají zůstávat doma, obětem domácího násilí však musí být umožněno odejít od agresora. Oproti tomu čeští politici a političky o domácím násilí v době pandemie mlčí, stejně jako o něm mlčeli před ní. Jako by neexistovalo. Počítáme především ekonomické ztráty a volná místa v nemocnicích. Co se odehrává za zdmi domovů, je na druhé koleji. Zaznamenala jsem jen jednu osobu z vládní úrovně, která o násilí v době covidu mluví. Je to zmocněnkyně pro lidská práva Helena Válková. A jeden facebookový post napsala ministryně Jana Maláčová.

Považují politici domácí násilí stále za něco soukromého? Anebo je potíž v tom, že se opět jedná o takzvaně ženský problém? Proč české politické představitele téma násilí na ženách nezajímá, zůstává otázkou. Vzhledem k tomu, že často plní stránky novin, se dá těžko předpokládat, že by o něm nevěděli.

230 tisíc obětí potřebuje pomoc

Celosvětové i lokální průzkumy hovoří minimálně o čtyřiceti- až padesátiprocentním nárůstu domácího a sexuálního násilí i násilí na dětech. Na základě dat z předchozích let můžeme odhadovat, že čtyřicetiprocentní nárůst v pandemickém roce znamená 230 tisíc obětí, na něž má domácí násilí takový dopad, že potřebují lékařskou péči. To je téměř každý čtyřicátý občan Česka. Číslo je to děsivé a naznačuje, že s velkou pravděpodobností někoho takového můžeme najít v bytovém domě nebo ulici, kde žijeme. Vyhledat pomoc pro oběti násilí přitom není snadné. Často jsou psychicky manipulovány, agresor je vydírá kvůli tomu, že mají společné děti, nebo nemají dostatek informací o možnostech pomoci. Je načase ptát se vlády, proč již dávno nezorganizovala kampaň, která by obětem násilí přiblížila možnosti pomoci. Pochválit naopak mohu Magistrát hl. města Prahy, který poskytl neziskovým organizacím prostory pro šíření informací.

Neschopnost vlády dostat šíření pandemie pod kontrolu a zajistit dostupnou pomoc dopadá obzvlášť těžce na oběti násilí a generuje nové agresory i oběti.

Podle socioložek Blanky Nyklové a Dany More, které prováděly roční kvalitativní výzkum a zjišťovaly vliv pandemie na domácí násilí, není problém jen v rostoucím násilí jako takovém, ale i v nekonzistenci dostupné pomoci. Policie se podle jejich zjištění často potýká s nedostatkem personálu s potřebnou zkušeností, který by dokázal vyhodnotit, zda se v případě zásahu dostali k ojedinělému incidentu, nebo zda se jedná o případ domácího násilí. Vyplácení dávek v hmotné nouzi, které má na starost Úřad práce, je často výrazně zpožděno. Jak taková situace dopadá na osoby, které se snaží řešit domácí násilí a často na ně jsou odkázány děti, je zřejmé.

Kvůli tabuizaci sexuálního násilí je navíc podle výzkumnic pro oběti o tomto typu násilí obzvláště těžké mluvit, přestože je v pandemické době rozšířené a má mimořádně traumatické dopady. Řada případů domácího násilí také končí u přestupkového řízení, komise však nejsou dostatečně připraveny k posuzování případů domácího násilí a postihy, které mohou uložit, jsou neadekvátní, a tak oběti demotivují. Máme také nedostatek míst v azylových domech a neziskové organizace, které obětem pomáhají, jsou na pokraji kapacit a přetížení.

Generace obětí i agresorů

Neschopnost vlády dostat šíření pandemie pod kontrolu a zajistit dostupnou pomoc dopadá obzvlášť těžce na oběti násilí a generuje nové agresory i oběti. Vyčerpání, existenční obavy, nemožnost pracovat nebo naopak nutnost pracovat v prostorách, kde se můžeme nakazit, zvyšující se počty mrtvých i nakažených, nutnost domácího vzdělávání – to vše razantně dopadá na naši psychiku. Z takového podhoubí pak rostou situace, kdy lidé svůj psychický stav neovládnou a začnou si frustrace vybíjet ve svém okolí. To může eskalovat do psychického, sexuálního nebo fyzického násilí.

V českých veřejnoprávních médiích už dávno měly být vysílány pořady, ve kterých by odborníci a odbornice pravidelně radili, jak se se současnou situací vypořádat a co dělat, abychom si udrželi duševní zdraví. O dopadech pandemie na psychiku mluví i Národní ústav duševního zdraví. V Česku podle něj vzrostl od začátku pandemie výskyt duševních onemocnění z dvaceti na třicet procent a riziko sebevražd se ztrojnásobilo.

Co můžeme pro oběti násilí udělat my? Kromě toho, že můžeme apelovat na politiky, aby k domácímu násilí nebyli lhostejní, můžeme být pozorní ke svému okolí. Obětí násilí klidně může být někdo z našich blízkých či sousedů. To nejmenší, co můžeme udělat, je zeptat se, jestli se jim vede dobře, a případně nabídnout pomocnou ruku.

Autorka je zakladatelka projektu Konsent.

Pokud potřebujete pomoc, obraťte se na některou z pomáhajících organizací, které vám zdarma poskytnou poradenství: Acorus, Bílý kruh bezpečí, ProFem – centrum pro oběti domácího a sexuálního násilí, Rosa – centrum pro ženy. Pokud jste v bezprostředním ohrožení života, volejte Policii ČR na čísle 112.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies