Temně nelehká naděje Adama Curtise
Eva Skopalová (kurátorka)
Adam Curtis mi svou sérií pro BBC dal temně nelehkou naději v budoucnost, z jejíchž aktuálních konstrukcí mám deprese. Přišel totiž s Can’t Get You out of My Head v době, kdy jsme vystaveni směsi domněnek a faktů, kdy svět, který už dříve byl dost nestabilní, se rozpadá a my s tím nemůžeme nic dělat. Co mají lidé v hlavě? Aspirace, touhy, traumata? Jak uvažovat nad budoucností a jak k ní nalézt alternativu? A proč stále toužíme po návratu do normálu, který nikdy nebyl a nikdy jej nikdo negarantoval? V montáži dynamizované hudbou Curtis ukazuje tableau emocionálních dějin, jedince pohnutého myšlenkami, které jej mění. Ukazuje, že revoluce nezbytně není panacea, lék na všechny choroby společnosti, je to spíš farmakon, jed i lék současně.
Nastínit jeho přístup k dokumentárnímu materiálu zkusím skrze závěrečnou epizodu, kterou Curtis otevírá známou výstavou The Family of Man z roku 1955. Pro MoMu ji připravil Edward Steichen s architektem Paulem Rudolphem. Skrze univerzalistickou a bezčasou perspektivu divákům představili přes pět set fotografií své vize portrétu lidstva. Jejich instalace jako by těkala z fotografie na fotografii, a divákův pohled se tak skládal v konstelacích do portrétu „jednoho světa“, bez nutné kritické revize. Steichen s Rudolphem vytvořili instalaci, která byla velmi emotivní výpovědí o společnosti, ale také představili civilizaci, které dominuje jakýsi „bůh západu“. Curtis jejich v lecčems naivní vizi „rodiny člověka“ v jednom světě kriticky reviduje – ukazuje peklo, které jsme si nakrásně vymodlili.
Síla Curtisových filmů nespočívá ani tak v odhalování nečekaných souvislostí historických událostí, jako ve schopnosti vyprávět o emocích, jež tyto události vyvolávaly.
Když Steichen s Rudolphem připravovali výstavu, zjistili, jak těžké je ji zakončit – nebylo přece možné na závěr umístit pohled na atomový výbuch. Jejich závěr byl plný naděje ve znovuzrození, protože výstava končila dětstvím jako možností začít znovu a jinak. Podobně jako The Family of Man pro mě celé Curtisovo tableau kulminuje na konci, v posledních deseti minutách věnovaných dnešku, respektive proměně minulosti v budoucnost – křehké struktuře umírajících jistot a hnijících struktur moci, jež se z vnějších příčin hroutí jako domeček z karet, zatímco ekonomická propast ve společnosti se stále prohlubuje. Curtis nabízí tři možné vize budoucnosti, z nichž implicitně dává největší naději té, kterou si zatím nelze jasně představit. Je to naděje, do které ironicky a bez komentáře kopne závěrečnými záběry jedince ve spektru mocenských struktur v doprovodu ironicky vyznívající písně od This Mortal Coil: „I only hope that you can hold me now/ Till I can gain control again.“ Za zvuků skladby Natural’s Not in It od Gang of Four pak při závěrečných titulcích dostáváme temné ujištění, že všechno bude stejné „with a little twist“. Byla to katarze s nálepkou „feel good“, i když deprese nemizí. Curtis tak stejně jako Steichen končí svou montáž nadějí v budoucnost, ale u něj je to budoucnost neidealizovaná. Ale snad právě uvědomění si krachu je příležitostí něco skutečně změnit.
Osobně mám největší deprese z toho, že jsme schopni se tvářit, jako by se nic nedělo, a místo abychom promýšleli nové způsoby existence, trváme na těch, které zde zůstaly jako mýty, jako postpravdy, jejichž relevanci si sice nikdo neověřil, ale obecně se věří, že jsou pravdivé. Je sice bolestivé skákat přes překážky, ale ještě bolestivější je skákat přes překážky se zavřenýma očima – nevyhnutelně spadneme na hubu. Radši si tedy projdu sérií podivných faktů, než bych trvala na opakování domněnek vyslovených autoritou. A právě takový přístup Curtis nabízí, když ukazuje několik perspektiv – a není vůbec náhodou, že se jeden záběr v sérii objevuje několikrát. Kdybych byla pozornější divačkou, možná bych zde rozeznala i znovupoužitý materiál z jeho předchozích cyklů jako Pandora’s Box (1992) nebo nedávného HyperNormalisation (2016). Curtis divákovi ukazuje, že není jen jeden pohled na minulost, že montáž je vytvářena tím, kdo se dívá, a že i jedinec může mít víc než jednu tvář. Jsou to emotivní dějiny toho, jak se vyvíjejí silné myšlenky v hlavě jedince a jakým způsobem se jim on podrobuje. Jsou to myšlenky, jež nás tvarují – a zvlášť v době, kdy staré jistoty nahrazují nové přísliby. Curtis pokračuje v tom, co zasel Chris Marker v Le fond de l’air est rouge (1977), ale jeho tableau je širší – a rytmičtější. Co bude? Říká, že budoucnost bude jiná. Budoucnost musí být jiná, my totiž už nemáme na výběr – máme na to ani ne dvě minuty.
Curtisova červená pilulka
Táňa Zabloudilová (redaktorka Alarmu)
Už několikrát se Adam Curtis vynořil z hlubin archivu BBC, aby svou sugestivní prací vytvořil dojem, že vystihl ve společnosti sdílený pocit ze současnosti. Can’t Get You Out of My Head působí jako pokračování nebo dokončení narativu načatého v jeho předchozích, kratších dokumentárních kolážích a sériích. Podtitul „Emotional History of the Modern World“ by mohly mít všechny. Síla Curtisových filmů nespočívá ani tak v odhalování nečekaných souvislostí historických událostí od konce druhé světové války, kdy západnímu světu začal dominovat individualismus, jako ve schopnosti vyprávět o emocích, jež tyto události vyvolávaly. Aby Curtis, sám sebou titulovaný jako “emotional journalist,” vysvětlil, jak se ze sebevědomých individualistů stali za poslední dvě dekády bytosti definované úzkostmi a nejistotou, propojuje fragmenty příběhů a končí až pandemií koronaviru.
Klíčová je pro něho připomínka šedesátých let, kdy selhaly všechny revoluční pokusy (během této sekvence se na obrazovce mihne i Marta Kubišová) a následovalo odevzdání reálné moci do rukou finančního sektoru. Od té doby pozorujeme pouze zoufalé pokusy o vytvoření narativu, ve kterém jsme společně součástí čehosi většího (Live Aid), nebo pokusy prodat nám lži (Tony Blair v Kosovu). Podle Curtise si postupně stále více uvědomujeme, že velké narativy zmizely a svět ztratil význam. Žijeme dezorientovaní a paralyzovaní neschopností vymanit se z hyperindividualistické přítomnosti, pronásledováni vzpomínkami na kolektivistickou minulost. „Individualismus nám dal svobodu a ono je skvělé být svobodný. Ale musíte se zároveň spoléhat jen sami na sebe. Když pak nastane krize, cítíte se slabí, v nejistotě,“ nebojí se Curtis vyslovovat jednoduché pravdy. Stejně jako američtí liberálové po Trumpově zvolení jsme náhle ztracení v konspiračních teoriích. Když se naše myšlenkové mapy přestaly orientovat podle narativů, zbývají kolem nás pouze fragmenty a vzorce, kterým nerozumíme – zato finanční svět ano, připomíná autor poslední ekonomickou krizi. V seriálu zaznívají fisherovská echa, když Curtis naznačuje, že dnešní fragmentarizovaná realita je jen opakováním něčeho, co už jsme prožili. „Pokud se vám líbilo tohle,“ čteme nápis přes záběry mladého Obamy, „budete milovat toto,“ objevuje se v záběru Joe Biden.
Zvláštní pozornost Curtis tentokrát věnuje příběhům revolucionářů, jejichž idea „zmutovala“ a stala se něčím jiným (jedním z příkladů je osud Tupaca Shakura, jiným kousky Eduarda Limonova, kterému však na obsahu revolt moc nesejde). Curtisovo vyjádření „Věřím v pokrok, zdá se ale, že teď žijeme ve světě, který se zastavil, jako bychom byli mimo čas“ připomíná víc Marka Fishera než jiného autorova přítele Alana Moorea, kterému k narozeninám poslal disk se všemi svými filmy a vysloužil si za ně tu nejlepší možnou pochvalu: „Tvoje práce připomíná sen, ve kterém si uvědomíme, že sníme a můžeme nad tím proudem nesmyslů získat nějakou kontrolu,“ napsal mu Moore.
Curtisův z fragmentů sestavený narativ o tom, jak jsme se dostali do aktuálního historického okamžiku a emocionálního rozpoložení, jako by usiloval právě o to stát se zdrojem chybějícího společného příběhu. Jako by se autor stavěl do role učitele a terapeuta zároveň. Však nám také na závěr po učitelsku explicitně připomíná to hlavní, co by snad v proudu paranoidně znějících souvislostí mohl divák přehlédnout: celý jím převyprávěný vývoj je především historií zvětšování nerovnosti. To zároveň znamená, že „červená pilulka“, kterou je Curtisova práce pro Moorea, není většině z nás dostupná. Když nám autor nakonec předkládá scénáře možné budoucnosti (éra individualismu skončí, anebo budoucnost bude stejná jako přítomnost), můžeme si sami odpovědět, co z toho se nám zdá děsivější. Třetí možnost Curtis nechává na naší imaginaci s upomínkou na nedávno zesnulého Davida Graebera a jeho přesvědčení, že svět si tvoříme sami, a mohli bychom ho proto mít zcela jiný.
To, co nám Adam Curtis předložil v šesti epizodách seriálu, je osobitou veřejnoprávní službou televizního veterána, který vlastně tvoří jedno malé, specifické pracoviště BBC. Svou rekapitulací historie se nás bezpochyby snaží – řečeno s Moorem – budit ze zlého snu. V hyperindividualistické době je to dojemný i irelevantní počin. Jak píše na platformě Medium Nima Ghadiri, člověk se neubrání představě, jaký by byl svět, kdyby Curtisovy dokumenty vidělo třeba jen 20 procent populace… Každý ale dělá, co umí.
Dysfunkčnost civilizace i naděje Adama Curtise
Petr Boháček (analytik transatlantických vztahů)
Šestidílná série Adama Curtise je impozantním propojením více či méně známých událostí moderních dějin, které jsou zasazeny do vyprávění o struktuře moci, dilematu mezi kolektivismem a individualismem či manipulaci společnosti drogami, psychologií, konzumerismem, ideologií, technologiemi a politiky. Dokument sice putuje zejména 20. stoletím, ale série končí událostmi ve Wu-chanu a americkém Kapitolu. Je pohledem do historie moderní společnosti, který je plný neúnavného poukazování na dysfunkčnost současného světa, sobeckou a chronickou kontrolu mas ze strany elit, pokrytectví liberálů, vliv technologií nebo enormní propast mezi politiky a obyčejnými lidmi. Vedle obsahové roviny je ale celá série neuvěřitelně hodnotná po vizuální a hudební stránce – jak už je u Adama Curtise zvykem.
Příběhy často spojuje motiv individuálního a kolektivního boje proti mocenské struktuře, který se sám stává rukojmím moci, a to jak ze strany kolektivu, tak samotných jednotlivců. I když většina příběhů popisuje zkorumpované mocenské vazby v iluzorně demokratických společnostech 20. století ve Velké Británii či USA, toto zaměření na Západ vyrovnávají příběhy z komunistické Číny. Hrůzostrašný koloniální, rasistický, nacionalistický a nedemokratický odkaz západního světa je vykreslen v téměř v každém příběhu. Silná čínská linka prolínající se celou sérii ale ilustruje, že zdrojem nespravedlnosti, bezpráví a zvěrstev je boj o moc či její udržení i v jakémkoliv impériu.
Možná se vám zdá, že současný svět je moc složitý a moderní společnost nedává žádný smysl, ale šestidílná série Adama Curtise vám pomocí řady dechberoucích a historicky osudových či pouze anekdotických příběhů smysl dá. Tím smyslem ale není daná struktura společnosti či její porozumění, ale pochopení, že nic jako smysl ve fungování společnosti hledat nelze. A pokud ho někdo najde, bude to nejspíše umělá inteligence. V době, kdy nejen kvůli covidu, ale hlavně kvůli bobtnající neuchopitelnosti a nesmyslnosti lidské existence roste mezi lidmi úzkost, je osm hodin fascinujícího rozkrývání temných disfunkcí, manipulací a korupce napříč společností důkazem, že úzkost je přirozená, ale nic neřeší. Jako řešení Curtis na konci nabízí citát nedávno zesnulého antropologa Davida Graebera: „Základní skrytou pravdou našeho světa je to, že ho vytváříme my sami. A snadno bychom ho mohli změnit.“
Dokument totiž jasně ukazuje, že existující struktury moci, od velmocí, jako jsou USA nebo Čína, po fosilní či farmaceutický průmysl, sociální sítě nebo všemocný globální kapitál, nevznikly přirozeně. Jejich vznik je výsledkem pečlivého využívání manipulace, technologií a ideologií. Pokud jsme vědomě vytvořili takto dystopický a disfunkční svět, můžeme se minimálně snažit vědomě vytvořit i jiný. Tato myšlenka není naivní utopií. Naivní je spíš názor, že současný společenský systém je schopný zajistit udržitelné životní podmínky slučitelné s přežitím lidské civilizace.
Vyprávění proti vzorcům a vektorům
Václav Jánoščík (teoretik umění a pedagog)
Snad všude je patrná krize budoucnosti – jsme obklopeni následky klimatické změny, vnímáme postapokalyptické scénáře hollywoodských filmů i filosofy (Mark Fisher, Franco Bifo Berardi). Naopak velmi málo se mluví o krizi našeho vztahu k minulosti. Nechybí nám totiž jenom vize nebo řešení, ale také hlubší orientace v čase, produktivní historie, která by mohla proměnit naše chápání vlastní současnosti a motivovat naše jednání. V českém mainstreamu je minulost využívána především k legitimizaci současného řádu a často zjednodušovaná na souboj dobra a zla. Stále ještě je základním národním historickým příběhem skok z normalizace do říše svobody a kapitalismu, který nám brání připustit si celou řadu současných problémů (nekonečně palčivějších než „návrat komunismu“) a kontinuit s mentalitou minulého režimu. Potřebovali bychom jiné přístupové cesty k minulosti, abychom pochopili nejen vlastní problémy (vyčerpání hodnot, vizí a momentů konsensu), ale i kulturu kapitalismu a její specifický vývoj, který nám byl do značné míry implantován.
Ať už si budeme o Adamu Curtisovi a jeho novém dokuseriálu Can’t Get You Out of My Head myslet cokoli, právě toto se mu daří. V jakýchsi spekulativních dějinách mapuje spojení, náznaky, synchronie i nedorozumění, které jdou hluboko pod povrch tradičních historií. Jeho práce s obrazem, střihem, hudbou, přerývaným storytellingem, velkolepými tezemi, individuálními osudy a tragédiemi přitom vyvolává řadu obav o argumentovanost nebo „objektivitu“ pohledu. Přesto lze jen těžko odolat a nenechat se svést tobogánem událostí a obrazů posledního půlstoletí.
Co má společného gangsterský rap, teorie chaosu a džihádismus? Co když konspirační teorie nejsou jen fenoménem frustrovaných, ale jsou v jádru současného politického řádu? Souvisí spolu čínská kulturní revoluce, demografie Notting Hillu a Černí panteři? A lze chápat čínskou kulturní revoluci jako příběh zrady, vášně a zklamání? Co když moderní individualismus není vysvobozením, ale ústředním problémem našeho světa? Může příliv západních peněz za džihádismus?
Není třeba otevírat jednotlivé zápletky Curtisova příběhu, jeho základní obrysy i hrdinové jsou poměrně jasní a identifikovatelní. Moderní svět nás vystavuje čím dál větší složitosti a problematičnosti reality. Naší obecnou snahou je zjednodušit ji, ať už ve formě samotného jazyka nebo akademických či konspiračních teorií. Jako by se celý současný politický souboj vedl o formy a kanály tohoto zjednodušení, o „vzorce“, které by lidské chování i myšlení dostaly pod kontrolu. Další vrstvou tohoto procesu zjednodušení reality je postupná rezignace na hodnoty, opravdový vztah s realitou, který nahrazují peníze cirkulující právě v proudech oněch ovladatelných zjednodušení a vzorců.
Namísto obecnější, argumentativní roviny nás Curtis seznamuje s konkrétními aktéry této krize. Vidíme zhruba tři typy (anti)hrdinů. Nejpočetnějšími jsou ti, kteří se pokoušejí o revoluci (např. Black Panthers a Tupac Shakur). Jejich snaha vyvést společnost ze stereotypních vzorců, rasismu a útlaku vždy končí tragicky (Tupac Shakur umírá v přestřelce, revoluční snahy jeho matky podléhají závislosti na cracku). Druhým typem ne-hrdinů jsou vědci a teoretici (např. Murray Gell-Mann, objevitel kvarků a jeden z otců teorie komplexity). Jejich role připomíná antické posly přinášejících tragické zprávy o povaze člověka (u Curtise je to především iracionalita, manipulovatelnost). Třetí typ antihrdinů jsou lidé, kteří tyto kritické lekce o společnosti pragmaticky využívají pro její konsolidaci (od Maa po Putina).
V množství útržků, pocitů, obrazů a příběhů nesmíme pustit ze zřetele právě tuto základní linii. Jinak bychom upadli přesně do toho stavu programovatelnosti, před kterým Curtis varuje. Možná jde spíš o zkoušku a provokaci k našim vlastním hledáním a spekulativním dějinám, které bychom vystavěli proti těm Curtisovým nebo mimo ně. Jednou z nejčastějších hrozeb jsou zde vzorce a vektory, od „social credit“ systému v Číně až po konspirační teorie, které nemají „dávat smysl“, ale všímají si právě oněch skrytých vzorců. Curtis proti vzorcům staví příběhy, proti obecnému individuální, proti stejnému jiné. Jde mu o to naučit diváky drzosti vyprávět a katapultovat se k možnostem budoucnosti skrze naše dějiny.
Curtis okouzlený, ale příliš povšechný
Jakub Jetmar (redaktor Mediáře)
Svět je plný více či méně zřejmého násilí, přesvědčivou vizi pro spravedlivější budoucnost ale nikdo nemá, potřebujeme proto imaginaci. Kdo zvládne dokoukat novou sérii Adama Curtise, pravděpodobně se nedozví mnoho nového, neboť podobnou analýzu četl v různých obměnách už nesčetněkrát. To není nutně špatně, něco na tom celém pravděpodobně bude, někteří autoři se ale k pointě o imaginaci dokážou propracovat i rychleji než za víc než sedm hodin – a hlavně ji dokážou lépe rozvinout. Curtis jako by jí poslední minuty celé série věnoval skoro až z povinnosti.
Dokumentarista přesto zůstává okouzlujícím chlapíkem a přes všechna odvyprávěná zklamání nepropadá do úplné bezmoci – i díky svému subtilnímu smyslu pro humor. Kombinace kdoví kde vyhrabaných záběrů, čínských revolučních písní a příběhů o návratu fašismu musí prohřát i cynická srdce těch, kteří až příliš sledují politiku. Tentokrát si ale autor dal snad až moc velký úkol, když sleduje obří výsek času i prostoru. To pro mě osobně v první řadě znamená, že si z opusu neodnáším tak konkrétní poznání jako například ze série o nástupu kybernetiky.
Hlavní problém vězí ale jinde. Mnoho pasáží (třeba ty o nástupu Číny a vztahu s Velkou Británií), slouží až příliš Curtisovu velkému příběhu. V něm hraje hlavní roli resentiment, čímž Can’t Get You Out of My Head připomíná analýzu úpadku liberalismu ve střední a východní Evropě v práci Světlo, které pohaslo. Politologové Ivan Krastev a Stephen Holmes v knize soudí, že „vzestup autoritářského šovinismu a xenofobie má svůj původ v politické psychologii“, a mluví o revoltě vůči pedagogickému Západu. Psychologizující výklad razí i Curtis, který resentiment nachází i na Západě. Odpor podle něho budí depolitizovaný globální systém a vliv nevolených institucí, proti kterým nemají demokratičtí zástupci dostatečnou moc. Minimálně to tak působí podle jejich (ne)jednání. Teze je to přesvědčivá, přes svou svůdnost zůstává ale Curtisův příběh podobně povšechný a problematický jako ten od Krasteva a Holmese. Pro svou fascinaci psychologií a dobrým příběhem totiž přehlíží strukturální podmínky revoltujících. Ale což, kdo chce něco hmatatelnějšího, ten sáhne po Thomasu Pikettym…
Pokud bych měl vyzdvihnout konkrétní pasáž, bude to třetí epizoda, ve které Curtis rozebírá skrze Lékaře bez hranic a benefici Live Aid nástup individualistické postpolitiky v osmdesátých letech. Tehdy se zásadně mění masová demokracie. Politici přestávají být reprezentanty kolektivů a místo toho začínají prosazovat vůli technokratů. Politicky zklamaní lidé to sami částečně dovolují, když začínají politiku obcházet a prosazovat svou vůli právě skrze kulturu nebo nevládní organizace. Demokracie se tak fatálně vyprazdňuje. Nevládní organizace přitom mohou pouze stěží zmírňovat nárůst nerovností a další strukturální problémy. Čím dál víc lidí se tak cítí opuštěných, zcela bez zastoupení.
Právě Curtisova kritika individualismu snad dovoluje konkretizaci závěrečné výzvy k imaginaci. Demokratické společnosti musí znovuobjevit kolektivitu a její moc. Musí jít přitom o kolektiv, který současně nebude utlačovat jedince – třeba skrze příběh o mytickém národu, do kterého ale patří pouze někteří. Nárůstu nacionalismu se Curtis věnuje dostatečně, zcela ale opomíjí další zásadní příběh, a sice ten o ženské emancipaci, který v posledních letech dokázal velké věci. Možnosti tedy jsou.
Syndrom druhého alba
Matěj Schneider (redaktor Alarmu)
Asi žádný žijící dokumentarista nemá tak osobitý rukopis jako právě Adam Curtis. Jeho styl poskládaný z archivních záběrů, temné elektronické hudby posledních tří dekád a uhlazeného britského přednesu (a fontu Helvetica) rozpoznáte okamžitě během prvních pár vteřin. Jeho filmařské i rétorické postupy jsou tak ustálené, že si vysloužily řadu parodií a dokonce i kartičku na bingo poskládanou z Curtisových nejčastější tropů. Sérii Can’t Get You Out of My Head by šlo bez přehánění nazvat vrcholem jeho dosavadní tvorby. Probírá tu témata, která často načal už v předchozích filmech a splétá je do jediného narativu (byť velmi košatého). Najdete tu ozvuky jeho starší tvorby – třeba série The Century of the Self (2002) s tématy psychoterapie a propagandy, The Power of Nightmares (2005), která se zabývala především neokonzervativní ideologií a islamismem, The Trap (2007) o různých pojetích svobody, individualismu a kolektivismu nebo All Watched Over by Machines of Loving Grace (2011) o ideologickém podloží Silicon Valley a jeho proměnách v průběhu uplynulého půlstoletí.
Nejvíce se však aktuální série podobá dvěma předchozím Curtisovým počinům: Bitter Lake (2015) a Hypernormalisation (2016). Právě tyto snímky – které se zaobírají západními invazemi do Afghanistánu, respektive technokratickou propagandou – dostaly Curtise do širšího povědomí veřejnosti a učinily z něj v intelektuálních kruzích tak trochu celebritu. Aktuální série je tak vlastně první, při které si Curtis užívá plnou palbu slávy. Curtis ji zahajuje citátem nedávno zesnulého Davida Graebera: „Základní skrytou pravdou našeho světa je to, že ho vytváříme my sami. A snadno bychom ho mohli změnit.“ Takové okamžiky vysvětlují, proč se Curtis stal v posledních letech tak oblíbeným mezi západní levicí. Nicméně tento citát je jako úvod aktuální série trochu zavádějící. Ze sledování Can’t Get You Out of My Head si stejně tak dobře můžete odnést dojem, že nic nemá smysl a nic změnit nejde. Ostatně ani politická profilace samotného Curtise rozhodně není nijak jednoznačná.
Každý hudebník, který kdy vydal úspěšné album, vám řekne, že nejtěžší je nahrát to následující. A Curtis se v sérii s podtitulem Emocionální dějiny moderního světa tak trochu potýká s kletbou „druhého alba“. Všechno jako by už jednou zaznělo a člověk poprvé začíná vidět za kulisy po dekády nezměněných metod. To by samo o sobě nebylo nic špatného, ale nejsem si jistý, že by se tentokrát Curtisovi dařilo témata artikulovat lépe než v předchozích filmech a sériích. Co mu rozhodně nejde upřít, je fakt, že si vybírá zajímavá témata a že je ilustruje na pozoruhodných příbězích. Can’t Get You Out of My Head v tom není výjimkou. Už jen výčet různých fragmentů v člověku vzbudí zvědavost – narazíte tu na ruský balet, čínské opery, Černé pantery, opiové války, fiktivní konspirační teorie, koncert Live Aid a humanitární katastrofu v Etiopii nebo na hologram Tupaca.
Všechna tato témata si Curtis umí také náležitě přivlastnit – někdy možná až příliš, jako v případě minulého snímku Hypernormalisation, kterýžto termín si Curtis vypůjčil z knihy Bylo to na věčné časy, dokud to neskončilo od Alexeje Jurčaka. Je asi nevyhnutelné, že se postavy a podivuhodné události, na kterých se Curtis pokouší ilustrovat historii různých myšlenek, v jeho vyprávění trochu zploští – do jisté míry je takovéto osekání nutnou částí dokumentaristické práce. Obzvláště u těch témat, která jsou vám blízká a máte je nastudovaná, se vám pak u sledování Can’t Get You Out of My Head může snadno stát, že vás toto osekání vyruší, případně i rozčílí. Mně se to stalo u příběhu Eduarda Limonova. Celoživotní řádění tohoto spisovatele, politika, radikála a bůhví koho všeho se pochopitelně špatně vměstnává do úhledných kategorií. Z Curtisova vyprávění ale vychází Limonov jako daleko banálnější „disident“, než jakým ve skutečnosti byl. Oproti Curtisově předchozí tvorbě mi tak Can’t Get You Out of My Head přijde spíše jako dobrý odrazový můstek k vlastnímu studiu Curtisem probíraných témat než jako dílo, které by dobře fungovalo samo o sobě. Za vidění ale aktuální série určitě stojí a Curtis si svou chvilku na výsluní stoprocentně zaslouží.