Foto Rémi Noyon, Creative Commons, CC BY-SA 2.0
Rok před prezidentskými volbami si francouzský prezident Emmanuel Macron a jeho strana připravují půdu pro to, aby mohli zůstat u moci. Znovuzvolení rozhodně nebude automatické – i kvůli bouřlivým událostem, které poznamenaly Macronův mandát, jako byly protesty žlutých vest či koronavirová krize. Ve druhém kole voleb se očekává souboj současného prezidenta s Marine Le Pen, lídryní pravicově extremistické strany Národní sdružení (Rassemblement national).
„Paní Le Pen začíná měknout, bude potřeba znovu nasadit vitamíny,“ řekl během debaty s Marine Le Pen ministr vnitra Gérald Darmanin o postojích krajní pravice k islámu. Toto neuvěřitelné prohlášení ilustruje posun směrem k ultrapravici, který můžeme u Macrona a jeho vlády sledovat v posledních měsících. Ač se ucházeli o úřad v roce 2017 jako novodobá aliance středopravých a středolevých sil a slibovali usmíření a obnovu, chovají se čím dál autoritativněji a teď už přejímají i krajně pravicová témata Národního sdružení.
Ministryně Vidal mluvila na krajně pravicovém kanálu CNews o nutnosti prošetřit vědeckou práci na univerzitách. Chtěla zjišťovat, jestli jsou akademické výstupy „skutečně vědecké“, anebo obsahují názory a jsou „aktivistické“.
Identitářská politika a Darmaninovy ostentativně tvrdé postoje vůči islámu do tohoto posunu zapadají. Kabinet připravuje zákon o „separatismu“, který má zaútočit na údajný muslimský komunitarismus, a zahájil křížovou výpravu proti „islamolevičáctví“, domnělému spojenectví politického islámu s levicí. I když by tato strategie mohla přilákat část pravicových voličů, může zároveň vést k silnější podpoře krajně pravicových postojů ve společnosti. Kromě toho může Macron ztratit některé voliče, kteří už ho ve druhém kole proti Marine Le Pen nebudou vnímat jako menší zlo.
Halal regály a islamolevičáctví
Gérald Darmanin hraje v současné vládě roli zlého poldy, který svými přestřelenými výroky ukazuje odhodlání, zatímco další představitelé strany je následně zmírňují. Darmanin je bývalý spojenec Nicolase Sarkozyho z pravicové Republikánské strany a už tehdy byl součástí jejího pravicovějšího křídla. Když ho Macron v roce 2020 jmenoval ministrem vnitra, byl to jasný signál, že se strana posouvá doprava. Darmanin je známý svým odmítáním manželství osob stejného pohlaví a donedávna čelil obviněním z poskytování sociálních dávek výměnnou za pohlavní styk. V současné době je vyšetřován za znásilnění. Takový profil politika sice naprosto neodpovídá Macronovým slibům o integritě a prosazení rovnosti pohlaví, ale pro přilákání voličů (krajní) pravice se ukázal jako užitečný.
Když v říjnu 2020 radikalizovaný islamista zavraždil učitele Samuela Patyho, Macronova vláda se nesnažila potlačit vášně. Ve svých reakcích si naopak nezadala s ultrapravici, přičemž ofenzivu opět vedl ministr Darmanin. Tomu navíc nestačí prosazovat nový zákon proti „islamistickému separatismu“, jehož cílem je větší kontrola nad náboženskými sdruženími. Nyní začal bojovat i proti halal regálům v supermarketech, které označuje za symbol komunitarismu. Zatímco Marine Le Pen pečlivě rozlišuje mezi islámem jako náboženstvím a islamismem jako politickým projektem, Darmanin je ve svých mediálních tirádách běžně zaměňuje, takže ve srovnání s ním vypadá Národní shromáždění skutečně umírněně.
Darmanin nicméně není jediný člen vlády, který tuto strategii používá. Ministr školství a mládeže Jean-Michel Blanquer a Frédérique Vidal (ministryně pro vysoké školy) nedávno zahájili křížovou výpravu proti „islamolevičáctví“. Krajní pravice v posledních letech identifikovala údajné spiknutí islamistů a levičáků, jehož cílem má být zničení republikánských hodnot. Blanquer tuto údajnou ideologii obvinil, že „způsobila pustošení na univerzitách“. Ministryně Vidal poté v únoru mluvila na krajně pravicovém zpravodajském kanálu CNews o nutnosti prošetřit vědeckou práci na univerzitách. Chtěla zjišťovat, jestli jsou akademické výstupy „skutečně vědecké“, anebo obsahují názory a jsou aktivistické. Zmínila zde plán vyšetřovat „islamolevičáctví, které poškozuje vysokoškolské vzdělávání“. Akademická obec, která si pamatuje temné období boje proti přízraku „židobolševismu“ za fašismu, se proti tomuto slovníku ministrů vlády silně vymezila a „vyšetřování“ bylo zrušeno. Tyto výroky ovšem neměly vést ke skutečnému vyšetřování – měly spíš sloužit jako propaganda, a svou roli tak sehrály.
A co prezident Macron? Přestože se špinavých kulturních válek přímo neúčastní, od výroků svých stranických kolegů se nijak nedistancuje. Sám naopak vysílá signály o posunu své strany doprava – třeba tím, že poskytl v říjnu roku 2019 rozhovor největšímu krajně pravicovému časopisu Valeurs Actuelles (Současné hodnoty), ve kterém dával za pravdu těm, kdo cítí „kulturní nejistotu“ kvůli migraci. Následně v únoru loňského roku zahájil tažení proti takzvanému „islamistickému separatismu“ s novým návrhem zákona, který stigmatizuje muslimské občany jako nepřátele republiky. Zato k ohrožení republiky ze strany sílící antirepublikánské krajní pravice Macron vytrvale mlčí. Macron z ultrapravicové intelektuální tradice naopak čerpá inspirací, když hájí a cituje otce francouzské krajní pravice Charlese Maurrase (1868–1952), známého antisemitu a monarchistu.
Hra s ohněm
Zdá se, že „Macronie“, jak se současnému režimu přezdívá, těmito kroky sleduje jasnou politickou agendu a dělá vše pro to, aby strana byla ukotvena na pravici a dokázala tak snáze čelit Marine Le Pen ve druhém kole. Tvrdou linií, kterou Macronův režim zastává v otázkách bezpečnosti a identity, sice získává pravicové hlasy, ale zároveň diskvalifikuje levici. Další efekt je, že jedinou alternativní volbou bude hlas pro Le Pen. Na základě zkušeností z minulých voleb se zdá, že druhé kolo proti Le Pen může vyhrát každý – většina voličů ji totiž považuje za nepřítele republiky. Macron ale svým posunem může pomoct porážce levice a jejích potenciálních ekologických spojenců tím, že odvádí pozornost od naléhavých problémů klimatické krize a sociálně-ekonomických nerovností, což je pole, na němž už ztratil veškerou legitimitu.
Na obálce středolevicového deníku Libération z 26. února stálo pod fotografiemi Marine Le Pen a Emmanuela Macrona prohlášení znechuceného levicového voliče: „Už jsem blokoval, teď je s tím konec“ (J’ai déjà fait barrage, cette fois c’est fini) s odkazem na ty, kteří podporou Macrona jako menšího zla v roce 2017 „blokovali“ Le Pen. Deník přinesl vyjádření mnoha dalších voličů, kteří mezi autoritářským pravicovým Macronem a jeho krajně pravicovou vyzyvatelkou už nevidí natolik podstatný rozdíl, aby Macrona podporovali. V posledních dvaceti letech panovala ve Francii shoda mezi všemi politickými silami na vysoce nereprezentativním dvoukolovém volebním systému – účelem byla možnost úspěšného spojení za jakýmkoli kandidátem, který měl největší šanci porazit Národní sdružení. V roce 2022 by se ale tento konsensus mohl rozpadnout a připravit půdu pro Marine Le Pen. Ať už proto, že druhé kolo poznamená nízká účast, nebo proto, že voliči dají svůj hlas Le Pen na protest proti Macronovi.
Autor je publicista.