Že by si minisérie České televize Božena zasloužila pozornější zamyšlení, mě napadlo, když jsem se snažila ovládnout nutkání hystericky se rozchechtat během scény z prvního dílu, v níž mladá Božena Němcová přihlíží přípravě komplikovaného pokrmu pod vedením Magdaleny Dobromily Rettigové, která zápasí s mrtvou ovcí na obrovském pekáči a při tom debatuje o úloze ženy ve společnosti a manželství. Podivná absence koherentní stylizace v tomto televizním vyprávění, připraveném nicméně s viditelnou pečlivostí, umem a s vynaložením nemalých prostředků, koresponduje s podobnou absencí koherence ve většině kritických reakcí. Zpravidla je Boženě vyčítána přílišná koncentrace na milostný život spisovatelky, pornografie bídy či příliš mělké, anekdotické ponory do života české obrozenecké společnosti, připomínající poetiku Divadla Járy Cimrmana.
Na to, jak byl tento seriál kvalitní ve srovnání s ostatní českou televizní produkcí, je s podivem, nakolik rozčarovaně většina reakcí vyznívala. Možná v nich nakonec šlo méně o kritizovaný seriál a více o národní obrození jako takové – o charakter klíčové součásti současné české identity. Seriál zcela jistě zklamal divácká očekávání v tom ohledu, že se mu nepodařilo zformulovat identifikační vyprávění, na němž by se společnost nebo alespoň její mediálně činná část, dokázala shodnout. To však není něco, co by se mělo vytýkat jeho tvůrkyním. Je totiž otázka, zda je možné české národní obrození vyprávět jinak, než jak to po desetiletí s velkým úspěchem činí právě zmíněné Divadlo Járy Cimrmana – jako sebeironickou mystifikaci. To je, zdá se, vyprávění, na kterém se shodneme skutečně všichni.
Hřích Rukopisů
Pro důvody, proč je česká společnost schopna vztáhnout se k příběhu svého zrodu jenom tímhle způsobem, je třeba jít daleko do minulosti. České národní obrození jako klíčový fenomén národní identity totiž zasadilo samo sobě smrtelnou ránu již ve svých počátcích. Dokonce snad můžeme mluvit o jakémsi „prvotním hříchu“, protože bez něj by se historie tohoto obrození neodehrála tak, jak se odehrála, ba je otázka, zda by se odehrála vůbec. Jde samozřejmě o podvržené rukopisy Královédvorský a Zelenohorský. Ty jsou v obecném povědomí dobře ukotvené, přičemž obecná povědomost o tom, co obsahují, je ovšem mnohem menší.
Česká společnost se bolestně snaží formulovat nový narativ, který by dokázal reflektovat současný svět a propojit naši (českou) současnost s naší (českou) minulostí, a pomohl nám tak získat ztracenou stabilitu.
Na dotaz, kdo četl texty obsažené v obou rukopisech, by se v současné době přihlásilo patrně pouze několik odborníků, pár konspiračních teoretiků, záhadologů a národně zaměřených monarchistů. Přitom to byly texty, které po většinu 19. století znali všichni, kdo sami sebe chápali jako Čechy (a na jejich vzniku se pravděpodobně podstatně podílel sám tvůrce moderního českého jazyka a „otec“ národního obrození Josef Jungmann). Daly totiž formující se moderní české identitě hrdinu, nebo lépe řečeno hrdiny, a to hrdiny literární a dávnověké, na nichž se mohli shodnout všichni.
Může to znít banálně a dokonce bezobsažně, ale nemylme se: příběh hrdiny utvářel a utváří moderní skupinové identity industriální euroamerické společnosti víc než cokoliv jiného. A čím starší tento hrdinský příběh je, tím lépe. Stará hrdinská vyprávění stála v 19. století u zrodu kolektivního pocitu národní hrdosti, který se nám dnes může zdát směšný, ale který je především nebezpečný – protože hrdost může být uražena a uražená hrdost musí být pomstěna. Tento temný charakter kolektivní hrdosti nesmí ale zastírat fakt, že je nesmírně důležitá. Sociální skupina, která nemůže být hrdá na své hrdiny a na svou minulost, může mít potíže pozitivně definovat sebe samu. Vyprávění o hrdinovi dokáže za určitých podmínek pomoci příslušníkům toho kterého společenství nalézt sebedůvěru a vyžadovat respekt.
Touha po uznání a nový příběh
Francis Fukuyama publikoval před dvěma lety na serveru Foreign Affairs esej, v němž označil kolektivní touhu po uznání (respektu) za jednu z hlavních hybných sil současných společensko-politických globálních i vnitřněstátních transformací (soustředil se především na vzestup trumpismu v USA). Klíčovou úlohu hrdiny pro koncept respektu jasnozřivě rozeznal Quentin Tarantino, když stvořil vyprávění Nespoutaný Django, v němž explicitně odkázal k Písni o Nibelunzích, jednomu z hrdinských eposů středověké Evropy, který hrál výjimečnou úlohu při formování mnoha evropských národních identit a který je stále předmětem exploatace a interpretace na všech úrovních, například v sebeidentifikačních narativech amerického Ku-klux-klanu nebo v současných narativech „bílé nadřazenosti“, na které Nespoutaný Django přímo reaguje.
K písni o Nibelunzích odkazují i texty v podvržených rukopisech českého národního obrození. Jejich tvůrci se pokusili dát české identitě hodně staré vyprávění o hrdinech, na které by mohli být hrdí všichni, kdo byli ochotni identifikovat se jako Češi. Na dlouhou dobu se jim to i podařilo. Prudkost a délka boje o Rukopisy dokazuje, jak ohromně důležitá tato hrdinská vyprávění byla pro moderní českou identitu v prvním století jejího formování. Současný čtenář Slavoje a Záboje může mít s takovou charakteristikou samozřejmě potíže. Píseň o Nibelunzích tak, jak ji známe dnes, není dílem jednoho autora, ale produktem kolektivního literárního snažení trvajícího několik staletí. Archetypální aura Písně o Nibelunzích, její tajemná nedořečenost a tušení nezměrné hloubky, což tvoří značnou část jejího kouzla, se nedá napodobit. A autorům Rukopisů se to také ani částečně nezdařilo.
Tomáš Garrigue Masaryk, který vedl české elitní vědce do závěrečné fáze boje o Rukopisy, napsal o předmětu sporu následující: „Na mne Rukopisy svou prázdnotou, neurčitostí a nepěkností vždy dělaly dojem slátaniny.“ (Nová doba, 1899) Masaryk napsal tento tvrdý odsudek v době, kdy bylo dobojováno. Moderní pozitivistické vědy, filologie, historiografie a sociologie ovládly nejprve univerzitně-akademický, pak politický a spolu s tím i kulturní diskurs a z něj Rukopisy vyloučily. Jejich vyprávění o středověkých hrdinech bylo nahrazeno vyprávěním moderních společenských věd o hrdinech rukopisného sporu: o prvním mučedníkovi Josefu Dobrovském a neúplatnému rytíři vědy Janu Gebauerovi. Z vůdce vítězných vojsk vědecké bitvy se stal politik, prezident nově založené Československé republiky a ústřední hrdina postobrozeneckého českého identifikačního vyprávění.
Od hrdinného vědce k osvícenému podnikateli
Vyprávění o národním obrození, ovšem ořezané o Rukopisy, sice nikdy z českého identifikačního narativu nezmizelo, ale postupem doby čím dál tím více kamenělo. Nástup nových médií (nejprve filmu a posléze televize) tuto petrifikaci jen utvrdil. Politická instrumentalizace národního obrození v letech 1948 až 1989 na tomto procesu rovněž mnoho nezměnila. Identifikační narativ, formulovaný kulturními vůdci československé komunistické strany, který se vyznačoval specifickým propojením socialistické internacionály s konzervativním národovectvím, se naopak svým způsobem vrátil k typům národní identity předcházejícím boj o Rukopisy, a umožnil tak paradoxně vznik cimrmanovské sebeironické mystifikace. Ústřední dva prvky postobrozeneckého vyprávění, totiž vědec-politik oddaný ideji amerického typu demokracie a neúplatné humanitní vědy, neměly v obou typech vyprávění místo. Divadlo Járy Cimrmana postavilo svou poetiku právě na ironické interpretaci humanitních věd jako hloučku směšnohrdinských hnidopichů zkoumajících opilecká graffiti na zdech sálu hostince U Sirotků.
Po roce 1989 došlo znovu k radikální reinterpretaci národních identifikačních narativů. Novým hrdinou se stal ideální „podnikatel“, personifikovaný v raných devadesátých letech historickými osobnostmi typu Tomáše Bati. Kombinace politika a (neúplatného) vědce, jež charakterizovala ústřední hrdiny postobrozeneckého identifikačního vyprávění, nalezla kolektivní inkarnaci v ekonomických vědách a v zaměstnancích Prognostického ústavu Československé akademie věd, především pak ve Václavu Klausovi. Slepá důvěra ve spásné poslání tohoto politika, kterou část obyvatel České republiky dává najevo dodnes, spoluumožnila prosadit typ politického uspořádání a správy veřejných věcí, s nímž jsme dnes konfrontováni.
Hrdinská identifikační vyprávění přitom ve dvou směrech působí podobně jako konspirační teorie. Obojí může mít stabilizační efekt, ale také působit ve společnosti ničivě. Je například zřejmé, že nekritická důvěra v porevoluční politickou reprezentaci způsobila jak v zásadě nekonfliktní přijetí ekonomické transformace v devadesátých letech (která v nějaké podobě musela nastat), tak i celou řadu téměř neřešitelných problémů politicko-ekonomické povahy, s nimiž se česká společnost potýká v současné době.
Společnost není jako taková schopna vědomě reflektovat a volit si své hrdiny bez přispění intelektuálních elit, které bychom mohli s trochou nadsázky nazvat kulturními zprostředkovateli. Tomáš Garrigue Masaryk, Jan Gebauer, Jaroslav Goll a další obětovali zfalšované hrdinské zpěvy na oltář objektivně chápané vědecké pravdy, akademické hrdosti a vlastního politického programu. Vědomě se tak odtrhli od té národní pospolitosti, která ve svých nesčetných maloměstských a vesnických národoveckých spolcích žila původní – Rukopisy spoludefinovaný – typ národní identity. Pražská intelektuální elita se v rukopisném boji poprvé oddělila od venkova, o jehož idealizovaný koncept se první generace obrozenců opíraly. Tato emancipace má v české kultuře vlastní identifikační vyprávění, jehož apoteózou je idealizovaná první republika zúžená na Prahu. Fatální mentální oddělení Prahy od venkova, pokud jde o současné české kolektivní identity, může mít své kořeny právě na konci 19. století, ve vyústění boje o Rukopisy. Jeho součástí je jak „pražské“ pohrdání „venkovem“, tak i nedůvěra „venkova“ k „Praze“ provázená paradoxním nezájmem o věci veřejné jakožto věci zavedené a řízené „z Prahy“, která se o ně ovšem ve své podstatě nezajímá také, protože se jí z velké většiny netýkají.
Meritokracie bohatých
Postkomunistické identifikační vyprávění postavené na postobrozeneckých základech (s klíčovou postavou vědce-politika) se ale rozpadlo nejpozději s krachem ekonomické transformace v roce 2008. Od té doby uplynulo dvanáct let, v nichž se česká společnost bolestně snaží formulovat nový narativ, který by dokázal reflektovat současný svět a propojit naši (českou) současnost s naší (českou) minulostí, a pomohl nám tak získat ztracenou stabilitu. Všechny současné kulturně-politické koncepty se všemi jejich pokusy vztáhnout se k národní minulosti, které zaplavily mediálně-politický prostor v posledních deseti letech, byly kromě jiného i reakcí na tento rozpad. Přimknutí se společnosti k jedinému zbývajícímu „hrdinovi“ postkomunistického identifikačního vyprávění, totiž k ideálnímu podnikateli jako zachránci společnosti, je v tomto kontextu pochopitelné. V současné chvíli sledujeme zhroucení i tohoto vyprávění. Dobrá zpráva je, že současná krize může vytvořit nové vyprávění a s ním i nový typ hrdiny.
Je ale třeba rozlišovat mezi hrdinským vyprávěním a hrdinou z masa a kostí. Není náhodou, že v naprosté většině starých hrdinských vyprávění hrdina umírá – protože by neměl vládnout (ideální král je mrtvý král, ať už je to Artuš, Siegfried nebo svatý Václav). Pokud společnost volí hrdinu svého identifikačního vyprávění za svého vládce, respektive nedokáže rozlišovat mezi vyprávěním a realitou, vzdává se odpovědnosti za sebe samu. To může být samozřejmě velice pohodlné, ale nevede to obyčejně k lepší správě věcí veřejných. Z tohoto pohledu je sto dvacet let staré sloučení postobrozeneckého hrdinského vyprávění sporu o Rukopisy s politickým programem vůdčích osobností jeho vítězné strany vážnějším problémem současné české společnosti, než by se na první pohled mohlo zdát. Ztížilo české společnosti akceptování odpovědnosti za sebe samu. Paternalisticky autoritativní způsob vlády nad společností, který definovala ve třech desetiletích následujících dekádu politického teroru, tedy v letech 1960 až 1989, Komunistická strana Československa, navázal v tomto ohledu na předválečné, specificky české diskursy vládnutí víc, než jsme si ochotní připustit.
Problém také je, že specificky české vyprávění o hrdinných akademicích, z nichž se stali politici, lze v současné době jen těžko odlišit od role akademické sféry ve společnostech demokratického Západu, které si právě teď začínají všímat sociální vědy a média. Řečeno slovy sociologa Davida Goodharta: „chytrolíni mají příliš velkou moc“. Goodhart a jiní, například německý sociolog Andreas Reckwitz, zveřejnili v rychlém sledu v posledních dvou třech letech studie k problému euroamerické meritokracie, která je podle nich jednou z hlavních příčin vzestupu antidemokratických stran a uskupení ve společnostech Západu. Goodhartovu tezi lze shrnout přibližně takto: v bohatých zemích je jak finančně, tak společensky příliš vysoko oceňováno úzké spektrum kognitivně analytických schopností. Cestu k dobrému životu, jak jsme jej v důsledku toho definovali, určuje pouze studium na vysoké škole. Ve jménu efektivity, spravedlnosti a pokroku jsme zavedli formy ekonomicko-politické soutěže, v nichž mohou dosáhnout úspěchu jenom ti nejlepší, přičemž zbytek se může cítit jen jako neschopný.
Goodhart zavádí pojem „kognitivní třída“, což jsou podle něho akademicky vzdělané vrstvy, oproti akademicky nevzdělaným zaměstnancům, kteří se právem cítí málo respektovaní. Také vlivný americký filosof Michael J. Sandel dospěl k vysvětlení problému rozpadu společenského konsensu, který charakterizuje jako „tyranii vzdělanců“.
Nikoliv náhodou splývá tato meritokracie čím dál tím více s ekonomickými vládnoucími elitami, protože vzdělání, které jako jediné zajišťuje v „meritokracii“ společenský vzestup, dosahují stále častěji pouze příslušníci ekonomicky nejsilnějších vrstev. Lze to charakterizovat i tak, že v posledních dvaceti, třiceti letech došlo k postupnému nepřátelskému převzetí institucí umožňujících sociální vzestup na základě vzdělání ekonomicky nejsilnější společenskou vrstvou, která si tak přivlastnila i původně pozitivně definovaný meritokratický narativ.
Co s tím?
Z tohoto pohledu je specifická česká cesta vládnutí věcmi veřejnými projevem a výsledkem jak vnitřně českého společenského vývoje, tak projevem globálních transformací. Lapidární otázka pak zní: je možné s tím něco dělat? Nebo lépe řečeno, je možné využít vhled do těchto vnitřních i vnějších společenských procesů k tomu, aby je bylo do budoucna možné alespoň částečně ovlivnit?
Možná by nebylo od věci poučit se u prvních generací obrozenců a začít zdánlivě malými věcmi. Třeba založením spolku pro pečení bábovek na malém městě jako v prvním odstavci vzpomínaná Dobromila Rettigová. Protože spolek pro pečení bábovek není jenom o těch bábovkách. Představuje součást neformálně formální obecní sociální sítě, která je základní platformou, v níž se formuje zájem o věci veřejné a vzájemný respekt příslušníků různých tříd bez ohledu na dosažené vzdělání zúčastněných a která může za určitých podmínek nabýt daleko závažnější celospolečenské úlohy. V mnoha rakouských obcích (abychom nechodili pro příklad daleko) jsou to právě tyto spolky obrozeneckého typu, které mají velký podíl na tom, že se země dokáže vypořádat se současnou epidemickou krizí, když ne lépe, tak zcela jistě humánněji, než je tomu v České republice. To, že malé – z pohledu urbánního individualismu směšné – vesnické a maloměstské spolky mohou být velmi důležité, vnímal například i vůdčí duch globální levicové filosofie David Graeber. Čeští obrozenci to ostatně věděli také. Bylo by dobré si to právě teď připomenout.
Autorka je medievalistka, působí na Rakouské akademii věd ve Vídni.