„Já nejsem svatej obrázek!“ Hana Hegerová zpívala o ženské zkušenosti

S Hanou Hegerovou odešla umělkyně, která byla hned z několika důvodů v české pop music výjimečná. Dokazuje to i fakt, že její popularita prorůstá všemi generacemi posluchačů a posluchaček.

U nás v rodině Hanu Hegerovou poslouchají už čtyři generace. Mohu se jen dohadovat, co všechno znamenala pro moji babičku nebo mámu a co znamená nebo bude znamenat pro moje dcery, případně pro kohokoli jiného. Myslím ale, že síla jejích písní spočívá právě v tom, co a jakým způsobem vypovídají o ženské zkušenosti. Spočívá v otevřenosti vůči emoční komplikovanosti ženského prožitku, a to jak v dramatickém přednesu, tak v obsahu písní (a jedno od druhého v případě Hany Hegerové těžko oddělit) a je v tom podle mě v české pop music zcela výjimečná. Vzhledem k její pozornosti k nejednoznačnosti ženského prožívání času a vztahů by se dala její tvorba označit za feministickou. Chtěla bych to ilustrovat na důležité roli, kterou její hudba sehrála v mém vlastním dospívání, od dětství až dodnes.

Protagonistky písní Hany Hegerové nebyly úspěšné a schopné osoby. Postavy, kterým dala svůj hlas, většinou prohrávaly.

V mém dětství jsou písně Hany Hegerové spojené především s mojí mámou. Vybavuji si ji u žehlícího prkna s hromadou prádla, mohlo to být někdy na přelomu osmdesátých a devadesátých let, jak zpívá nahlas spolu s Hanou Hegerovou smutné songy o životních přešlapech a já se můžu jen dohadovat, co si tímto způsobem asi vyzpívávala. Když jsem jí jako malá poslouchala – a moje máma tehdy v mých očích s Hanou Hegerovou tak nějak splývala –, intuitivně jsem tušila, že tohle mě čeká. Že se tu zpívá o nějaké ženské zkušenosti, která rezonuje s tím, co žije moje máma, a že je v tom nějaký základní a docela komplikovaný smutek, v němž je přítomná bezmoc a ztráta, ale také síla a smíření. Že je to v něčem komické i tragické, vtipné i smutné a že to všechno, až jednou budu dospělá, nejspíš pocítím taky.

Jako teenagerka jsem měla kamarádku Vendulu, která krásně kreslila, byla zrzavá a měla na všechno takový zábavně skeptický pohled. Seděly jsme spolu v lavici a kreslily jsme spolu dramatické a epické výjevy padlých žen. Písničky Hany Hegerové, o padesát let starší paní, jsme obě uměly nazpaměť. Nějak instinktivně, nejspíš předurčeny vlastními matkami, jsme tíhly nikoli k idealizovaným a sexualizovaným obrazům žen tak, jak je vykreslovala tehdejší pop music, ale k temnějším, komplikovanějším a rozporuplnějším obrazům ženství, které se nám zdály mnohem autentičtější. Nezajímaly nás rozradostněle zamilované songy o prvních láskách. To, co se nám líbilo na Haně Hegerové, byla nějaká (většinou tragická) zkušenost, kterou jsme tehdy samozřejmě ještě ani neměly. Hegerová ji ale podávala s velkou grácií, což nám imponovalo.

Revolta proti kultu mládí

Už tehdy se mi taky líbilo, jak Hana Hegerová vypadá. Že to není žádná prvoplánová krasavice, že je v něčem vlastně androgynní a že její ženství má maskulinní rysy. A její šarm nespočíval jen v její fyziognomii, ale prostupoval celou její bytostí a celým jejím projevem. Dá se říci, že v době dospívání byla sounáležitost s ní, ženou o několik generací starší, svým způsobem i vyjádření vzpoury vůči nárokům okolí na nekomplikované ženství, revolta proti kultu mládí a stereotypním a nepříliš inkluzivním představám o kráse žen. Protagonistky jejích písní nebyly úspěšné a schopné osoby. Postavy, kterým dala svůj hlas, většinou prohrávaly.

Nechci tu tvrdit, že šlo o záměr, ať už ze strany zpěvačky nebo těch, kteří pro ni písně skládali nebo upravovali. Z mé strany to ale byla asi svým způsobem i vzpoura proti tlaku na úspěch, v němž jsem v devadesátých letech vyrůstala, vzpoura proti, jak už jsem tehdy tušila, zcela nerealistické představě úspěšné, bezproblémové ženy střední třídy, která žije v harmonickém vztahu s mužem a hravě zvládá děti i kariéru. Možná právě to nás tak přitahovalo k písničkám jako Milord, kterou původně nazpívala Edith Piaf. Je to skladba o „padlé“ ženě na okraji společnosti, která svým smutným příběhem, svou empatií a svým šarmem dojme pána z lepší společnosti. Podobně vyznívá i píseň Proč je to tak, pojednávající o ženě, která se v raném věku spustí a pak se z ní stane bohatá, ale nešťastná vdova. A když jsme se začaly oblékat do černé barvy, chodit na koncerty a party, kouřit, pít, možná ve snaze se těm padlým ženám trochu připodobnit, nepamatuju si, že bych kromě Hegerové poslouchala kterékoli jiné československé interprety středního proudu.

Když jsem se pak ponořila do komplikovaného světa partnerských a dalších vztahů a prošla si nejrůznějšími životními zkušenostmi, mnohokrát jsem se ocitla v situacích, jejichž citové naladění hudba Hany Hegerové vystihovala až moc přesně. Její písně jsou pro mě, podobně jako třeba romány Eleny Ferrante, emoční výpovědí rozporuplné ženské zkušenosti. Zachycují ponížení a hrdost, bolest a důvěru, lásku a nenávist, sílu a slabost – a to vše zpěvačka podává s vtipem i tragickým patosem. Tyto polohy od sebe ale tato hudba neodděluje, protože ani v reálném životě od sebe oddělené nejsou. Naopak jsou namíchány do různých emočních směsí. Když písně promlouvají o partnerských vztazích, jako moje oblíbená skladba Petr a Lucie, vždy se jedná o vztahy, které jsou něčím toxické. Láska a nenávist v nich od sebe nejdou jen tak lehce oddělit.

Další velkou kapitolou produkce Hany Hegerové je stárnutí a jeho dopad na ženská těla. Pozornost, kterou věnuje stáří ve vztahu k ženám, je v české hudbě absolutně nevídaná a veskrze revoluční, protože ta se ve většině případů zasekla u vyjádření typu „Už mi lásko není dvacet let“. Na rozdíl od své matky nežehlím, ale když po miliónté opakuji nějakou činnost týkající se údržby domácnosti, v které dnes žiji, stejně jako máma si zpívám písně o životě Hany Hegerové. A moje dcery mě pozorují.

Autorka je kurátorka a teoretička umění. 

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies